DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

Skočil jsem do tmy odčinit vše zbabělé.
V kostele zněly výstřely. Mladíci pálili do řad nepřítele, který měl snad všechny myslitelné výhody.
Skočil jsem do tmy pomstít bezpráví.
Dokázali to. Proto museli pykat. Snad tušili, že se 27. květen navždy zapíše do dějin.
Všem v hlavách tepala myšlenka, která nahlas zazněla až později z krypty. „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!”
Možná že to nikdy nepochopíš.
Možná je to předem ztracený.
Možná že už jiný neumím být.
Jenda krvácel.
Kdybych snad zítra schytal čistej průstřel plic...
Náboje došly. Až na poslední.
Prásk.
Prásk.
Prásk.
...pohřběte mý srdce u Rešic.

Tik ťak... Čas běží bez zastavení. Ani velká voda ho nezadrží, ani horko ho nevyčerpá. Nic ho nedokáže zastavit.

Byl zítřek a bude včerejšek, pán vyje se svým psem na měsíc a nikdo si nezoufá.

Tak to bylo a bude, tak to je. To čas je hrdina dnů (nebo jen jednoho?).

Slunečnice se odklání od slunce a zavírá květ, vlasy jsou stále kratší a prasklá struna se spojila a je zvučná jako nikdy.

Čas běží pozadu, vrací se, vzpomíná. To je to kouzlo, které se nikdy nestane, doufám.
Chybami se člověk učí, nebyl bys nic udělal, kdyby to bylo naopak.

Maturity jsou složeny, vysvědčení předána. Zbývá jen neformální vyvrcholení, a to maturitní večírek. To ještě netuším, že stále nejsem dospělý vzdor formální plnoletosti i vysvědčení v kapse.
Průběh akce zpočátku nevěští žádný průšvih. Nějaké zkušenosti s alkoholem již mám, jsem přesvědčen, že mám vše pod kontrolou. Leč stane se, že se společensky unavím. A to extrémně.
Poté, co prostory vinárny dokonce znečistím, neslavně akci opouštím. Dva spolužáci mne vedou přes celé město domů. Nedobrovolně se stávám záporným hrdinou dne.
A kladní hrdinové? To jsou přece ti dva spolužáci, kteří mi pomohli se z tohoto průšvihu dostat. Není nad dobré kamarády.

Další z hodin Bylinkářství. Vypadalo to jako Hagridova hodina. Ve vysokém květináči se schovávala příšerka, poulila velké žluté oči. Nenadchlo to nebelvírské ani havraspárské.

Madame Prýtová musela odběhnout. Kladla studentům na srdce, aby se dotýkali pouze květináče. Nepomohlo to. Když „květina“ chňapla po prvním, strhla se panika. Děvčata ječela, chlapci ustupovali, květináč nadskakoval. Do té pekelné vřavy se ozval kvičivý hlásek. „Musíte zatáhnout za ten prostřední trs, co má na hlavě.“

Nevěnovali mu pozornost, jen vyluzovali neidentifikovatelné zvuky. Neville se chopil příležitosti. Vrhal se ke květináčům a uklidňoval Chňapavky zubaté, jako skutečný kouzelnický botanik. Dočkal se odměny. „Jsi opravdický hrdina!“

Zabořil ruce do vlhké, sluncem prohřáté hlíny. Fascinovaně sledoval, jak se mu sype mezi prsty, jak mění tvar i strukturu i barvu, jak kypí životem, v nějž ještě nedávno nedoufal. Chvíli pozoroval malou žížalu, jak vystrkuje hlavičku, jak kypří půdu, která díky ní může dýchat, a bylo tak krásné moci se volně nadechnout spolu s ní. Nasál do plic vítr s vůní jarního podvečera a nechal posledních pár smítek dopadnout zpět do záhonku. Překvapeně zamrkal, když mu na ruku spadlo pár slaných kapek. Ještě včera třímala meč...
Na okamžik zavřel oči. Sam Křepelka byl zpátky doma a nepotřeboval nic víc.

Stisk krve předků se Siriusovi rozlije ve spáncích, všechna stará bolest žhne v krutém úsměšku. Svému ztracenému já slibuje, že jednou to Jamesovi dokáže vrátit.

Jamesova mysl je třeštící příboj; utíkat musí, aby se celá jeho existence nerozptýlila pod vlnou strachu. Lilyino pozdější tiché děkuju mu vypaluje do kůže přesvědčení, že si její lásku nikdy nezaslouží.

Severus cítí trpkost svého zadostiučinění, ale odolat mu nedokáže; znova se zakousne do vítězoslavné kůrky, aby přehlušil její dozvuk. Dělá správnou věc.

Remus se ve vlastním křiku znovu rodí v dlaních smrti. Potisící se snaží neptat, jestli by nebylo odvážnější přestat takovému životu čelit.

Hrdě nakráčel do místnosti. Nesl se jako skutečný král džungle.
"Já jsem tygrrr a ukážu ti zuby."
"To jsi moc šikovný. Tak se tady posaď a podíváme se na tvé zoubky." pronesla s úsměvem zubařka.
Do široka otevřel pusu a...
... a to byl poslední hrdinský čin.
Jakmile uviděl zrcátko a háček, pusu zaklapl a odmítal otevřít.
Nakonec sestřička držela dítko v křesle a já otevírala zaťatou čelist, protože sestřičku chtěl kousnout.
Výsledek?
"No vidíš, ty hrdino, zoubky máš jak perličky. Musím tě pochválit, že je pravidelně čistíš."
"Já vím," špitl mrňous, "mamka říká, že musím." A tichounce vyklouzl z ordinace.

Stojí v dlouhém zástupu, s hlavou vztyčenou.
Záda i ruce bolí z jejího břemene.
Otočit na jednu stanu, na druhou, pak zpátky a ruce nad hlavu.
A ještě mnohokrát.

Neměnila by.

Srdce buší do rytmu, nervozitou i vzrušením.
Jaká čest, být jednou z pár set světlonošek.
Bude to ráda vyprávět dětem i vnoučatům.
Kterak Je směla provázet na cestě.
Už jedou ve svých zdobených vozech.
Mezi sloupy a branami ze světla.
Vstříc novému domovu.

Královny a králové starého světa.
Pramatky a praotci jejich národa.
Pozvedá světlo, vzdává hold poslednímu z nich.
Ruce bolí, róba ji táhne k zemi.

Neměnila by.

Povolání: Hrdina
Charakter: Silný mladík, co se ničeho nezalekne. Za obranu vesnice a obyvatel neváhá položit život.
Dovednosti: Obouruční meč, úhyb, skrz, hromotluk

Hned první den jsem si udělal dobré jméno, když jsem zabil skřety, kteří se pokusili napadnout vesnici. Cítil jsem se nepřemožitelně.
Ale druhý den začal příliš brzy útokem na bránu. Moc jsem se nevyspal, jelikož jsem byl dlouho do noci na hlídce.
U snídaně, ke které jsem se dostal až v poledne, si ke mě přisedl hobit. Vyspaný do růžova. A s čerstvým korbelem piva k míchaným vejcím.
Hned jsem měl jasno, za co pojedu příští rok.

„Jsou obydlené? Co nás tam čeká?“ pátral Cowley.
„Nemám nejmenší tušení. V tomhle zákoutí vesmíru jsem ještě nikdy nebyl,“ odpověděl Doktor s lehce maniakálním výrazem.

Většinu svým nadšením strhnul.

„Tak kdo bude tím hrdinou, který udělá velký krok pro lidstvo?“ parafrázovala Lisa větu dobyvatelů kosmu.
„Já!“
„Já!“
„Já!“ předháněli se, více či méně vážně, Ginny, Bodie a Hawkeye.

Většinu…

„Jeden den hrdinou, druhý den mrtvolou,“ utrousil Greg. „A možná i dřív…“
„Co se ti zase nezdá?“ šklebil se Bodie.
„Nevšimli jste si oparu vznášejícího se těsně nad povrchem? Než tam vpadneme, prověřil bych, o jak hodně jedovatý plyn se jedná.“