DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

Seděli v Impale a pozorovali dveře podniku. Dovnitř i ven proudili veselí tlouštíci.
"Myslíš, že je to zase to fish taco?" ozval se Dean.
"Pishtaco, Deane." Sam se zatvářil, jako by kousnul do citronu. "Moc dobře víš, jak se to vyslovuje."
Dean se podrbal ve vlasech.
Oba váhali.
"Nepřijde mi, že by někomu ubližovali," vyslovil to nakonec nahlas Sam.
"Sosáci," zabručel Dean.
"Nikomu neubližujou," zopakoval Sam. "A jestli budeš pokračovat ve svý burger dietě spojený s válením se, tak je za chvíli budeš sám potřebovat."
Teď se kysele zatvářil Dean.
Ale vzápětí nastartoval a odtučňovací centrum nechali daleko za sebou.

Tabitha Wells do sebe otočí panáka absintu a z té chuti jí naskáče husí kůže.
Nesedí v Duplexu. Chvíli chodila kolem a pak zapadla o kus dál do Alhambry.
Za půl roku prý skončí svět. Blbost. Pro Tabithu skončil před rokem.
Násosky sosající ze sklenek. Pár láhvi kofoly s brčky.
Zachytí pohled jakéhosi muže. Určitě je na lovu. Žen? Čarodějů?
Opětuje jeho pohled a málem se polije druhým absintem.
Přijela bojovat s démony minulosti. Proč nepotkat zrovna vyšehradského telepata? Mohl to byt někdo horší. Třeba sestra Jolana nebo Sklepmistr nebo ten chlápek, co ji loni odvlekl z Duplexu do pekla.

„Vypadají jako rubíny,“ napadlo Šeherezádu. Sáhla si na krk jakoby pro vzácný náhrdelník.
„Už z toho blázním,“ uznala. Schoulila se na lůžku. Čisté povlečení bylo divně tuhé.
„Jako já,“ usoudila. Vezír v bílém plášti odnesl odběrové zkumavky s její krví.
Pořád nemohli přijít na to, proč ji král ještě nezabil. Byli přesvědčení, že to nebude jenom těmi příběhy, co mu každou noc vypráví. Třeba za tím bude krevní skupina, genetická příbuznost, kterou král nějak vytušil, hormony…
Měla by jim naznačit, že jí odběry na čilosti nepřidávají.
Včera se probudila vedle podřimujícího krále.
Ještěže ho uspala dřív než on ji navěky.

na známosť sa všetkým dáva
smutná správa

dobrí ľudia, nie sme tu sami
netvory sú medzi nami
hoc dávno niet v ľuďoch ľudí
keď hlad a smäd sa v nich vzbudí

sajú deň i noc
nik nepríde na pomoc
obetiam, čo ako trvá sanie
samy menia sa na nepoznanie

miesto krvi život pijú
a len tak im srdcia bijú
títo paraziti miesto
symbiózy vykročili vlastnou cestou

zbaviť sa ich nedá, ako mucha
každý jeden nie na hovno, ale ducha
sadá a saje, kým
má s kým, a má s čím

nač boli by smrtkám kosáky
o všetko postarajú sa sosáky

„Všechno O.K.,“ zašklebila se na obsidiánové obrazovce zubatá tlama poručíka Gwraaaazghe. Za ním bylo vidět ještěří vojáky, jak se procházejí mezi polámanými troskami hmyzáků. Některé se ještě bolestivě pomalu pohybovaly.
„Chitinoví neměli šanci,“ hlásil. „Většina neozbrojená. Hmyzí vejce pro krále budou co nevidět Jak si ti hlupáci představovali, že-“
Odmlčel se a vykročil kamsi mimo záběr. Operátor obrazovky znepokojeně naklonil šupinatou hlavu blíž a zdálky naslouchal neviděnému poručíkovi:
„Co se tu- zatraceně, co to je? Pozor! Za tebou! Ááá, nee! Prosím, ne! Nestrkejte mi-“
„Poručíku, hlaste se!“ vyštěkl nervózně operátor.
Než obrazovka zhasla, slyšel jen Gwraaaazgheho vřískot: „Sosáky! SOSÁKYYY-“

Posledních pár týdnů bylo stále těžší vidět v ní tu ženu, kterou tolik miloval. Ztrácela se mu před očima. Každičký den se změnila, každičký den přibyla nová bolest, nová vráska. Každičký den se jí z tváří ztrácela barva. Stále víc a víc.
Mělo jí to pomoct. Ovázáná ruka se zavedenou kanylou byla slabá. Vzduch ložnice čpěl zvratky. Ona taky.
A nejhorší byly chvíle, kdy seděla na nemocničním lůžku, změněná k nepoznání, spoutaná hadičkou, kterou do ní pumpovali všechnu možnou chemii. Holohlavá, šedivá, a tak strašně strašlivě smutná.
Jako by se kanyla náhle změnila v obrovský sosák, co jí krade život.

„Rhivere, pojď vstávat, dnes je krásný a teplý den!" zavolala Rosabella a zdobila datlovou kaši, kolokázií jedlou.
„No jo, už jdu." Rhiverovi se vůbec nechtělo, věděl, že než půjde k moři, bude muset udělat povinnosti.
A taky že jo, jen co vešel do kuchyně: „Jo a Rhive, až dosnídáš, běž vzít Sosáčka a Sosinku na procházku."
„Mami, proč s nimi nemůžeš chodit ty, nebo táta??? Já nechci."
„Milý mladý muži, každý den vám říkám, že domácí komáry v kleci, jste chtěl vy."
Na to už nemohl nic namítnout, došel pro vodítko a obojky, nasadil je Sosince a Sosáčkovi a šli.

Kolumbie 1989

"Ale Pedro říkal, že můžeme!" hrdě prohlásil Javier. Když v ruce svíral pytlíček s tím nejlepším koksem široko daleko.

A mně se ten jeho plán vůbec nelíbil.

"Pablo to pozná, že mu taková špetka chybí, ten pozná všechno." ustrašeně jsem se ohradil.
"Ten? Má toho plnou Kolumbii, tohle se ztratí! Věřte mi, kluci!" dodal neodbytný Javier.
Inu vysypali jsme pytlíček a udělali lajnu.
Zamotali bankovku. Nedočkavý Javier se do toho ihned pustil.

Zanedlouho jsme měli plné sosáky. Bílí králové. Tak jsme se cítili.

"Bože! Co to vidím?"

... zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy ...

Kdysi dávno jsem věřila, že tě znám. Věděla jsem, co si myslíš, ještě než jsi se naučila mluvit, poznala jsem pláč, ještě než začal. Byla jsem první, kdo si všiml rozbitého chrastítka, prasklého sosáku lahvičky i špinavé plínky.

Jenže pak se někde stala chyba. Dneska nemám nejmenší tušení, jak se jmenuje tvůj kamarád ze školy a jaký druh čokolády ti chutná. Nevím, co zrovna čteš, ani s jakým plyšákem spíš.

Dřív jsme neměly společná slova a přesto jsme si rozuměly.
Dneska recituješ básničky a najednou nemám co říct.

Netuším, jak opravit mlčením zničené.

A nevím, jestli ještě mám tu vůli.

Déle to nemohl odkládat. Manželka několik dní naléhala, pozítří je prvního září, otcovské povinnosti volají.

Zaklepal na dveře a prozíravě vyčkával neochotného: „Jo!“
Pokoj starších synů vypadal na první pohled uklizeně. Druhého se neodvážil.
„Chlapci, potřeboval bych s vámi něco probrat. Víte, motýlci opylují kytičky a k tomu mají sosáčky, a ty rostou …“
„Tati," vskočil mu do řeči Bill, "pokud jde o biologii, preparované motýle i se sosáky jsme viděli. Pokud to má být kurz sexuality, tak strýcové nám věnovali Dospívám v muže.“
Sotva odešel, jedenáctiletý i desetiletý Weasley obrátili oči v sloup; tohle je člověk, co má sedm dětí.