DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

“Takže bando,” hřímal Červík stojící na zahradní židli. “Tohle bude výzva jakou jste ještě nezažili…”
“Můžu použit telefon?” ozval se ženský hlas.
“Ano, Kobylko, můžeš. Jak jsem říkal, výzva jakou jste ještě nezažili. Půjdeme až na samotnou hranici lidských možností…”
“Kolik že je to slov?”
“Přesně sto, Mravenče. Lidi soustřeďte se. V případě nejasností se podívejte do Metodiky počítání slov.” Dál pokračoval mohutným hlasem: “Zvládnula to Drabblistka, zvládnul to Františkán, zvládneme to taky! Všichni znáte téma? Dobrá. Pamatujte, máte čas do půlnoci. Připraveni? DMD za tři, dva, jedna… GO!”
Zahrada se pomořila do ticha, které narušovalo jen ťukání notebookových kláves.”

Proč? Proč mě stavíš na hranici, jejíž překročení nelze vrátit? Proč musí být nějaké rozhodnutí, které nelze vzít zpět?

Ano, vím, co je správné. Ale vyřčené slovo už nelze spolknout a podpis na nevhodném papíře se nezapomíná! Co když si budu přát, abych mohl vrátit čas? Ne kvůli změně názorů, vím, co je správné. Ale kvůli následkům, které brzy pocítím.

Vím, co je správné. Vím. Takže... Děkuji. Zeslábl bych, vzal zpět, zradil. Teď ale vím, co musím udělat.

Řekni, jak jsi to, Pelikáne, vůbec dokázal, když jsi mohl své utrpení zastavit v každou jednotlivou vteřinu? Když pro Tebe nebylo hranic?

Je to vážená práce, střežit Hranici.
Trvalo mi celá léta, než jsem na to místo dosáhl. Posluhování zkušenějším a starším, nebezpečné mise, dlouhé hodiny zbytečných úkolů v chladu a zimě. Stal jsem se Strážcem, jen protože jsem byl nejrychlejší a nejchytřejší a nejsilnější - a hlavně ochotný pro svou práci dát život.
Střežit Hranici mezi životem a smrtí smí jen ten, kdo je věrný. Kdo nepodlehne pokušení úplatků bohatých a srdceryvných proseb.
Jsou stovky dalších, které sní o mém místě, a já jsem každý den o něco blíž k tomu jim ho přenechat.
Je to vážená práce, střežit Hranici - ale osamělá.

„Než se Henry vrátí, velím já! A říkám, že ty vaše roztomilé šikmooké dětičky tu nechat nemůžeme!“ štěkl Frank.

*

„Frank... vám chce něco říct,“ odkašlala si Margaret.
„Tušil jsem, že mě miluje,“ ušklíbl se Hawkeye.
„Ty děti zůstávají,“ řekla pevně.
Hawkeye a Trapper na sebe pohlédli.
„Existuje jediné vysvětlení.“
„Ovšem. Temné síly.“
„Potřebujeme louče. A vidle. Ve filmech je mívají.“
„O čem to žvaníte?“
„Jsi podezřelá z čarodějnictví, Margaret. Budeme tě muset dopravit na hranici!“ Hawkeye ji zvedl do vzduchu.
„Americkou. Za tohle bys zasloužila jet domů, ty... báječná konzervo v khaki s dobře maskovaným srdcem!“ zatočil se s ní.

Smrtelný výkřik hned vedle mě přišel tak nečekaně, že se nejméně deset vojáků nablízku, včetně mě, otočilo k zdroji tohoto zvuku. Chudák tu ležel na zemi se zakrvácenou hlavou, již mrtvý. Otočil jsem se směrem na bitevní pole, ale spatřil jsem jenom ostnaté dráty a mrtvá těla. Právě jsme rozstřílely další další vlnu Němců, kteří se pokusily dobýt náš zákop.
Teprve teď jsem si uvědomil, že hrstka Němců, kteří se během tohoto útoku stihli schovat v prohloubeninách, které nadělali dělostřelecké granáty, mohla střílet zpátky. I tady, v zákopu, jsem stál na hranici mezi životem a smrtí.

"Maminko, maminko, kde si!"

Ples na počest sharmského krále a královny se měl konat až další den, proto se všichni šlechtici po večeři odebrali na kutě. Ryko se dlouho převaloval, a i když ho noha nebolela, nedokázal najít pohodlnou polohu. Nakonec vykulhal na terasu, aby si pročistil hlavu.
Postavu, otočenou zády k němu, uviděl přesně ve chvíli, kdy začala odbíjet půlnoc. Na hranici světla a stínu, včerejška a zítřka, toho, co je, a toho, co mělo být, stála jako zjevení z nějaké staré pověsti Irena. Tentokrát se ale nejednalo o sen nebo halucinaci, byla tady ona sama, z masa a kostí.
A byli sami.

Abraham se dotazoval Hospodina: "Kdy uzřím tvoji tvář?"
Hospodinův anděl Abrahamovi řekl: "Obětuj Hospodinu na hoře Moria."
Abraham vystupoval na horu, byla velmi strmá. Anděl šel s ním a kladl mu mnohé otázky. Byly stále obtížnější, až musel Abraham přiznat: "Nevím, jak odpovědět."
Šplhali stále výš a Abrahámovi ubývalo sil. Nakonec zvolal: "Nemůžu dál!"
Anděl ho přinesl k okraji srázu a Abraham spatřil hranice světa, bouřící vody, žhnoucí oheň a zářící hvězdy.
"Hranice je dobré obětovat Hospodinu," řekl anděl.
"Pak Ho spatřím?" zeptal se ten.
"Ne, ale spatříš sám sebe," odpověděl anděl. "Jak bys chtěl bez toho spatřit cokoliv jiného?"

Už na začátku se dostavil známý příjemný pocit "konečně zase na cestě". Zvlášť potom, co se objevilo u silnice překrásné jezero Mondsee. A krátká zastávka s výhledem na alpské velikány také nebyla marná.
A pak už konečně první městečko za italskou hranicí. Venzone, schoulené mezi bělavými kraňskými Alpami, u zelenomodré řeky plné kamení. Hned vedle parkoviště zbytky hradeb, snad ještě římských, dál už bělavé městečko s kamennými domy, občas palácek, sdružené okno, ozdobný portál. V ulicích a kavárničkách spousta lidí, kteří nemají naspěch.
A tu to na mě dolehlo plnou silou: Jsem tady! Venku! V Itálii!
Uprostřed krásného zlatého odpoledne...

Dávno jsme odešli z lidských zemí. Tiše spíme na hranicích mezi kouzelným a všedním světem. Málokdo nás ještě umí zavolat.
Těm, kdo prosí, vyhovíme.
Těm, kdo nás ponoukají k nepravostem, neodpovídáme.
Tentokrát ale prosebný hlas do své inkantace jemně vpředl temná vlákna, předloženou kaši jedem ochutil, obětní koláčky zadělal hněvem. A my jsme to neviděli.

„Další pole před sklizní spálené na prach, co v tom vězí za čerta,“ povzdychne si velitel hasičů a netuší, jak blízko pravdě je.

Ovinnik. Černým zaříkáním pokřivený, hranice příčetnosti má posunuty.
Z dobrého strážce sklizně je zlý žhář. Kdo ho zastaví? Kdo ještě ví jak?

Když skočíte skrze časoprostor z 21. století do hlubin antiky, v některých věcech je třeba dělat kompromisy. Obával se kvality jídla a hygieny, ale jeho žaludek situaci zvládnul dobře. Vyšší vrstvy se v lázních koupali snad častěji než on doma. Na ulicích bylo mnohem méně odpadků, než byl zvyklý - zde se neplýtvalo a téměř nebylo čím.

Jiné věci byly horší. Stát beze slov a neodvrátit zrak, zatímco muže vedli k oprátce. Nehnout brvou, když podřezávali krky zvířatům a pálili obětiny. Ovládnout se, když sotva náctiletou otrokyni bila její majitelka. Uctívat bohy, ve které nevěřil.
Nepřekročit hranice, aby neskončil na hranici...