Bible

"Zavolal jsem tě, protože tě chci požádat, aby sis promluvil s Noem. Plavíme se už čtyřicet dní a čtyřicet nocí a stále žádné uklidňující zprávy," řekl král zvířat lev starému papouškovi Dondo.
"Dóbře," odpověděl Dondo a odletěl za Noem.
"Nóe," řekl Dondo, když přiletěl za Noem, "král zvířat si stěžuje, žé se plavíme už móc dlouhó a chce vědět, jéstli se situace nezlépšuje. Máš nějaké zprávy, Nóe?"
Noe řekl: "Mám výborné zprávy, vypustil jsem několik ptáků - havran předevčírem nic nenašel, musel se vrátit, holubice včera přinesla olivový lístek a dnes se už nevrátila. Koukni, tamhle je vidět kousek modré oblohy!"

Kdysi jsem byl jedináček.
Jediný. Jedinečný. Zrozený, nestvořený.
Pořádně zmatený – tolik nevyzkoušených možností, tolik neprošlapaných cest – ale taky spousta zájmu, lásky, přijetí. K nebi jsem vzhlížel s důvěrou.
Pak se věci změnily. Nejenom k horšímu. Bylo skvělé nebýt sám. Jenomže to jsem si uvědomil, až když jsem zase sám byl.
Vlastní vinou.
Toužil jsem po smrti, ale trestem je život.
K nebi se už nedívám. Nechci z něj vidět ani kousek. Hledím k zemi.
Musím žít, tak žiju. Mám ženu. Bůh ví, kde se vzala. Mně to neřekl.
Mám děti a vnuky. A v srdci prázdné místo.
Postrádám bratra.
Ábela.

Vytratil se už před večeří. Odpověď na otázku „Jak dlouho ještě?“ ho potěšila. Stačí to. Nikdo nežádá víc. Jak by mohl.
„Kážeme Krista, který mezi nás sestoupil. Jak velice se snížil a tím pro nás vše učinil!“ zakončil důrazně.
„Tak jest,“ ozval se Crispus a ostatní se mumlavě přidali. Možná jen o půl nádechu později, než byl apoštol zvyklý. Jemný náznak „ale“ mu podsunul do ucha pokušitel. Hovořili jako vždy, a otázka v jejich očích musela být mámením z únavy, vždyť nepřešla přes ničí rty.
Přesto měl Pavel nepříjemný pocit, že se mu v dalším sboru začíná rozlézat usirevský blud.

Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?

„Tati, určite ti postaviť tú loď prikázal vševediaci boh? To je predsa nezmysel. Spočítali sme s bratmi, že na zaplavenie celého sveta by bolo treba trikrát toľko vody, ako je vo všetkých moriach.“
„Boh to zvládne.“
„Ani zvieratá sa na loď nevojdú. Od každého druhu dva kusy. Vieš, koľko to váži? Loď to neunesie. Tiež musíme vziať slanovodné ryby sebou, lebo by to neprežili. Navyše každý z nás bude musieť uchovávať v sebe hromádku parazitov? Ani zaplácnuť komára nebudeme môcť. A kto bude čistiť klietky, kto to bude kŕmiť? A čím? Neunesie sa to. Niekto to proste nezvážil a nespočítal.“

Hostina je v plném proudu. Opovážlivý, opilý král poručil přinést poháry ukořistěné jeho otcem z jeruzalémského chrámu. Hosté z nich pijí a dobře se baví. Frivolnost se rozmáchla. Rozhovorům dominuje smích. Alkohol rozdmýchává dobrou náladu. Náhle všechny zachvátí zděšení.
Král zbledl a bál se vlastních myšlenek. Strach mu přiškrtil hlas. Úlek mu roztřásl kolena, když spatřil lidskou ruku, která napsala na stěnu MENE, MENE, TEKEL a PARSIN.
Žádný mudrc slova nerozluštil. Pouze Daniel králi dokázal vysvětlit jejich význam: „Neoslavil jsi Boha. Byl jsi zvážen na vahách a shledán nedostatečným. Bůh sečetl dny tvého království, které bylo dáno Médům a Peršanům.“

Byl jsem stvořen z hlíny. Hlínou jsem byl a hlínou bych zůstal, nebýt Hrnčíře, jenž nicotě vtiskl duši a přetvořil tak představu ve skutečnost.
Země mě brzy opět pohltí. Džbán praskne a pokud byl prázdný, zbude jen prázdnota.
Na změnu tvaru ještě není pozdě, dokud nebudu vložen do plamene. Pak mě přebytečné dutiny roztrhají na kusy. Chtěl bych se změnit. Ale samotnému se mi to nikdy nepodaří.
Často pátrám, zda na sobě neobjevím Hrnčířův podpis, abych měl jistotu, že Hrnčíř není pouhou smyšlenkou, dílem mé fantazie. Jenomže ho nenacházím – možná proto, že žádný podpis neexistuje.
Třeba jsem tím podpisem já.

Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?

Tolik miloval Ráchel! Vzpomínal, jak se poprvé potkali. Byl ochoten pro ni zemřít. Co proti tomu byla dlouhá služba? Jákobovo srdce se postilo sedm roků. Uběhlo to jako voda. Těšil, že budou svoji.
Jenže otec Ráchel mu v noci podstrčil starší Leu. Pro nedočkavou touhu si toho nevšiml. Tma přikryla vášeň.
Ranní světlo odhalilo podvod. „Zabít málo,“ našeptávala mu zloba. „Tys mne oklamal!“ rozčíleně křičel Jákob.
„Máme zvyk provdat nejprve starší dceru, potom mladší. Můžeš si po týdnu vzít i Ráchel, ale odsloužíš dalších sedm let,“ oznámil nekompromisně tchán. Jákoba to neodradilo. Konečně byla Ráchel jeho.
Máš taky takovou lásku?

Je málo známo, že se Cimrman zabýval i biblistikou. Zaměstnávala jej především pasáž o panně, která zahřívala starého krále Davida z 1Kr 1,1-4. K tématu přistoupil nově, interdisciplinárně: rozhodl se totiž aplikovat svoje rozsáhlé znalosti jiných oborů, především termodynamiky. Na základě výhřevnosti a topné plochy (a vlastních pokusů s dobrovolnicemi) došel k závěru, že aby král získal potřebné teplo, musela ona panna vážit nejméně 90 kg. Po převratném vynálezu ohřívací láhve však tento způsob vytápění monarchů upadl v zapomnění.
Cimrmanův článek ve své době došel velkého ohlasu. Traduje se, že jej četl i samotný stařičký mocnář. Řekl prý jenom: „Schade.“