DMD č. 19. pro 19. 4. 2020. Téma: Rekonstrukce

Gellert polknul nadávku a vytáhl nohu z díry v podlaze. Prasklé prkno nechalo na polobotce hlubokou rýhu.
„Oh, já se velice omlouvám, drahý pane Grindelwalde!“ zahalekal výstředně oblečený muž.
Gellert se užuž nadechoval k odpovědi, když se mu kolem kotníku ovinuly šlahouny rostliny, které se před lety přistěhovala do salónu, zatarasila krb a evidentně neměla ráda návštěvníky. Gellert se instinktivně ohnal hůlkou.
„Tak co na to říkáte?“ vyhrkl nedočkavě majitel nemovitosti.
„Upřímně, pane Láskoráde? Zboural bych to a prodal pozemek.“
„Ale to ne! Ten dům je přece naprosto přenádherný!“
„Dobře,“ povzdychl si Gellert. „Napíšeme, že je vhodný k celkové rekonstrukci.“

Když se po svatbě nastěhovali, byl to jen strohý domeček. Nic, co by nespravila pevná ženská ruka.
Jak běžel čas, přibývalo vyšívaných polštářků, nejrůznějších kusů nábytku a usměvavých fotek.
S rozrůstající se rodinou se rozrůstal i dům. Převážně do výšky, ale pro kouzelníky to nebyl velký oříšek.
O to horší problémy působily neustálé rekonstrukce. Rozbitá zídka. Vrzající dveře. Díry ve střeše…
Něco šlo opravit jednoduchým kouzlem, jindy to muselo jít pěkně postaru.
Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo dokázal přiložit ruku k dílu. Doupě se tak stalo domovem nejen pro Weasleyovi.

A Molly by ho nevyměnila za nic na světě.

"Otče?!"
"Ano, můj nejdražší synu, copak bys potřeboval?"
"Potřeboval bych vědět, co to zase vyvádíš za šílenost!"
"Jakou šílenost myslíš? Jasně, mám rozdělané nějaké projekty, však mě přece znáš, pořád musím vymýšlet něco nového."
"Aha, to bude asi ono. Něco nového."
"Narážíš na něco konkrétního?"
"Ano, otče, narážím na ty deště, co jsi naplánoval. 40 dní a 40 nocí, po celé planetě, přívalové deště, té vody bude tolik, že se všichni utopí!"
"Aha, myslíš, že to bude tak dramatické?"
"Ano, to si teda myslím! Ty ses snad úplně zbláznil?"
"Ale vůbec ne, synu. Chci udělat prostě trochu větší rekonstrukci, no."

Písně princezny Oglamár byly den za dnem smutnější a začínala se ztrácet před očima. Stravu, kterou jí drak nosil, odmítala, neb nebyla z těch nejlepších surovin. Drakovi v jeho hrůzostrašnosti začala docházet trpělivost. Den za dnem přilétal k princezně a opakoval své požadavky: "Vařit, prát a uklízet."
Odpovědi byly každý den stejné. Až jednoho dne odpověděla.
"Vařit - dobrá, ale jen když budeš ty nejlepší věci přinášet. Prát - mám jemné ruce, ale ty stejně moc oděvů nenosíš. Ale uklízet? Tuhle zříceninu? Než střechu předěláš, ani mě nehne s uklízením, to raději hlady zemřu," odvětila Oglamár, dál se na draka ani nepodívala.

Po modrém nebi se pomalu sunou bílá oblaka jako obrovské vzducholodě. Na cestičce vysypané pískem čiřiká čečetka. Sedí vedle sebe na lavičce, jeho velká snědá dlaň jen na dva palce od její. I v její hrudi jakoby poskakoval ptáček.

"Vy znájetě, kto éto krásno-bielyj?"

Mínka přikývne. Čečetka nakloní hlavičku a vážně ji pozoruje.
"Já... Omlouvám se..." sdělí ptáčkovi. "Vím, že vy nejste... červeno-bílý."

Velká ruka sevře její. Jeho knír zašimrá na tváři, za uchem horce cítí jeho dech: "Ale já jsem."

Vzdušné zámky se bortí a tříští, dopadnou na ni jako balvan a rozmačkají ji.

Jak je dokáže znovu vystavět?

Procházel podchodem směrem k nástupišti. Po rekonstrukci to tam vymalovali děti z nedaleké základky a on měl tuhle část nádraží opravdu rád. Výjevy znal zpaměti. Třeba hned na začátku byla žirafa, místo hnědých skvrn otisky drobných ručiček. Za ní sluneční soustava, potom velikánská duha.
Připomínalo mu to jeho školní léta. Některé své obrázky měl dodnes schované.
Je to zvláštní. Vždycky jsem věřil, že až vyrostu, půjde mi to líp. A přitom teď si myslím, že nejlepší malíři jsou stejně nakonec ty malé děti.
Chvíli tam stál a díval se, pak se vydal na cestu domů.
Doktor se mu zatím neozval.

„Na svět,“ pronesl démon přípitek, když bylo po všem. Anděl pozvedl skleničku.
Adam zrekonstruoval jeho knihkupectví. Mohl se vrátit domů a pokračovat jako dosud, jen bez nebeského dohledu.
Mohl cokoliv.
Mohli cokoliv.
Byla to osvobozující, byť zároveň úzkostná představa.
„Na svět,“ zopakoval s pohledem upřeným na Crowleyho a tíha emocí v jeho hlase dalece přesahovala úlevu, kterou cítil ohledně přežití planety.
Azirafal svůj život obecně miloval. Ale možná byly věci, které by se daly trochu přestavět. Usmál se.
Nevěděl, co bude pozítří. Ani měsíce, roky a staletí potom.
Ale zítřek bude nádherný slunečný den, počasí jako zázrakem stvořené pro piknik.

Můj milý deníčku,
dnes je jeden z nejlepších dnů v roce, začátek nějakých prázdnin. Už se nebude muset chodit do té hloupé školy a nebudu nosit domů pětky z výtvarky... Moje máma sice říká, že to nejsou prázdniny, ale rekonstrukce školy, hlavně kvůli mně (jako kdyby někomu vadilo, že jsem na předčasný karneval šel za Bořka nestavitele a trochu, opravdu jenom nepatrně proboural tunel skrz na skrz celou školou.) Jako kdyby po nás nechtěli kreativní masky...
V každém případě doufám, že jsem všechny ty místnosti, o kterých zatím nikdo nic neví, udělal opravdu pořádně, a že rekonstrukce bude trvat dlouho.

Něco napravit dovedl. Dokázal zahojit rány, přivést člověka zpátky, i když už po něm natahovala ruce smrt, pozměnit vzpomínky...
Od té doby, co se stal v podstatě osobním andělem bratří Winchesterových, toho opravil tolik, kolik snad žádný anděl za celá staletí.

Existovaly věci, se kterými nic nesvedl. Jizvy, vryté tak hluboko, že kdyby je chtěl vyhladit, vzal by s nimi celou osobnost.

A to nechtěl.

Poté, co byl Boží plán na Apokalypsu tak nějak odpískán, Castiel sám sobě určil další projekt. Poslání. Úkol.

Pokus o rekontrukci Deana Winchestera.

Protože nikdy neuvěřil, že by byl tenhle Lovec už nestál za záchranu.

„Ne,“ odpoví kořenářka, „vod vás todle nikdo nečeká, milostslečno. To jedovatý bejlí, co ste zasejt pomáhala, bude, bohužel, jiná plejt.“

Smutně se podívá na Andělu.

„Zešílelas?“ vzkřikne Stázi.
„Dyk je to dítě!“ vyskočí stárek.
„Teta, už jednou mě málem zabil,“ hlesne Anděla.

„Dobře mě poslouchej. Myslelas, žes nalezenec, že nikoho nemáš. Jenže to nejni tak docela pravda. Tvoje máma byla silná žencká, silnější než já, esli mě teď chápeš. Uměla si poradit, dokavaď tvýmu pošpatnělýmu tátovi srdce nedala. Svou sílu ti vodkázala, máš ji v sobě, to mi věř. Votevři voči, probuď se a probudíš i jí. My ti pomůžeme.“