DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

Nevinné studentské výlety narušovaly poctivé kontroly na hranicích (jako by celníci nevěřili partě mladých lidí v zakouřeném autě). Prvních pár přejezdů bylo krušných, nepečlivě schovaný kontraband byl zabaven a vzhledem k jeho povaze bylo štěstí, že nás nezatkli. Celník byl pěkný mladý muž, který nám naše výlety za lehkými drogami s výtkou odpouštěl. Stávalo se, že jsme ho potkávali na hranicích často. Při jednom přejezdu už “kamarádství” došlo do bodu, kdy jsme spolu večer pili v hospodě. A nějak se stalo, záhada, že noc skončila (tentokrát dobrým!) sexem na hranicích vedle dálnice. Moje prsa byly v Srbsku, zadek v Maďarsku.

A je to tady zase! Lidi vřískají a tleskají nad utrpením ubohé čarodějky. Chudáčci, byli oklamáni dvakrát a ani o tom neví. Za prvé, uvěřili zlým lidem, že magie je škodná a za druhé, na té hranici není skutečná čarodějka - jen magií vytvořená iluze. Přece si nemyslí, že jsem tak pitomá, abych se dobrovolně nechala chytit! Teď jim předvedu skvělou podívanou.
Plameny - akce!
Nesmyslné bláboly a proklínání - akce!
Bolestný křik - akce.
Aplaus.
Ó, děkuji, já vím, jsem úžasná.
Nejhorší na této události není to, že lidé věří nesmyslům, ale že si musím, JÁ, hledat novou identitu. To je strašná otrava!

„Cííííídynk… Cííííídynk…“

Vrchní geograf Müller otráveně spustil 3D komunikaci.

„Pane, myslím, že celý náš výzkum je špatně! Objevil jsem záznamy z počátku jedenadvacátého století, ve kterých je Brno uváděno jako slovenské, takže předpokládaná hranice mezi Slovenskem a Českou republikou musela procházet jinudy!“ Podřízený García nadšením až nadskakoval.

„To je zajímavé,“ připustil Müller, „ale jak to jde dohromady s tzv. dělením Česka? Znamenalo by to, že tehdejší Slovensko by jakožto nejbližší soused nic nedostalo, protože brněnská oblast už byla jeho?

„Pravděpodobně. Slovensko bylo snad dokonce proti dělení. Stejně jako Polsko se Čechů zastalo.

„Poláci…,“ odfrkl Müller, „dostali Těšín a bylo ticho.“

„Duben,“ řekl Myšák přísně, „je tvůj nejpracovnější měsíc, Sovátko! A ty si klidně por… po… pr… do pr!“
„Cože?“ opáčilo Sovátko.
„Sneseš!“ vykřikl Myšák. „Sneseš si tohle…“
„Vejce,“ napovídalo Sovátko.
„Tohleto vejce! A co dál? Kdo se o něj postará, když si budeš lítat se slovama a dělat kariéru, co?“
„Potřebuje jenom teplo,“ pokrčilo Sovátko křídly. „Nemusím s ním být pořád.“
„Tvoje dítě bude sát nezodpovědnost s mateřským mlékem,“ prorokoval Myšák temně.
„To ani ne,“ zasmálo se Sovátko a odletělo.
„Tohle je na hranici myších možností,“ zavrčel Myšák.
Vylezl na vejce, objal ho tlapkami a pevně se k němu přitiskl.

Nádech, výdech, pohled upřený do země, kapičky rosy se lesknou v trávě. Zvedne hlavu, zaostří, přenese váhu na špičky. Rameno dolů, dřevo v dlani hladí, prsty svírají tětivu.
Napětí. Terč. Studený vzduch s příslibem jara. Opatrné sklouznutí prstů.
Není teď a potom, není před výstřelem a po něm, není žádné balancování na hranici, soustředěná musí být pořád.
První věc, kterou se učí: na šípu nezáleží. Ani na šípu, ani na terči, ani na rozptylu. Jenom na dechu, na těžišti, je to ten pocit: nepohnout se, nepovolit. Zavře oči, cítíš?
Občas střílí poslepu.
Na šípu nezáleží.
Je jen tady a teď.

Elfští bratři klusali bok po boku travnatou plání. Velmi si to užívali, protože poprvé mohli beztrestně dospělým trochu ujet.
"Konečně kus pořádného hraničářství," prohlásil Elladan.
Elrohir nadšeně pobídl kobylu Hnědoočku. "Jo! Pořádná hraničářská výprava!"
"A zdalipak víš, pane Elrohire," napodobil Elladan tón jistého staršího elfa, "z čeho pochází slovo hraničář?"
"Eeee," na to bratr, "od slova hraní."
"S liškama, jasně. Přeci od slova hra-ni-ce! Ts ts."
Elrohir se zasmál, ale hned zase ztlumil hlas. "Teď docela jsme na hranici, víš to? Anduina je přirozenou hranicí mezi -"
"- mezi vyspělým a divokým, zaostalým světem, správně."
Elrohir se paranoidně ohlédl. "Psst, tos přehnal."

Jsou také osobnosti dějin, které nemohou dojít pochopení než v době, která ještě nenastala. Giordano netoužil stát se ani prorokem, ani vizionářem, pouze toužil po čisté pravdě a přímosti za všech okolností.
Snad by mu to i prošlo, kdyby nebyl obdařen povahou prudkou a snadno planoucí. Procestoval celou Evropu, ale nikde nechtěli jeho prořízlá ústa živit příliš dlouho. Rozhádal se s mistry v Oxfordu kvůli pivu. A nakonec nevydržel a pohádal se i se svým posledním mecenášem tak, že ho udal inkvizitorům.
Ti mu před upálením jazyk přibili hřeby, ale jeho myšlenky stejně umlčet nedokázali. Budoucnost dala Brunovi za pravdu.

Do Říma sice vedou všechny cesty, ale z cest už dávno sešel a město samotné neviděl už dlouhou dobu.
Do stanových plachet bušily studené kapky a opíral se do nich ledový vítr.
Převalil se na posteli a schoulil se pod pokrývkou. Nechtělo se mu ven.
Jeho vojsko se už týdny pohybovalo na samé hranici říše a tudíž civilizovaného světa. Za každým kopcem mohly čekat lítí Germáni.

„Jsem člověk, musím pracovat. Na co si můžu stěžovat, když jdu dělat to, pro co jsem byl stvořen? Copak žiji, abych zůstal v teple pod přikrývkou?“ pomyslel si náhle a strhnul ze sebe deku.

"Alane, mám problém, potřebuju, abys mě vyzvednul," ozvalo se z telefonu a znělo to dost dutě.
"Charlie? Kde jsi? Voláš z basy?" křičel Alan.
"...na... hranici," praskalo ve sluchátku.
"Charlie, mluv hlasitěji. Na jaké hranici?"
"...zdi." A pak to vypadlo.
Alan si mrzutě povzdechl. Pokud je jeho bratr na hranici, musí to být Mexiko. Kam jinam by zpiťar jako on jel.
Trvalo mu čtrnáct hodin, než objel všechny existující legální přechody.
Našli ho až pohraničníci druhý dne ráno. Seděl na vrcholku zdi a tvářil se vyděšeně. Předali ho Alanovi zabaleného v dece.
"Ten benzín mi zaplatíš," mručel cestou domů Alan.

"Stůj, dál nesmíme," pípla Diana a zarazila se uprostřed cesty.
"Proč ne? Cíl naší dobrodružné výpravy leží tam za tím kopcem. Kdo vysvobodí princeznu, když ne největší hrdinové?" povzbuzovala ji Anne.
"Bez dospělého doprovodu smím pouze do školy či na návštěvu k přítelkyni. Váš pozemek tady končí, dál nesmíme."
"Ale Diano, my nejsme děti, jsme rytíři." Anne byla podmanivě přesvědčivá. Diana kývla. Toho dne osvobodily princeznu, zabily draka a ještě stihly odpolední čaj.
Paní Barryová považovala Anne za podvratný živel, ale Anne jen kousek po kousku posouvala hranice Dianiny mysli, aby ji nakonec zcela osvobodila.
Připravila Dianu na 20. století.