DMD č. 19. pro 19. 4. 2020. Téma: Rekonstrukce

Probíhá rekonstrukce kostela. Na střeše balancuje zedník a vyměňuje střešní krytinu. Najednou mu jedna taška spadne a zedník si uleví: „A kurva vedle!”
Z kostela vyjde kněz a povídá: „Nemluv sprostě, nebo na tebe sešle bůh blesky.“
Zedník ho ignoruje, za chvíli mu spadne taška podruhé a zase zakleje: „A kurva vedle!”
Zase vyjde kněz a říká: „Nemluv sprostě nebo na tebe sešle bůh blesky.“
Zedníkovi spadne taška potřetí a zase huláká: „A kurva vedle!”
Vyjde kněz a chystá se něco říct, ale v tom se otevře nebe, vyletí blesky, zasáhnou kněze a z nebe se ozve: „A kurva vedle!“

Probíhá rekonstrukce šestipatrového paneláku, prováděcí firmě omarodí malíř a tak si najmou jedinou volnou sílu, kterou byli schopni sehnat, malířského učně.
První den malířský učeň vymaluje dvě patra. Majitel firmy se raduje, že se to všechno zvládne.
Druhý den malířský učeň vymaluje jedno patro. Majitel firmy to považuje za zaškobrtnutí.
Třetí den malířský učeň vymaluje půl patra. Majitel firmy, už silně nervózní blížícím se termínem dokončení, skřípe zuby a ptá se ho:
„Proč pracuješ tak podivně, je nějaké vysvětlení pro to, že každý den vymaluješ míň a míň!?”
„No jistě, mám totiž ke kbelíku s barvou pořád dál a dál!”

Řach!!!
Padesát metrů krychlových skály letí do vzduchu a rozprostírá se po okolí.
Čtveřice magiků se snáší do místnosti v hloubce dvaceti metrů.
"Majitel bude muset rekonstruovat vchod!" vtipkuje Leydenforz.
"A teď kam dál?" rozhlíží se Wertrankell.
"Kalciviři se mi nevrátili z tohoto směru." ukazuje výseč Alaemma.
"Slyším tu maskovaný průchod," Leydenforz zatlačí na kamenné dveře, bezúspěšně.
"Poodstůpte kus," Hydraščuk cosi připlácne na dveře.
Řach!
Kamenná deska rozlomená na tři kusy padá. Prach zavíří.
"Směróva trhavína," pochvaluje si.
Alaemma odsune závoj starých pavučin vedle nově vzniklé díry: "Tak tohle už je teď zřejmě k ničemu," poukáže na nedbale zamaskovanou páku.

Válečným údobím nesu břemeno vlády Sychrava. Stojím za Hanou, a kde nestačí ona, rozhoduji.
‚Vím, pletichy nesnášíš. Ale udělej to pro mě.‘ Tvé oči zářily odrazem hlubiny.
Neodmítla jsem – nikdo ti neodmítne. Výchova čarodějky, krev vládců se nezapře.

‚Musíme lid provést touhle dlouhou zimou. Společně.‘ Pevné ruce rytíře mě tiskly.
Každou noc u smírčího kamene krví a hlínou obnovuji kouzla, která tě chrání.

‚Ale přijde jaro, kdy budeme vedle sebe každý vládnout svým věcem.‘
Mí blízcí by si snad povšimli stínů v mé tváři. Ale všichni jsou pryč. A tak krvácím do přediva kouzel, podpírám Sychravo a čekám.
Na jaro.

Zvířátka v lese se rozhodla, že si zrekonstruují domečky.
Protřelá a fikaná liška vyrazila na úřady vyřídit všechna potřebná potvrzení a povolení.
Za měsíc se vrátila celá zničená: „35 potvrzení mám, jen to poslední se mi vyřídit nepodařilo.”
Tak se do města vydal medvěd. Po měsíci se celý vyhublý vrátil: „35 potvrzení mám, jen to poslední se mi vyřídit nepodařilo.”
Vtom řekl osel: „Já to zařídím!”
Zvířátka se smála, ale oslíček se třetí den úspěšně vrátil.
„Jak jsi to dokázal?“ ptala se zvířátka.
„Velmi jednoduše,” řekl osel. „Přijdu na úřad, otevřu první dveře – spolužák, druhé dveře – spolužák, třetí dveře – spolužák…”

„Vy tady žijete samý žencký?“ Mohutný muž se s funěním zvedal z podlahy. „To by se vám nějakej muskej hodil, ne?“ Laškovně na Marušku mrknul.
„Ale… vy jste nedodržel vzor … a taky je to trochu… dost… nakřivo…“ Maruška málem polykala slzičky.
„Paninko, oko si zvykne,“ zasmál se blazeovaně dlaždič.
Zvuk hlasů přilákal ostatní ženy.
„To teda nezvykne,“ prohlásila Darja.
„Předělávat to nebudu, už je to zaschlý, kapišto?“ vysvětlil řemeslník.
„Vy že byste to nedokázal?“ usmála se libezně Bibi.
„Spíš to neumí,“ ušklíbla se Alex.
Řemeslník, převálcován přesilou, zavrčel: „Já že bych něco neuměl?“
Druhý den byla podlaha, jako když střelí.

Tabitha leží napůl na chodníku, napůl ji někdo podpírá. Kosti má zpátky pohromadě. Nebo možná nikdy nedopadla.
Kolem večerka, vyšehradští. „Karle?“
„Tady jsem,“ odpoví on s úsměvem.
Pomůže jí na nohy, podepře ji.
Co se stalo? Padala propastí do třetího světa a… dál nic.
„Kde je Fanda?“
„Je v pořádku,“ odpoví Karel.
Tabitha hledá očima Fandovu matku. Sedí na chodníku s hlavou v dlaních.
Tabitha si promne čelo.
Něco je špatně.
„Jak jsem se dostala zpátky?“
Obrátí se ke Karlovi, a pak se ho pustí a ustoupí pryč od něj, protože Karel se takhle neusmívá a má příliš tmavé oči.