Bible

Nevíš, jaké to je.
Být nečistý mezi nečistými, proklatý mezi proklatými, odvržen lidmi i Hospodinem, odsouzený k životu v pustině. Vidět v děsivých maskách svých druhů, v očích bez víček, svou vlastní znetvořenou tvář. Ochraptět z volání, které varuje poutníky. Vzbuzovat odpor, nahánět strach.
Být sám, tak strašlivě sám.
Čekat na smrt.
Ty ses nebál. Dotkl ses mě.
Stačila ti jen slova, abys mě znova učinil člověkem.
Šel jsem do chrámu, políbil jsem svou ženu, objal děti.
Vykřičel jsem svou radost přede všemi.
Udělal bych pro tebe cokoliv, rabbi, ale v tomhle jsem tě neposlechl.
Nemohl jsem mlčet.
Odpusť mi.

Už se vám protiví váš společenský status?
Cítíte se utlačováni nespravedlivým státem?
Chcete pro své děti lepší budoucnost než krokodýlí tlamy?
Přinášíme vám změnu!
Volte číslo 7! Volte Mojžíše!
Neslibujeme, konáme!
Deset egyptských ran byl pouhý začátek, volte nás a dokážeme nemožné!
Ještě slovo do pranice!
Otroctví? Už nikdy více!

Už tě štve šéf?
Už tě nebaví na něj pět neustále chvály?
Už se nechceš nechat předbíhat těmi, kdož přišli po tobě, hliněnými nulami, a ještě být nucen se jim klanit?
Už tě nebaví nemít vlastní názor?
Chceš změnit image?
Chceš se naučit přikládat pod kotel?
Přidej se k nám!

Dav za ním a opojení ziskem mu dodávaly odvahu. Něžně políbil mistra. Pochodně osvětlovaly jeho zradu. Vojáci Ježíše spoutali a vlekli pryč. Odvrátil hlavu, aby neviděl jeho pronikavě smutný pohled. Stejně ho pořád pronásledoval.
Když Pána odsoudili, zděšení mu sevřelo hrdlo.
„Co jsem to jen provedl? Jak jsem mohl?“
„PSSST!“ okřikoval výčitky vystřelující do celého těla.
Tolik je chtěl. Teď ho v dlaních nesnesitelně pálilo 30 kousků stříbra.
„Vezměte si je. Zradil jsem spravedlivou krev,“ žadonil.
„Co je nám po tom,“ odbyli ho kněží.
Štítivě hodil peníze do chrámu.
Ochromen hrůzou vlastního činu, zoufale doklopýtal ke srázu ukončit své trápení.

Todle byl prostě kšeft jak víno. Voni by vám za kus toho matroše utrhali ruce, možná i nohy, dyž byla zrovna nouze, a to byla furt. A já sem zmáknul sehnat to nejlepší, rychle, a eště sem měl v ceně dovoz. To víte, že sem se tam taky zašel kouknout, a povim vám, šlapalo to řácky. Tam se makalo fakt vostošest, a rostlo jim to teda pěkně. A najednou bác ho! Jak blesk z čistýho nebe, že jo. Místo řádný vorganizace zmatek nad zmatek, a všecko dílo v kelu.
Tak mi teda řekněte, co já teďka s třema skladištěma cihel?

"A bylo to naprosto skvělý, jako chápeš to, úplně úžasný! Sice jak se nasliněným prstem dotkl mýho jazyka bylo fakt nechutný, ale pak prostě řek Effatha, a já to slyšel, prostě dokonalý, ty, ty... ehm, jak se vlastně jmenuješ?" začal hrozně rychle povídat bývalý hluchoněmý.
"Noah, už ti to říkám po sté. Teď prosím přestaň mluvit, potřebujeme naplánovat důležitější věci, jako například bližší seznámení s ostatními členy rodiny, o kterých jsi toho doteď nejspíš moc nevěděl," odpovídal mu, snaže se být klidný, jeho příbuzný.
"Ale já chci slavit..."
"Tys nám to ale zavařil, Ježíši!" řekl si v duchu umořený Noah.

"Brý ráno, jak ses vyspal?"
"Sorry, what did you say?"
"Že tys včera trochu popil?"
"Have you been drinking last night, or what?"
"Hele, jestli si myslíš, že jsi vtipnej, když tady takhle blábolíš, tak nejsi!"
"Stop act like a child, it’s not funny at all!"
"Tak dost, tohle děláš pořád! Už mě nebaví, jak ze mě děláš idiota! Vypadni!
"That’s enough, I am sick of you, I’m leaving!"
Odešli a věž nechali nedostavenou.
Tu věž, pro kterou se Hospodin prve rozlítil a odejmul lidem ducha jazyka, takže se mezi sebou nemohli dorozumět. I rozptýlil je do všech koutů země.

Archandělé Michael a Gabriel se zájmem i rozpaky sledovali dění hluboko pod sebou. Jejich dokonalý zrak i sluch jim zprostředkovávaly ty nejmenší detaily.
“Jedno se musí uznat,” shrnul pak situaci Michael, “i po těch eónech mě pořád dokáže překvapit.”
“Skutečně neobvyklé průvodní příznaky,” souhlasil Gabriel. “Jeden by čekal, že definitivní příchod třetí osoby Trojice mezi lidi budou provázet jiné zvláštní efekty. Třeba blesky…”
“Nebo hromobití.”
“Zemětřesení.”
“Nebo zatmění slunce.”
“Ale jazyky?”
Znovu se zaposlouchali do nadšeného brebentění, které k nim zdola doléhalo.
“Na druhou stranu je to docela v Jeho stylu,” poznamenal Michael. “On si s lidma stejně nejradši povídá.”

Klečel v křoví. Poprvé v životě ho kořeny tlačily do kolen a větvičky jako by ho zlomyslně drápaly do odhalené kůže.
Nedíval se na tu, co klečela vedle něj. Stejně cítil, jak se třese.
Hlas se ozval přesně jako každý den.
"Kde jsi?"
Cítil, jak se mu zaťaly svaly. Její ruka sevřela jeho zápěstí, snad aby neodpověděl. Jako by to šlo.
"Mohl by ses dnes dívat jinam, pane?" zašeptal přiškrceně. "Stydím se."
Ten, který procházel zahradou nepodotkl, že je nikdy neviděl jinak.
Opravdu se otočil... a přes křoví jim podal čerstvě opatřenou kožešinu.
V tu chvíli Evě vytryskly první slzy.

"Zahrajeme si?" navrhl Ďábel a přichystal hrací desku, černé a bílé figurky.
Bůh zahájil hru a umístil na plán Adama a Evu.
Ďábel odpověděl hadem. A tak to pokračovalo. Brzy bylo zřejmé, že černá má navrch. Ďábel kradl a likvidoval bílé figurky a podváděl. Bílá Johanka z Arku uhořela. Ďábel hodil tři šestky, poslal do hry Hitlera, nacisty a "vypůjčil si" Oppenheimera.
"To už je vážně trapné, nemyslíš?" ucedil Bůh, když protivník hodil další šestku a zlikvidoval Kennedyho.
Jakmile Ďábel vyslal apokalyptické jezdce, Bůh udeřil pěstí do hrací desky a rozlomil ji.
Ďábel vytáhl z kapsy balíček. "Karty?" usmál se.