DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

Zahrádkářská kolonie na kraji města se ukládá ke spánku. Někde ještě slabě hraje rádio, ale většina obyvatel už šla spát. Buď domů, nebo do maličkých chatek. Zahrádkáři jsou ranní ptáčata. Slabé kroky jsou v nočním tichu téměř nepostřehnutelné. Branka vrzne, ale nikde se nikdo nepohne.
Nakoukne oknem. Jarmila sedí v roubence u stolu, luští křížovku a popíjí čaj. Poznali se teprve nedávno, je to chytrá ženská. Bude jí škoda. Ale je osamělá a on je dobrý v tom, co dělá.
Zatetelí se blahem. Nová žena mu vždy do žil vlije nový oheň. Žádná z nich netuší, že ji pak spálí.

Čeká v cele a hlavou mu běží události dnešního dne. Tak je tedy rozhodnuto. Odsoudili ho k smrti upálením. Co taky jiného.
Nechce se mu umřít, to rozhodně ne. Ale má snad jinou možnost?

Vtom si všiml, že dveře cely nebyly dovřené. Pomalu otevřel. Nakoukl do chodby, nikde nikdo. Že by stráže někam odešly? Vyšel ven a plížil se podél zdi. Schodiště, po něm dolů. Nádvoří, a tamhle brána vedoucí ven z hradu. Ke svobodě! Rozběhl se.

Chytly ho dvoje silné paže a za hlasitého smíchu táhly zpátky do cely.
Nikdy by neunikl. Jen ho nechali, aby si to myslel.

Lozak vždy plnil svěřené úkoly svědomitě, až na hranici doslovnosti. Když jej Wolgatsum pověřil, aby obešel alchymisty, čaroděje a vůbec prodejce magických předmětů ve městě, využil každé volné chvíle aby křižoval město z jednoho místa na druhé.
Uspěl už napošestnácté.
Postarší chlapík, mistr Oragogulus, civa do notýsku, přitakal: "Ano, ano. Držidli jsem vyráběl, nu, bude to čtrnáct dní, co byla hotova. A ten obrázek, jo, mohla být zrovna taková."
"Pamatujete si, kdo si jí objednal?"
"Objednávka byla na jméno Bottlagnog."
"A vypadal objednavatel nějak takto?" ukázal Lozak obrázek oběti.
"Myslím... ne, taky mladík, ale měl velké licousy a větší nos."

Přijede slavný kouzelník a iluzionista David Copperfield na hranice a tam ho kontrolují celníci. Jeden z nich se ho zeptá:
„A nemohl byste nám předvést nějaké kouzlo?“
„Ale jistěže mohl.“
Copperfield mávne rukama nad šálkem kávy a najednou celý šálek i s lžičkou a podšálkem zmizí. Celníci na to koukají a jeden z nich povídá:
„A to je všecko?“
„Ano.“
„Tak teď se dívejte vy: Vidíte tam venku ty tři kamióny plné lihu?“
„Vidím.“
Celník vezme do ruky razítko, třikrát ho orazí na papír a říká:
„Tak a teď je v nich hrášek. Takhle se kouzlí u nás na hranici!“

Třemošná u Plzně. Malé nádražíčko, vystupujeme tu jen já a Jitka. Začíná pršet.
Ajznboňák si nás podezřívavě prohlíží, pak hlasitě stáhne roletu a je zase ticho. Jako kdyby někdo otočil vypínačem.
Jitka se posadí na kufr, hlavu v dlaních.
“Jak dlouho ještě?”
"Tak čtvrt hodiny. Neboj, přijede.”
“Máš peníze?”
Plácnu se do kapsy saka. Úspory, všechny. V kufru je ještě kožich, nějaké stříbro. Jitka má na krku šálu z Paříže po mámě.
“Vyzvedne nás a v noci pojedeme z jeho hájenky na hranici. Zítra překročíme.”
Jitka unaveně přikývne.
“Jak jsi říkal, že se jmenuje?”
"Dal mi jen přezdívku. Strýček Hubert.”