DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

„Co na tom, že už jsem stará? Mudlové jsou pořád stejní, víte? Nepoznali by čarodějnici, ani kdyby před nimi tancovala nahá.“

Vendelína přezdívaná Výstřednice se hluboce zamyslela. Konečně má příležitost někomu vyprávět o své „neřesti“ a zdá se, že toho chlapce to skutečně zajímá.

„Víte, mladíku, mne velmi vzrušuje oheň. To, jak vás olizují plameny, všechno to destruktivní teplo… cítím se pak jako na andělském obláčku. Ani popsat se to nedá.“

„Promiňte, madam. Kolikrát jste se vlastně nechala upálit na hranici?“

„Nejsem si jistá, vystřídala jsem při tom takové množství převleků, ale asi… sedmačtyřicetkrát.“

A tak to také historie uvádí.

Minulý večer si volal s Hermionou, která mu, z neznámých důvodů, podrobně líčila historii čarodějných procesů v Salemu a hluboce zažitý omyl, že ty ženy byly upáleny, ačkoli ve skutečnosti byla většina z nich oběšena. Jako kdyby se snad chystal do Ameriky…

Stál na jiné, nyní už bezpečné hranici, která ale v nepříliš vzdálené minulosti způsobila spoustu zla a zničených životů. Hranici, o které se dozvěděl díky klipu svých oblíbených Scorpions… Zbytky berlínské zdi, pomalované něčím matně připomínajícím umění, byly pitoreskně zajímavé. Jen těžko si dokázal představit, co mudly přimělo k rozdělení města, rozdělení rodin.

Pak šel depresi spláchnout pivem.

Nicky držel sluchátko, jako by to byl nechutný červ.
Se suchým ,dobře´ jej položil zpět do vidlice.
„To byl otec?" hádal Andrew.
„Ne," odvětil Nicky a otřásl se odporem. „Paul. Trčí na hranici s Mexikem a nemůže zpátky za ženuškou. Měl u sebe trochu víc LSD. Pustí ho na kauci."
„Kterou zaplatím já," dodal smířeně Andrew.
Nicky jen pokrčil rameny.
„A proč si pro něj nezajede Mathilda?"
„Ta by ho zabila! Nesmí se to vůbec dozvědět," vysvětlil Nicky.
„Jo, ty seš prostě jeho bývalý milenec a spasitel v jednom. Tak jedem. Doufám, že o něm zase minimálně deset let neuslyším."

"... takže angláni z jihu mají problém s těmi ze severu a naopak," zakončila Susan stručný přehled anglické verze sporů typu Praha - Brno.
"Jasně. Kudy tak vede předěl?" zajímala se Gwen.
"Nooo...," vyprávění by mohlo pokračovat, ale...
"Já vim, já vim," poskakovala Tess nadopovaná cukrem. "Ale pro tebe speciálně uděláme experiment. Pošleme pana Thorntona a Margaret vlakem a až jeden začne říkat, že tam už je to jeho, a druhej, že jeho už ne, tak tam to je."
"Tak určitě," protáhla Gwen.
"To by ti nevyšlo, a ty to víš."
"A proooč?"
"Protože uprostřed jsou Midlands a ty nemá rád nikdo"

Albus Brumbál zavěsil poslední vánoční ozdobu, spokojeně zhodnotil dvé dílo a ohlédl se do salónku.
"Co to tam pořád kutíte?" zeptal se Toma, Gellerta a Aberfortha.
"Dostali jsme za úkol přes prázdniny vyrobit dioráma důležité události z dějin čar a kouzel," vysvětlil Tom.
"A co vyrábíte?"
"Upalování čarodějnic," oznámil nadšeně Gellert. "Abe, podej mi tu Bárbínu."
Albus se nespokojeně zamračil.
"Když tam přidáme ještě studený oheň, bude to vypadat fakt realisticky!" zazubil se Aberforth.
"To je nechutné," pronesl Albus."Nechcete to rovnou pověsit na stromeček?"
"Nebudem kazit kouzlo Vánoc," zasmál se Tom. "Ale schováme to pak jako dekoraci na Halloween."

Když se řekne "přes hranice", lidi myslí na Schengen, případně pasy, případně ostnatý drát a bratry Barešovy. Případně na očkování nutné k cestování do exotických zemí.
Nám je to jedno.
Lítáme si kde chceme. Hranice států nás nezajímají.
Zima na jižní Moravě, léto v Estonsku? Vy lidi přece taky sníte o letních bytech.
Očkování taky neřešíme. Vzteklinu chytit můžeme.
Nemusíte plašit. Drtivá většina z nás je zdravá. Nemocní mají jasné příznaky.
Ale zuby si nečistíme, takže žádné matlání holýma rukama.
Když se k nám něco velkého blíží rychle shora, obvykle to znamená, že nás to chce sežrat a ne omatlat.

v sousedství žije starý sedlák Olda, poctivý, vtipný a neuvěřitelně ukecaný. Projíždí kolem a zdrží se hodinu. "To mi bude bába nadávat, že jsem zase uvíz za hubu."
Farmář pro něho dělá práce, na které nemá Olda techniku. Třeba seje obilí. Olda vždy přijde a jezdí s farmářem, probírají život.
Farmář najel na kraj pole a začal ho křižovat sem a tam, práce příjemně ubíhala, protože Olda dovede svým vyprávěním popohnat čas. "Teda hochu, tobě to seje perfektně, není vidět ani semínko, všechno je v zemi."
Farmář dokončil práci, zastavil.

A zjistil, že nezapnul náhon.
Sel, sel, ale nezasel nic.

Mladý Scoia’tael si oprašoval kazajku a provokativně se díval na zaklínače.
„Dostali jste se na hranici našeho území,“ zavrčel na vysvětlenou svého útoku.
„Vašeho území?“ odfrkla Yennefer. „Tady jste na území kovirského krále Esterada.“
„Neuznáváme království lidských králů. Tenhle les patří nám.“
Na potvrzení elfových slov se mezi stromy začaly objevovat další postavy a uzavíraly kolem nich čím dál těsnější kruh.
„Nevěděli jsme, že tohle území je vaše,“ řekl Geralt smířlivě, ve snaze napravit čarodějčin tón.
„Jenom procházíme,“ dodal Marigold.
„Naším územím nemůžete jen tak procházet,“ řekl elf, který k nim přistoupil z hloučku za stromy.
Kupodivu to neznělo výhružně.

K hranicím. A čekat.
A pak? Za ně. Vlastně neexistujou, nebo brzy nebudou.
Jen si beru, co mi patří.

Vyrvat člověku srdce zaživa tím, o čem se nemluví.
„Bude to trvat tak dlouho, dokud nebudeš už nikdy chtít zplodit žádného ukrajinského bastarda!”
Kristus umírající znova a znova rukou nenávisti v každém nevinném člověku.
Polomrtvá lidskost leží krvácející v prachu u cesty.
Dunění bomb je děsivým bojovým pochodem.
Život nemá větší cenu než pár kulek.
Utrpení je cítit při každém nádechu.
Mrtvoly se povalují po ulicích.
Tanky se valí přes ně.

Necháváme za sebou spálenou zem.
Neexistujou hranice.
Všechno je dovoleno.

Usoudila, že se ještě nebude vzdávat. Zkusila nový přístup. Ze všech koutů Katedrály nanosila před krucifix svíčky. Nebylo jich moc, ale přesto je sestavila do malé hraničky a jednu po druhé začala zapalovat:
"Prosím, dej Adamovi nový život. Je to dítě, nezalouží si…"
Odmlčela se.
"Zaslouží si šanci."
Další chvíle ticha a další svíce.
"Prosím, ukaž mi cestu ven. Takovou, kterou bych mohla vzít Adama s sebou, ale která nepovede k nám."
Další sirky už neměla, a tak poslední svíčku přiložila k té předchozí.
Plamínek přeskočil.
"Prosím, dej mi i odvahu pak tou cestou jít."
Ticho pokračovalo. Zázrak se nedostavil.