DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

„Chléb mi nepodali
ani chmelovinu,”

horečnatý lesk v jediném oku, levá ruka diriguje vítr a vlny do rytmu veršů chvatně sepisovaných na stohy hedvábného papíru, zde nebývalou vzácnost. Leč pisatel si nové obstará snadno.
Ledová tříšť stéká po vlasech, splétá plamennou kštici do slaných copánků, když ve vchodu jeskyně nad příbojem již posté nahý muž deklamuje verše vlnám. Když umlkne, zprudka vhodí rukopis na pospas moři. Umí jej zpaměti.

„Vím, že jsem visel
ve větrném stromu
devět dlouhých nocí,
oštěpem proklát
v oběť Ódinovi, sám sobě samému,”

Princ Brand prohmatává zhmožděný bok: zotavovat se při půstu je krajně nepohodlná záležitost.

Po chvíli padání jsem dopadlo do vody, chvíli se mi to celkem líbilo, připomínalo mi to doby, kdy jsem ještě plavalo ve vajíčku, jenže pak jsem si uvědomilo, že neumím plavat a to byl docela problém. Všechno moje peří nasálo vodu jak třídní houba na tabuli a začalo mě pomalu ale jistě stahovat ke dnu. Začalo jsem se bát o svůj život, ze všeho krásného, co se mi za tenhle výlet stalo, se najednou stal PŮST.

Pěkně prosím, pomozte pěknému, plavoucímu, potápějícímu, přihlouplému pípátku Piškotkovi.

Úpím, už umírám, uražené, úchvatné, úžasné.

Snažím se, svolávám SOS!

Támhle tancuje tapír, teď tonu!

Vánoční večeře s rodinou jsou pokaždé tak trochu trapas.

Nervózní omílání těch pár témat, která jsou snad ještě bezpečná. Vágní odpovědi na osobní otázky. Vzpomínání, které může být stejně tak zdroj radosti, jako rozbuška křiku a obviňování. Nakonec je lepší se soustředit na jídlo.
Aspoň to tak bylo ještě před pár lety.
Teď se Kieran přehraboval v bramborách a snažil se přijít na důvod, proč se vypařit od stolu. Stejně všechno chutnalo jako cupanina.
Máš tu hned tři věci, které by chutnaly lépe, zašeptal hlásek vzadu v jeho hlavě.
Stejně to od tebe čekají. A víc už je zklamat nemůžeš.

Už jste někdy byli na mateřské nebo jak se říká na rodičovské dovolené?
Pokud ano, tak vám možná dojde co tím chci říct. Připadám si jak gumová pískací hračka pro psa - totálně ožvýkaná, unavená životem s myslí použitou a opotřebovanou jako její povrch.
Být totiž matkou, nepřináší jen ohromné množství lásky, které se vám vyvalí ze srdce, když se ten uzlíček narodí, ale úměrně tomu vám začnou stejně rychle odumírat mozkové buňky, jelikož vaše mentalita se v následujících pár letech dá připodobnit dvěma slovům: bublající bahno.
Přesně tak vážení, tahle dovolená není dovolená, ale jen obyčejný sociální a myšlenkový půst.

Ctihodný biskup nemohl uvěřit svým očím. Kuchař s klidem přinášel na knížecí tabuli pečeného zajíce! Přitom on včera družinu knížete důrazně upozornil, že dnešním dnem začne velký půst a konzumace masa je vyloučena až do neděle velikonoční!
Ani se mu nedostávalo slov, jen rudl, z očí mu zrovna sršely jiskry.
Konečně se zmohl na nějaká slova: „Jak se opovažujete…“
A tu vrchní kuchař, vychutnávaje si prelátovu reakci plnými doušky, promluvil: „Nechť se Vaše Eminence ráčí podívat! Takový zajíc je snad povolen i v postě.“
Ten zajíc byl z kynutého těsta a s chutnou polevou.
Biskup nevydržel a hlasitě se rozesmál.

Přišli z daleka. Mnozí po cestě nejedli, spali pod širým nebem, někteří šli bosi. Hladověli po jiném chlebu. A byli trpěliví, dlouho trpěliví, až po ty nekonečné otázky.
„Věříš v Boha, Otce všemohoucího?“
„Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho?“
„Věříš v Ducha svatého?“
V svaté netrpělivosti přerušil promlouvajícího:
„Pane biskupe, už přestaňte se všemi těmi otázkami. Myslíte si, že bychom ušli takovou dálku, jen abychom se sem dostali, kdybychom nevěřili?“
Biskup se zarazil, pohlédl do očí muže, který promluvil, a protože v nich nalezl jenom upřímný hlad, usmál se, vynechal ostatní otázky a všechny na místě pokřtil.

Koukala se na mne a já koukala na ní.
Bylo jí horko a bylo to na ní poznat, neměla bych jí vystavovat tak dlouho sluníčku. Karma by mi to určitě vrátila.
Vzala jsem ji a hodila zpátky do kufříku na zámek. Klíček jsem odložila do další krabičky na kód, který znala jenom moje dcera.
Takový zkrat už si nemůžu dovolit.
Další hodina a další koukání na krásku zavřenou v kufříku.
Přemýšlení o tom, co se stane když si dám jen jeden kousíček.

No nakonec jsem se na to vys... žijem přeci jenom jednou a jedna kostička čokolády ještě nikoho nezabila.

„Dnešní oběd brambory s tvarohem, včera jáhlová kaše. A tak bych mohla pokračovat,“ rozčilila se paní Ofka. „Já na rozdíl od tebe držet půst od jara do zimy nebudu. Masa máme ve spíži dost.“

„Ale drahá choti,“ ohradil se pan Racek. „To jehněčí a vepřové odvezeme na trh, prodáme, penízky schováme.“

„Tak aby bylo jasno. Na Věžku jsem s holým zadkem nepřišla, věno jsem měla slušné. A od zítřka se starám o kuchyň já, vařit se bude tak, abychom se pořádně najedli my i čeleď. Jestli se ti to nelíbí, vracím se na rodnou tvrz.“

Pan Racek jen souhlasně zamručel.

Procházím městem, ve kterém se zastavil čas. Zemdlení lidé jenom jsou, ale na nic víc jim nebývá sil. Slabé úsměvy vyprahlých úst, hladové oči nervózně těkají, prsty poklepávají po zavřených krabičkách cigaret. Ženy hledí na své muže, vědí, že se nemohou přiblížit. Muži klopí zrak, aby se jim nemuseli dívat do očí plných výčitek. Vítr je studený a chlad ukusuje příliš mnoho z již tak omezených sil. Všechno veselí, hlahol, hostiny a polibky čekají na setmění, které nepřichází. Nejhorší přání jsou ta splněná. Kdyby nájezdníci věděli, že v Reykjavíku má den 20 hodin, asi by si tu invazi rozmysleli lépe.

Všechno máme, můžeme vyrazit.
Jako první půjdeme k požárnímu rybníku.
...
Po procházce městem Přibyslaví jsme šli na oběd.
Doma jsem si ale nevzpomněl, že mám vzít pro andulky oběd.
"Andulky, dnes budete držet půst," oznámil jsem.
Spustil se řev na celou hospodu.
Andulky jsme utišili a řekl jsem: "Jdu domů pro zrní, je to jen kousek."
"Tak běž," řekla maminka.
Vrátil jsem se s prosem a andulčata začala křičet: "Nebude půst! Jóóóó!"
Maminka je okřikla: "Neřvěte jak paviáni, nebo opravdu bude!"
Andulčata rázem zmlkla.
My jsme si řekli: "Tak, to bychom měli jídlo pro andulky a teď se jdeme nadlábnout."