Zelený krystal (originální fandom)

Ocitli se na dně podzemní propasti. Zalitoval, že se nemůže zdržet. Jak často se podaří nově popsat něco takového?
Na opačném konci cesta pokračovala, větvila se do několika směrů. Zastavil se, na okamžik vnímal skály před sebou. Skrz harmonii vápenců zazníval cizí tón. Ona to musela také cítit, i když asi jinak.
Před sebou měli poslední úsek cesty.
Za sebou nezvaného společníka. Uprostřed nedůvěru.
„Půjdeme každý zvlášť.“
Vážně navrhuje, aby si o krystal dali závod?
I když…
Souboj tady by způsobil zával a nejspíš je zabil oba. V jeskyních je jako doma. Ona ne. Dokáže to.
Rozběhl se tunelem vlevo.

Složitý mnohopatrový jeskynní komplex je tichý svědek zašlých časů. Spletenec chodeb vypráví o dobách, kdy podzemní voda stoupala a klesala, rozpouštějíc si cestu, krápníky nejrůznějších tvarů a velikostí trpělivě šepotají o kapkách, které zanechaly vzpomínku, podzemní jezírka a říčky připomínají, co bylo a může se vrátit.
Když půjdete dlouhé míle podzemím, protáhnete se několika úzkými průchody – někde si budete muset cestu prokopat – dojdete na dno podzemní propasti. Pokračujte dále, místy vodou. Nezabloudíte-li, dojdete do rozlehlé jeskyně plné fantastických výjevů, výtvorů kamene a vody.
Tam někde, ne uprostřed, pomalu zarůstá do sintru drobný zelenavý kámen, který sem na první pohled nepatří.

„Nedovolím, aby se mu krystal dostal do rukou.“
„Nevšimla jsem si, že by tě někdo o dovolení žádal!“
Přinutil se neodseknout nazpátek. Postoprvé zapřemýšlel, jestli bylo správné nechat ji jít s ním.
Ale kdyby to neudělal, přišla by sama. On by o ní nevěděl. Ani o tom třetím.
Léčitelka ho úkosem pozorovala, jako by přemýšlela, co mu má říct.
„Když mu to nepřinesu, zabije mě.“
„Na dálku? To těžko.“
„Viděl jsi přece, co na dálku dokáže.“
Rozhodl se tvářit, že jí věří. V obojím.
„Rada by tě dokázala ochránit. Když mi pomůžeš.“
Hlavně musel získat krystal. Na ničem jiném nezáleží.

Ono se řekne, nenápadně je sledovat. Léčitelé mívají nadmíru vyvinutý smysl pro vnímání života kolem sebe, utajit před nimi svou přítomnost není lehké. K tomu dávat pozor na cestu, nenápadně si značit zpáteční…
Otřesů si všiml pozdě. Vyčarovat kolem sebe štít stihl na poslední chvíli. Naneštěstí neúplně.
Ti dva stačili utéct.
Mohli jeskynní strop strhnout schválně? Aby se ho zbavili?
Těžko. Nemohou o něm vědět.
Opatrně se začal protahovat. Žádná zlomenina, na to byl štít dostatečný. Samé drobné pohmožděniny, nepříjemné odřeniny. Bude to dobré. Za pár dní.
Jenže svaly, který nebolí, by se mu náramně hodily právě teď.
Aspoň pár.

„Ten člověk, co nás sleduje, je tvůj bývalý mistr, že?“
„Není. Neznám ho.“
„Co tu dělá?“
„Předpokládám, že hledá to samé, co my.“
„Odkud by to věděl? Tohle nejsou báchorky vykládané na každém jarmarku. Všechny materiály má Rada. Víme o každém, kdo si je za poslední desítky let prohlížel.“
„O všech očividně ne. Nebo se to domákl jinak. Co já vím?!“
„Proč tu není tvůj mistr? Vynaložit takovou energii a nepřijít pro nic… Proč by to dělal?“ Nadechl se a podíval na svou společnici.
„Tvůj bývalý mistr tu není, protože sem poslal tebe, že? A není to bývalý mistr.“
Mlčení.

Šli už několik hodin podzemními chodbami. Léčitelku, jak se zdálo, přešla mizerná nálada a pozorně se rozhlížela kolem. Vypadala čím dál znepokojeněji.
„Někdo je tu s námi.“
„Nic jsem neslyšel.“
„Snaží se být nenápadný. Když se ale soustředím, vnímám jeho přítomnost.“
Zaklel.
„Drží se dál, není zatím důvod...“
„O to nejde. Potřebujeme se dostat o další patro níž. Tudy,“ ukázal vpřed. „Není to dvakrát stabilní. Jenže jiná cesta nejspíš není.“
Opatrně prošli. Vydechli úlevou.
Jeskyně se otřásla.
Hněvivý výkřik.
Vrhli se vpřed.
Zastavili se, když se země zklidnila.
„Zůstal tam?“
Zavrtěla hlavou. „Pořád ho cítím.“
„Takže jsme tu uvěznění tři.“

„Jak drahý poklad ukrýt přede všemi?
Jak navždy schovat životní své síly?
Toť dumal kletý černokněžník. V zemi
odpověď nalezl. Převzácné žíly
a kameny drahé. Nejzářivější
co hvězdu zručné ruce vybrousily...“

Nemohl si pomoci, pobyt pod zemí ho naplňoval lehkostí. Pátrání po tajemném artefaktu znělo příjemněji v podobě polozapomenutých veršů.
„Takže tohle hledáme? Jakýsi nablýskaný šutřík?“
Zapřemýšlel, jestli to opravdu neví, nebo jen tvrdošíjně hraje svoji „já nic, já náhodný kolemjdoucí“ roli. Každopádně nesdílela jeho dobrou náladu.
„Básníci mají bujnou představivost. Podle věrohodnějších zdrojů použil ten mág pomenší nebroušený kamínek barvou se podobající olivínu. Co přesně do něj ukryl, nevíme“

Nahlas nic neřekl, ale pod zem se těšil. Úzké chodby ani orientace mu nedělaly starosti; nestabilní stěnu uměl včas odhalit. Miloval s tváří u země naslouchat jejímu tepu.
Dovnitř vlezli vstupem na dně mělkého závrtu. Jestli hádají správně, potřebují se skrz jeskynní systém dostat na dno podzemní propasti několik mil odtud. Půjde-li to. Podle toho, co věděl, byly průchody mezi patry už pár set let zavalené. O to se ale snažil léčitelčin bývalý mistr, ne? Prorazit nové.
Poryv vánku mu odhodil pramínek z obličeje. Vpředu se šklebila průrva, přiváděla shora vzduch a sluneční paprsky.
Otvírala také cestu do jeskyně dole.

Věděl o nich o obou dlouho dopředu. Trochu ho překvapilo, že přicházejí spolu – ale co, bude snazší se jich zbavit. Potom. Zatím je potřeboval. Ta holka určitě ví, kde je krystal schovaný. Ten kluk vypadá na skálaře, bude umět najít bezpečnou cestu. Takže všechno, co potřebuje, je dostatečně dlouho jít potají v závěsu.

Rozhlédl se po vlhkých stěnách jeskyně, jen nepatrně osvětlených mihotavým světýlkem pavouka. Otřásl se. Uměl to se vzduchem a ohněm, tady v podzemí mu nebylo dobře.
Co nadělá. Ještě pár dní. Pak shrábne krystal a jim ukáže, že pan domácí - dočasný – je přítomen a oni nejsou neočekávání.