Ghorm cestuje

Tak jsme konečně byli na tom imigračním. Oboum nám řekli, že to prodloužit nejde. V agentuře to pro mě jde (pro kámošku ne), ale trvá to 9 dní. To se nám tu čekat nechce.

Alternativně můžem někde po cestě zkusit visa run. ale to znamená někde týden tvrdnout, než nám vyříděj papíry. Nebo rychle dojet do Hà Nội a zkusit to řešit tam. Ale to znamená to fakt celé prolítnout za deset dní až do Hà Nội. Radši míň, ať je čas na vyřizování papírů. Teď jsme nad tím seděli čtyři hodiny. Porád nemáme výsledek. Aspoň zkusíme popojet do Huế ...

Pomalu nám končí víza, tak si je ráno jdeme nechat prodloužit. Jít ale na úřad na osmou, to bych nevstal, tak jsem se rozhodl, zůstanu vzhůru. Kámoška přišla totálně na šrot v šest, já jsem ještě klikal na mobilu.

Ani nevím, jak jsem se dostal do nějaké neznámé vesnice, kde jsem s nějakou mladou vietnamkou, co měla stejný druh motorky, řešil, jak se opravují některé základní problémy, protože dohadovat se s mechaniky je peklo. Pak si pamatuju, že jsme jeli asi sto kilometrů daleko, za nějakým mistrem, ať nám vysvětlí, jak máme namazat tlumiče.

Vzbudil jsem se. Je pět večer ...

Hlavním důvodem proč jet do Đà Nẵng, bylo udělat si pár fotek s dračím mostem. Což znamená, že jsme tu museli být do víkendu - drak chrlí oheň jen v sobotu, neděli a státní svátky. Což je trošku komplikace, když nám pomalu končí víza.

V sobotu se nám podařilo udělat pár fotek (hlavně novou profilovku), ale drak chrlí oheň jen krátkou chvilku, tak jsem chtěl udělat ještě další fotky v neděli. Pohoda, je to dva kilometry, stačí vyrazit dvacet minut předem, cestu dám z paměti ... Zasraný jednosměrky! Další pokus bude tak za sto let ... nám dřív vyprší víza, než něco doopravdy nafotím ...

Krok první: Objednejte si rybu. Očekávejte rybu s rejží.

Krok druhý: Obdržte rybu. Obdržte listí. Obdržte rýžový papír. Obdržte divnou zelenou směs s kořením. Obdržte sójovku s chilli a kořením.

Krok třetí: Odlepte list rýžového papíru. Na papír položte listí. Hůlkama začnete pitvat rybu. Na listí naskládejte kousky ryby.

Krok čtvrtý: Dochuťte rybu menším listím, citrónem a divnou zelenou směsí koření a soli.

Krok pátý: Umotejte z rýžového papíru rolku. Prvních pár pokusů bude fakt trága. Časem to možná bude držet pohromadě ...

Krok šestý: Rolku namočte do záhadné směsi koření a sójovky. Ukousněte. Opakujte, dokud rolka nezmizí. Pokračujte krokem tři.

Po večeři v Hội An jsme dorazili zpátky na hostel, kde už všichni byli docela namol. Kámoška si stěžovala, že mě ještě neviděla opilého. Měl jsem pořád v kapse kupón na panáka zdarma, co jsem vyhrál před pár hodinama, tak proč ne. Ale pro jistotu začnu něčím míchaným.

Sotva jsem se vrátil z baru s drinkem, kámoška zdrhá na pár minut umotat s někým jointa. Prý je hned zpátky. Tak jsem další asi tři hodiny klikal hry na mobilu. Nikdo se se mnou nebavil a já jsem ani neměl chuť se cpát k nějaké namol vožralé skupince. Jdu radši spát.

Vzhledem k tomu, že udat panáka zdarma před jednou odpoledne evidentě nebude lehké, schoval jsem kupón pod nějaké kameny a poslal kámošce fotku. Po probuzení kupón kupodivu fakt našla. Prý vyzvedne večer, až zas půjde pít.

Dnes jsme se oba přesunuli na nový hostel v Đà Nẵng. Stihli jsme jen chvíli na pláži a pak už vyrazili na večeři, tak jsem si vzpoměl a zeptal se. To tele zvládlo zapomenout ten kupón vyzvednout a vzpomnělo si, až na baru nebyla obsluha. Hlavně že musela vybrat ten předražený chlastací hostel. Si budu pamatovat. Příště tak budu věřit, jak je to chill místo ...

V Hội An jsme byli v hostelu, co nám všichni doporučovali jako strašně chill místo. Párty do 4 ráno, fakt chill, to dík ...

Nějak se mi povedlo v hudebním bingu vyhrát kupón na panáka zdarma. Ale sotva jsme začli pít, tak se kámoška někam ztratila a zbytek lidí kolem už byl moc vožralej na to, abych se s nima bavil, tak jsem radši šel spát.

Ráno jsem se za pět minut dvanáct odhlásil z hostelu. Pořád mi zbyl v kapse ten kupón, tak jsem došel na bar, že ho někomu dám. "Free shot anyone?" Ani omylem, chlastači asi ještě spí.

Konečně jsme dojeli do Hội An, které všichni tak chválí. "Naštěstí" se uvolnilo místo v tom hostelu, kam kámoška tak strašně chtěla, tak za ní nepojedu až z Đà Nẵng.

Už předchozí zastávka byla fakt "radost", oběd po cestě nebyl o nic lepší a nakonec tu tak vypadá všechno. Cenovky nikde, ani v menu restaurací a když se zeptáte, tak nerozumí. Nebo vám řeknou úplnou blbost. Cena oběda je tu prostě přísně tajná. Dozvíte se ji až z účtu. A samozřejmě to je petinásobek toho, co jinde. Ráno odsud vypadnu, ať si to tu kámoška užije, když tu chce ještě zůstat.

Jeden zdelších přejezdů, palíme si to sedmdesátkou po děravé a zvlněné "dálnici", chvílema se tu člověk cítí fakt skoro jako doma. Motorka se třepe (ta moje nad sedmdesát prakticky vždycky) a skáče přes díry, když mě najendou něco praští do nohy.

Mezi kolenem a batůžkem mi leží mobil. I s držákem. Zastavím na krajnici, zkouknout co se to vlastně stalo. Mobil to asi přežil, jen se z držáku vyklepaly šroubky, tak mi pod zrdcátkem zůstalo očko a zbytek je dole. Plast zespod vypadá taky docela jetej. No co už, Narvu mobil do batohu a holt to dneska bude bez navigace ...

Touláme se nočním Qui Nhơn, zašli jsme si na poměrně "fancy" večeři, kde jsme dostali vlastní gril (květináč uhlíků a na něm střešní tašku), naštěstí jsme v takový prdeli, že i "fancy" večeře pro dva včetně pití stála v přepočtu stovku.

Ješte se nám nechtělo zpátky na hostel, tak jsme chodili kolem, až jsme sknčili v jednom karaoke baru. Byli jsme tam jediní bílí, takže docela událost. Chlast levnej, ale zpívali tam jen vietnamsky. Kámoška začla po pár pivech přemejšlet: "Do you think they have something in english there?" "Just try and you'll see. You'll be definitely the superstar here!"