DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

"Takhle to nejde dál," nadával kadet Müller a Schultze mu přizvukoval.
"Jak dotěrný hmyz, tihle Angláni!"
"Tak jim přistřihneme sosáky," nevzrušeně odvětil Hartmann.
"Počkej, ty máš plán?" shlukli se kolem něj. On přikývl.
"No tak ven s tím, jak jim to oplatíme?"
Erich se zašklebil. "Potřebuji dobrovolníka."

Sotva se ráno seřadili a za zvuků hymny vztyčili vlajku, britští kadeti udělali to samé. Zaznělo "Bůh chraň královnu," vlajka se vznesla do výše, pak to zaskřípalo, cosi prasklo a celý stožár se v otočné patce sklopil k zemi. Kadet Hartmann pohlédl na vtipálka ze včerejška, a věděl, na co myslí. Bylo vyrovnáno.

Ležel na posteli a zíral do zápisníku.
Přisedla si.
“Vypadáš otřesně, jako kdybys týdny nespal. Co píšeš?” Nakoukla mu přes rameno.
“Ach, veršované drabble… Zamilované…” Komentovala. “Máš krásné vlásky, zahrnu tě spoustou lásky…” četla nahlas. “Ewww. To nemůžeš dát ani do Pardubického Pramínku, natož na Sosáky. A už vůbec ne dívce! Skutečně chceš psát? Nechtěl bys radši do IT? Tam můžeš psát kód, k tomu žádné básnické střevo nepotřebuješ. Hmm? Ne? No dobrá,” povzdechla si Múza a pohladila mladíka po vlasech.
Ten zavřel unavené oči a hlava mu klesla na polštář.
“Trochu se prospi, já zatím do rána něco vymyslím.”

Tichý tentokrát nezůstal v klidu. Na její bosé cesty do lesů už si zvykl. Pokaždé se však vrátila zpět tak, jak se domluvili. Nebo dala vědět. Nikdy nenechala domek a jeho obyvatele bez zajištění.
Vyběhl ven a zkusil jejich dávnou stezku. Po pár krocích zjistil, že tudy to nepůjde. Spletité větve za ta léta zesílily a vytvořily zátaras. Po několika krocích nazpět však zaslechl zpoza větví vzlykání.
Otočil se a za hustým větvovím ji uviděl. Dýchala do dlaní na bezvládné tělíčko tvorečka s dlouhým sosákem. Kolem jich leželo ještě několik.
Její pláštík pohozený opodál.
Nikdy si nevšiml, že má křídla.

Po pětapadesáti dnech věznění už sotva vnímal. Když začal Mario Moretti, šéf Rudé brigády, číst rozsudek, poznal ze strnule slavnostního tónu, že ho ministr vnitra Francesco Cossiga spolu s premiérem hodili přes palubu.
Výměna se nekoná, s teroristy nevyjednává. Možná je to jen záminka k zaříznutí jeho koncepce vlády národní solidarity, přizvání eurokomunistů k moci.
Nechali jej v kufru auta na via Caetani. S jedenácti kulkami v těle.
Aldo Moro už neslyší bzučení much ani necítí jejich sosáky ve své krvi.
Svět je teroristickým činem otřesen, v Československu zvažují, jak o něm referovat. Brigate Rosse pod patronací StB cvičila tady.

Dlaně nesvědily, ale vyrážka vypadala ohavně. Musel mít dnes při porcování masa rukavičky, aby neodradil zákazníky.
Francouzskou nemoc chytil od londýnské děvky.
Poklepem zkontroloval řeznický nůž na poutku vnitřní strany kabátu.
Skrze padlou ženu po zásluze ztrestána jeho nezdrženlivost. Dar za dar. Stane se nástrojem Božího hněvu: chlípnost se Mu hnusí.
Vystoupila z přítmí postranní uličky.
„Chceš vidět moje sosáky?“ zeptala se bezostyšně.
Mířil za Mathyldou, ale smí přehlédnout Povolání?
„Chci,“ usmál se a bodl.
Uhnula, škobrtl, ztratil rovnováhu, leží. Něčím strašně těžkým udeřila do hlavy.
Taková jsem mohla být legenda, napadne jej, když ústy uniká jako dým někam vzhůru.

Je známo, že pálené ovoce se v našich krajích produkuje od nepaměti.
Nejinak v rodině mého muže.
Ačkoliv nikdo u nich neholduje nějakému popíjení, tchýně každý rok vyhlásila akci Jadrnička, kdy na konci celého procesu byl kalvádos (pro instalatéra nebo strýcovi na narozeniny...).
Za vydatnou pomoc jsme bývali také obdarováni.
Ovšem nalít zbyteček do černé láhve od Missis byla, z pohledu našeho mlsného dítka, krutá podpásovka.
Že chodí na sladký likérek, jsme zjistili ve chvíli, kdy se ze špajzky vypotácelo uslzené zrudlé dítko a z jeho hrdla se vyvalil plamenný dech hodný draka.
Sosnul si totiž, dareba, pěkně hluboký doušek.

Myslels to jako varování, vím.

Když jsi zachránil zkrvavenou sirotu v lesích. Všechno něco stojí, Marianno.

Když poznala tvá kouzla, stala se tvou učednicí. Čarodějnou moc nezískáš čistě, Marianno. Jen na něčí úkor.

Když jsi jí otevřel srdce, lože i svůj příběh. Učňové v Mlýně se předháněli jako krysy. Já vyhrál.

Když jsi jí dal první zdroj své moci, tehdy ještě z lásky. Magie lidi mění, Marianno. Vysává.

Pak ti sebrala zbylé dva a slova ztratila smysl.

Teď, když tě vidím, sešlého starce vrávorajícího chodbami tvrze, hnusíš se mi. Zbyla jen lítost, pohrdání.

Moc ale jinak nepřichází. Naučils mě dobře.

Klepala se strachy. Sotva stála na nohou, v ústech měla sucho, čelo pro změnu zalité studeným potem. Tohle prostě nepřežije. A jestli to přežije, bude mít nadosmrti noční můry.
„Tak poď a neboj se,“ ozval se netrpělivě manžel. „To zvládneš.“
Klíček do zapalování. Zařadit jedničku, sešlápnout spojku…
„Né, trabanta startuješ na neutrál,“ úpí manžel.
Vyřadit. Otočit klíčkem. Startér točí, ale motor nenaskakuje.
„No?“ mrká na ni povzbudivě manžel. Připomíná jí toho hodného profesora z gymplu, co se snažil studentům při zkoušení napovídat.
„Už vím!“ zaraduje se. „Ten… no… ten, jak to sosá benzín… sosák!“
„Sytič!“ chytá se za hlavu manžel.

Jsou lidé kteří umí
Fotit motýly
A pak jsme tu my
Nefotíme motýly

Jsou lidé kteří vědí
Všechno hned
A pak jsme tu my
A mizerný svět

Někdo možná umí
Motýlům sosáky trhat
Někdo možná smí
Mouše křídla urvat

Jenže

Stejně jsme tu my
Náš závoj iluzí
Spadl do bláta
Náš závoj z iluzí

Nefotíme motýly kteří
Už na zahradě létají
Nefotíme motýly kteří
Vlasy naše nezdobí

Nefotíme motýly ze strachu
Vlastně to vůbec neumíme
Povídat si o motýlech včelách
Vlastně teď ani nesmíme

Jsme jen motýli na skle
Projíždějícího tiráku
Jsme jen motýli na skle
Automobilu

Nikoho to nezajímá

„Věř mi. Nejlepší rozhodnutí jsou ta, která učiníš na baru.“
Měl pocit, že mu hoří snad až v uších. Rum zprvu konejšil, ale pak udeřil ryzí silou.
„Povídám ti, tohle je šance, na kterou čekáš.“
„Čekám?“ otáčel sklenicí a sledoval, jak otisky prstů ulpívají na skle. Stopa ve věčnosti.
„No a o čem tu meleš poslední měsíce?“
Sucho v hrdle bylo neodbytné. Napil se. Nechal poslední kapku líně stéct až na jazyk.
„Podívej. Tady se píše, že klíč má nějaký João. Je tu i adresa. Sám bych jel, ale víš, jak to je...“
Pokýval hlavou. Však už bylo na čase!