DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

Agáta milovala skoro jakékoliv jídlo.
Jak to navěčky ze školy dobra dělají, že skoro nejí? Jak dokážou odolat cukrátkovým učebnám s karamelovými stoly? Mají nějakou přirozenou fobii ze sladkostí nebo snad drží téměř celoživotní půst? Nebo mají menší žaludky než normální lidé? Chtějí jíst, ale nějaká pitomá navěcká pravidla to nepovolují?
To Agáta nedokázala, vždyť bez jídla, zvlášť bez sladkého, by nedokázala žít! Ona prostě nebyla navěčka. Musel se stát omyl, když ji Školník umístil do školy dobra. Není přece vůbec princezna jako její spolužačky, takže co dělá tam, kde je? Vždyť patří na druhou stranu mostu, nebo snad ne?

Ivan nemluvil. Namísto toho do sebe ládoval guláš s osmi a zapíjel to dvanáctkou. Když dojedl a objednal si presso a palačinky, osmělil se Saša na něj promluvit.
"Tys tejden nežral, nebo co?"
Ivan si říhnul, odpálil startku a začal vysvětlovat: "Líza se už úplně zbláznila. Drží půst, pije zeleninový koktejly podle barev, žere jenom lupení a batáty a když se zeptám, co budeme jíst, chce mě zabít."
"No to mě poser," zhodnotil Saša a doexoval půllitr.

Líza se mezitím svalila na gauč, pustila další díl Broadchurch, naházela oreo do zmrzliny, popadla velkou lžíci a usoudila, že na to sere.

Festival v Helsinkách byl velkolepou událostí, kam se sjela kouzlenická mládež z celého světa.
„Neotáčej se,“ vyzval tiše Remus Siriuse.
„Proč? Nějaká až moc pěkná buchta?“
„To jsem zrovna nemyslel, i když ta drobná blondýnka je dost pohledná.“
Což ovšem říkat neměl, protože právě to vyprovokovalo Siriuse, aby se otočil.
„U Merlinovy prdele! Co tady dělá Srabus?!“
„Očividně čeká ve frontě na pivo a kalakukko. Půjdem taky? Mám hlad.“
Sirius zavrčel. „Radši se budu postit, než bych si šel stoupnout do fronty za Srabuse.“
„Jak chceš. Já jdu.“
„Myslíš, že ta hezká holka je tu s ním?“ napadlo vzápětí Siriuse.

"Dete brzo. Rezervace je od čtyř," odpověděla servírka opět bez zájmu, ale ukázala na stolek s cedulkou Rezervováno . Aneta, mile překvapená, že to vyšlo, požádala o kafe a sedla si na místo. Kavárna byla vkusně vybavena, ale jinak působila obyčejně. Čas se vlekl. Hosté přicházeli a odcházeli. Ve čtvrt na šest se dovnitř nahrnula čtyřčlenná skupinka a už od dveří halekala na servírku.
"Guten Abend, viermal Tee, bitte!"
"Abend! Heute keinen Kaffee?"
"Keinen, es ist Fastenzeit, das heißt Kaffee nur am Sonntag."
Pak se nově příchozí beze slova, jako by se to rozumělo samo sebou, rozesadili ke stolu okolo Anety.

"Četla jsem to minulý léto znova a musim uznat, že Edward Rochester je poněkud na přesdržku," slevila tuhle Susan ze svého fanynkování.
"Postřeh. Ale stejně pro něj máš slabost, co?"
"Trochu. Teď zrovna. Tvrdne v zatuchlym domě v lese, nevidí, nadává, skuhrá. Záměrně odříznutý od lidí, od emocí. Nestará se o sebe..."
"Chudáček malej!"
"Poslala bych mu třeba koláče," rozhodila Susan rukama.
"Je z toho cítit pach spáleniny, neklamný příznak mámení pekelných!" napodobila Gwen velmi věrohodně otce Scholastika.
"To by uměl říct jadrněji. A jsem si jistá, že by to udělal."
"Tak udělej masový, ať chutnaj aspoň tomu jeho psisku."

Odpolední slunce tak hřálo, až uspávalo. Elladanovi se začaly rozplývat řádky před očima. Ruce mu klesly k hrudi, kniha o stopování se svezla vedle něj. Zelená louka se změnila v oranžovou zahradu za zavřenými víčky.
Snad uplynula chvilička, snad celá hodina, když ho náhle cosi vytrhlo ze spánku.
Na houni vedle něj drželo medvídě drápkatými packami knihu a okusovalo jí roh.
Elladan vřískl. "Pusť to! Půůůůůst!!!!"
Medvídě provnile sklopilo uši, ale nepustilo.
Ohryzaný roh Elladana tak rozlítil, že medvídě plácl po čumáku.
"Už nikdy nebudeš NIC žrát!!! Rozumíš?! Nebudeš NIC ŽRÁT!!!" křičel za ním, když vyděšeně šplhalo na nejbližší strom.

Sarah si nejprve uvědomila šílenou bolest. Měla hlavu jako střep. Zvláštní. Nevzpomínala si, že by včera pila. Co ale dělala?
Vybavila si nemocniční recepci ověšenou vánoční výzdobou. Odcházela z práce. A pak? Netušila.
Zakručelo jí v břiše. Poobědvala v práci a pak už nejedla. Těšila se domů na večeři.
Proč není doma? Kde vůbec je? A kolik je hodin? Chtěla se zvednout, ale nemohla se pohnout. Byla pevně připoutaná k židli. Pokusila se zavolat o pomoc, ale došlo jí, že má pusu přelepenou širokou páskou. Začala panikařit.
Rozhlédla se po prázdné místnosti bez oken. Koutkem oka něco zahlédla. Respektive někoho.

Co byla dráčata větší, byl lov pro rodinu tvrdá dřina pro oba rodiče. Navíc často na lačný žaludek, protože dráčata vypadala, že snědí naprosto cokoliv a v jakémkoliv množství.
Brandy konečně úplně přesně došlo, proč jsou v dračích snůškách dračí holčičky tak vzácné! Být víc samiček a dráčat, svět skončí bez života, protože by ho draci všechen snědli.
Když jednou večer viděla ty jejich hladové plameny jen chvíli poté, co mláďata sežrala urostlého jelena, měla toho právě dost.
Není jen matka! Je i dračice toužící po troše něhy se svým druhem! Rozhodla se.
„Držte si pro jednou půst, vy holoto!“

Věřím nyní, můj milý malý semenáčku, že jsme tě naučili, co musí vědět každý z nás, chce-li řádně a poctivě žít a růst. Znáš tajemství světla i tmy, pochopil jsi, co je společenství a vzájemné sdílení. Dokážeš rozeznat, co uchovat a čemu se vyhnout. Přišel čas se osamostatnit, přesto víš, že my ostatní tě neopustíme, co budeme živi, co budeš živ. A pokud by sis snad někdy zoufal, pohleď na své bratry, askety na holé skále, v létě rozžhavé, v zimě ledové. V celoročním půstu žijí, a přece dokáží růst. Vezmi si z nich příklad, v nich je naše naděje.

„Geralte, potřebuju od tebe pomoc.“
„Co zas?“ zavrčel zaklínač a zvedl oči od korbele piva, u kterého si posledních deset minut vychutnával ticho bardovy nepřítomnosti.
„Agnieszka je v očekávání,“ vykulil básník prosebně oči.
„A co já s tím?“
„No, Yennefer by třeba mohla znát...“
„Na to zapomeň, to Yenna nikdy neudělá,“ přerušil ho okamžitě Geralt. „Máš si dávat pozor, nebylo to přece poprvé.“
„Tobě se to mluví, když se něco takového tobě nikdy nemůže stát,“ odpálkoval ho Marigold.
Zaklínač uznale pokývl hlavou. „Dám ti radu, příteli. Víš, jaká je nejlepší metoda proti početí?“
„Jaká?“ vyhrkl básník nadšeně.
„Půst, Marigolde. Půst.“