DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2019.

Geralt mlčel. Díval se, čekal.
"Geralte, znáš mě, víš, že já lidi nezabíjím. Snad jen, když opravdu musím, to také víš. A já, zamilovala jsem se. Hloupě, mladě, naivně. Možná mě okouzlil... Byl to mág, Keren van Neold, zůstal tady po válce. Slíbil mi... dceru. A já, já ji chtěla. Snila jsem."
Geralt stále mlčel. Ani meč nesklonil. Čekal.
"Narodila se zdravá, lidská. Ale... jak říkám, záhada vesmíru. Jídlo nesmí, jen krev. A zuby, zuby nemá, podívej se sám, chceš-li. Krmím ji sama, krví zvířat, proto ty pečínky, dary chudákům. A jeho, zabila jsem ho. Člověk by neměl tolik snít."

Teddy Lupin usnul uprostřed věty, když četl svým vlkodlačím sirotkům pohádku na dobrou noc.
Nejmladší holčička ho starostlivě přikryla a dala mu pusu na čelo.

Severus Snape a jeho přítelkyně Helen uklidili vinárnu a odebrali se do postele, kde ještě chvíli probírali detaily Heleniny plánované kavárny a potom usnuli v objetí.

Draco strávil velice příjemný večer se Scorpiusem a s Albusem Severusem a dokonce poprvé v životě navštívil mudlovské kino. Před usnutím se usmíval.

Harrymu se klížily oči, přesto si dopřál ještě skleničku, u které přemýšlel o novém případu a o tom, jestli by měl zkusit pozvat Ginny na večeři.

Kočka se na sluníčku líně protáhla. Bylo odpoledne. Letní odpoledne, jako stvořené k šálku čaje se starými přáteli. Což kočka samozřejmě vědět nemohla.
„Minervo?“ O zídku, na které zvíře sedělo, se opřel mladý muž. Kočka zvědavě naklonila hlavu na stranu, ale zůstávala na svém místě. Albus Brumbál se na to mourovaté stvoření usmál. Zvíře mrklo a protahovalo se dál. „Docela pěkné odpoledne, že?“ Skoro to vypadalo, že přikývla.
Gellert se vyklonil z okna kuchyně. „Je tady Minerva. Dáš si taky čaj?“
Albus přikývl a tázavě se obrátil na kočku. Tentokrát odpověď na nevyřčenou otázku dostal.
„Mňau.“ Kočky jsou prostě kouzelné.

Ctění ďáblové, tribunále Odboru pekelné inspekce,

jsem obžalován ze způsobení zvláště závažné újmy peklu tím, že jsem vystavoval svou korespondenci na místě, kde si ji mohli přečíst lidé. Ujišťuji vás, nic není pravdě vzdálenější! Nezapomínejte na základní lidskou vlastnost – nepoučitelnost!
Má aktivita nepovede lidi k nápravě, naopak!
Což nepojedli Adam a Eva jablko, ačkoliv jim Nepřítel výslovně řekl, co se pak stane?
Je nehlubší podivností, že při takovém přístupu lidí jich k nám nepřichází více.
Což mi připomíná...
Poníženě vás žádám: Až spravedlivě posoudíte můj případ, nezavírejte oči před svévolným zanedbáním povinností pokušitele za účelem sobeckého intrikaření proti zkušenějšímu kolegovi...

Hrajeme Dixit. Jsme na chalupě. Náhle mám skvělou kartu na dnešní téma. Zeptám se matky, jesli si ho pamatuje. Když dostanu zápornou odpověď, naštvu se a odejdu pryč.
Když na mě po několikátý zavolají, jdu zpátky na své místo. Když se otočí všechny karty, zjistím, že ta moje mezi nimi není. Jsem velice překvapen. Pak ji najdeme mezi vyřazenými kartami, kam byla nejspíš omylem strčena. Máma mě poučuje a říká mi, že to znamená, že se nemám příště tak durdit.

Na obrázku byla bílá růže, kolem ní bylo trochu místa a pak samé červené růže.

Kdo uhádne, jaké bylo téma?

Déšť sílil. Kapky ho smáčely skrz na skrz. Tenký svetr, který měl, ho před nečasem nedokázal uchránit. Snažil se potlačit slzy, které se mu draly do očí. Polykal zoufalství, které cítil. Hořkost prostupovala jeho emocemi.
Ta žena byla dospělá! Měla by být schopná se postarat jak sama o sebe, tak o svého syna! Není jeho matka!

Co si od té návštěvy sliboval? Čeho chtěl dosáhnout? Měl se na to vykašlat…
Nedával pozor, kam jde. Proč se cítí zodpovědný? Čím se provinil tentokrát?
Paříž ho objímala ve své náruči. Ztrácel se v davu lidí sledujících jejich vlastní cíl.

Nikým nepoznán. Osamocen.

Kamarádka horalka je fascinující směsí ryzího pragmatismu a beznadějného snílkovství.

Když jsem se těsně před odletem zeptala, jestli by jí nevadilo být hlavním řidičem výpravy, protože náš muž si uvědomil, že by nemohl pít a začal z původního slibu couvat, nezaváhala ani minutu. S ledovým klidem nás provezla terény, nad kterými slabší povahy dostávaly hysterické záchvaty.

Pak se ale zahledí do vln nebo se začne vlnit v rytmu hudby uprostřed ulice a nevnímá okolí. Hodiny vykládá o vnitřních hlasech, které ji vedou a pomáhají v důležitých rozhodnutích. Je přesvědčená, že za vše špatné, co se nám děje, si můžeme sami.

Bože
cože?
proč?
proč zrovna já?
proč vždycky já?
co jsem komu udělala!
já za to nemůžu!
to není moje vina!
nebyla to moje chyba!
proč se Vesmír hněvá zrovna na mě, to je mi záhadou
já se pořád tak snažím
už se snažit nikdy nebudu
nikdy!
achjo!
to ne!
tak tentokrát už se ale opravdu nebudu snažit!
já na to kašlu prostě, je mi to totálně ukradený
je mi to jedno, uplně jedno mi to je
ne, já už na to peču, říkám
vzdávám se
vzdala jsem se
stejně to bolí
proč?
slyšíš?
odpověz mi
bude to tak navždy?

Jakmile Edvin učinil první lehce pajdavý krok směrem ke schodům do podpalubí, povšiml si podivného úkazu: dveře nebyly dovřené a ač se do nich sem tam opřel vítr, ne a ne se zabouchnout. Zpomalil tedy a blížil se o něco ostražitěji, protože to mohlo znamenat dalšího potenciálního vetřelce.
Ve skutečnosti to byla jenom jedna z koček lady Thrúðr, které byly dveře otevřeny, aby se proběhla po palubě, ale která je pouze zarazila zpívající bramborou. Ven se jí zatím očividně nechtělo, ale podobně očividně nechtěla přijít o tu možnost.
Edvin její postoj plně respektoval, protáhl se kolem a zmizel v podpalubí.

Jsem tu již přes 14 miliard let.
Ale nedávno jsem objevil cosi úžasného. Civilizaci.

Plul jsem si Vesmírem, obdivoval a kochal se, a najednou jsem spatřil malinkou tečku.
Plnou... bytostí. Koukl jsem blíž. Ne moc, jinak bych je zničil.

Světe div se, oni mě spatřili také!
Byť pouze... spíš tuší, že jsem.
Ale dělají vše možné, aby zjistili, kdo jsem.

Lidi blázniví, nechte toho. Kdyby jste věděli, co jsem, zešíleli by jste.
Třeba jednoho dne... Ne. Některá témata by se měla zakázat. Tečka.

Stejně mě tak fascinují. Chodím na ně občas mrknout.
Dokonce mi dali i jméno.
Temná hmota. Líbí!