DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

V autě byla velká hádka, jestli jsou Svitavy na Moravě nebo v Čechách.
Nakonec tuto hádku rozsekla maminka: "Jsou na hranici Čech a Moravy."
"Pojďme se projít k hraničním kamenům!" žadonil Karlík.
"Tak jo," a šli jsme.
Cestou jsem andulkám vyprávěl: "Andulky, na hranici byli upalováni ti lidé, kteří dělali něco, co se církvi nelíbilo. Třeba takový Jan Hus, kázal si své a nakonec skončil na hranici a upálili ho. Nebo se spíš udusil kouřem."
"Hele, už jsme na hranici Čech a Moravy," pípl asi za hodinu Karlík.
Dali jsme si svačinu a šli zpět, příští zastávka snad doufám Pelhřimov.

Poslední rybářskou osadu minuli v pozdním odpoledni. Z nebe se sypal těžký mokrý sníh. Frances upila horkého grogu a přitáhla si pršiplášť ke krku. Pomalu začínala pochybovat o správnosti informací. Co by korzár hledal tady? Daleko od obchodních cest. Daleko od všeho. Jen malá bárka na lovu herynků jim zkřížila cestu.
Rybáři byli sdílní. Velkou neznámou loď spatřili před třemi dny. Plula na sever.
“Proboha, proč pluli na sever?” mudroval nahlas pan Keith, když se později skláněli nad mapami. “Vždyť tam nic není.”
“Třeba nejsme jediní, kdo chce vědět, co je dál.”
Nejsou jediní, kdo chce pokořit hranice známého světa.

Jin Guangshan pozoroval sourozence, které jeho stráže srazily na kolena před jeho trůnem. Nebyl vůbec spokojen, ba dokonce byl se dalo říct, že byl rozladěn. Velmi.

Jin Guangyao se zapřísahal, že Wei Wuxian by nikdy nenechal jít nikoho místo sebe. Sliboval, že Wei Wuxian se vydá dobrovolně i se svou Tygří pečetí potom co nevybíravě zabil Jin Zixuana. Aby ochránil ostatní Wenskou chamrať.

A Jin Guangshan mu bláhově uvěřil. Už si mnul ruce, jak bude Pečeť jeho.

Tak proč teď před ním klečí Wen Qing a Wen Ning? Nemá chuť si s nimi špinit ruce.

„Na hranici s nimi!“ rozkázal.

Míra mateřského zenu je entita značně nestabilní. Obvykle závisí na mnoha proměnných. Na množství čokolády ve spíži. Pocitu hladu či sytosti. Kvalitě spánku. Na mých pěti minutách ve sprše. Když mladšímu kusu rostou tři zuby naráz, jeho mozek vyvíjí nukleární pohon a živí se asi tak stokrát za den a dvěstěkrát za noc a haptací baterky jsou na nule, nachází se mateřský zen na dně Mariánského příkopu. Nebo spíš pod ním. Je to ta chvíle, kdy stačí nic a ručička barometru nálad překročí hranici výbuchu. A přesně ta chvíle, kdy si OBA sednou před terárko a začnou klepat na sklo.

Lan XiChen se zastavil. Jeden krok a byl by na pozemcích domku. Ruce se mu třásly, čelo prázdné, srdce přeplněné.
Nedokáži to.

A-Yaoův návrat byl šok. Než dostal šanci jej zpracovat, už ho bezděky chránil. Usiloval o čas, přesto cestou nepřekročil hranici chladného odstupu. Jediné ochrany, kterou měl. Přemýšlel.

Je to má vina... Kdybych se neuzavřel, Li HuiYin by žil, nebo kdybych vyšel dřív... Kdybych víc naslouchal, věděl bych o A-Yaových zločinech... Kdybych mu dříve vyjevil svůj cit, mohl jsem ho zachránit...?

Udělal to alespoň nyní, ale co když to ON necítí stejně?
Byla v jeho očích vždy jen lež?

"Chci být tvoje učednice!" vyřkne zajíkavě.
Její slova visí mezi námi. Nic neříkám - nevím co.

V napjatém tichu vstávám. Přejdu dvůr ke studánce. Na hladině mě pozorují Martinovy černé oči a já znovu odplouvám...

"Marianno," vytrhne mne její hlas a přelud mizí. Ona nezmizela, skutečná, plná rozpaků a zápalu.

Stojí jako hrana - mezi iluzí a skutečností, bolestí a zapomněním. Samotou a zranitelností.

"Nauč mě, jak být čarodějkou," prosí.

Už nemůžu. Nedokážu znovu začínat.
Zatvrdím tvář. "Proč?"

"Protože nic jiného být nemůžu," zašeptá a stud v jejím hlase je jak čára v písku.

Skláním hlavu a čáru překročím. "Umíš podojit kozu?"

„Psi! Tasíte v táboře?“
Urostlý mladík chňapnul oba rváče za ruce, vykroutil z nich nože a srazil je na hromadu, až o sebe třískli hlavami. Zvedl předmět jejich sváru k ústům a na jeden zátah ho vypil. Mrštil jím o zem a utřel si zrzavý knír. Ztichlý kruh Kumánů na něj nevraživě hleděl.
„Na voze jsou sudy, vypijte, co můžete. Za úsvitu vyrážíme, jen s tím, co koně unesou, lovit akindžije na osmanskou hranici!“
„Vencel bahatur! Vencel bahatur!“ Vybuchla jednotka v nadšení z ukázky barbarského velitelství.

„Kdyby tak měl císař syny a ne jen bastardy!“ Povzdechl si hejtman objíždějící tábor.

Krabí mlhovina. Andromeda. Laguna.

Přeletět roj asteroidů. Prohlédnout si černou díru zblízka. Podívat se až na samý limit známého.

Sny, když člověk uléhá pod širákem. Sny, jaké mívá malý kluk. Sny, jež se rozplynuly v realitě.

Na naší vesmírné lodi Artemis vypukla vzpoura. Nadšení opadlo jako listí na podzim. Lidé bojují proti lidem. Čepel neproniká neznámým organismem na nějaké neprobádané planetě, ale průdušnicí jiného člověka. Lidské oko se začne podobat oku hladového šakala bojujícího o každý ubohý žvanec. Nedostatek jídla a vody přetvořil pozemšťany k nepoznání – krvežíznivé to bestie.

Ztichlý koráb je hnán do neznáma, poznávaje vesmír sám. Pluje. Mlčí.

Není to ona.
Našeptávala má chladnokrevnější – nebo lepší, záleží na okolnostech – část, když dvojice biřiců vedla na hranici dívku v lehké košili.

Lorraine, dívka, co slula jménem téhle země. Obě v sobě nesly odlesk Avalonu, jež jsem míval.

Šla hrdě, bez hlesu, stále vonící jarem a naší společnou nocí.

Není to ona. Moje líbezná avalonská láska je pryč, stejně jako Avalon.

Když plameny olízly hranici, její tvář se protáhla do nestvůrného šklebu a jazykem Dvorů, jemuž jsem rozuměl toliko já, zaskřehotala: „Amber bude zničen!“

Nebyla to ani Lorraine, kterou jsem krátce miloval. Nikdy jí nebyla.

Černý kruh vychrlil další monstra.

Začněme myšlenkovým pokusem. List papíru má tloušťku desetinu milimetru. Překrojíme-li ho dvěstěkrát, každý plátek má tloušťku pět set nanometrů. Takto maličká je vlnová délka světla.
Existuje vůbec takto tenký objekt?
Ano - je to mýdlová blána.
Namočíme-li rámeček do bublifuku a podržíme ho, uvidíme na něm proužky. Mýdlová blána stéká, a tam, kde je první zelený proužek, má právě tloušťku pět set nanometrů. A v místě nad ním, kde je blána černá, je dokonce tak tenoulinká, že i vlnová délka světla je pro ni příliš velká.
Až si budete hrát s bublifukem, vzpomeňte si, že konáte exkurzi za hranice našeho světa.