Letenské listy

Vážení vlastenci,

hrdě zveme na první DEN VLAJKY.

Oslavme na Letenské pláni hodnoty, tvořící páteř národa: pracovitost, technického génia a věrnost kořenům.

Program:

1.Srdce v pohybu: Exkluzivní přehlídka úspěchů automotivu. Od historických skvostů po systémy autonomního řízení. Ladění motorů budoucnosti. Česká ruka vládne oceli.

2.Zbroj předků: Oděv symbolem síly. Ve spolupráci se studenty Fakulty textilního designu představíme národní kroje v původním, mužném významu. Funkční estetika, symbolika moci. Vyšívaný kalich praporu Jana Žižky, čamara T. G. Masaryka. 

3.Živý vzorník: Moderní interpretace. Studenti UMPRUM předvedou implementaci tradičního vzoru do současného oděvu.

Výšivka je kód. 

Vstup volný.

Maminka odkládá pozvánku. 

„Rufino, jsi geniální.“

Klika cvakla, dveře letí. 

„Je po něm,“ hlaholí táta a hází klíče na linku. „Žádný floutek na lautr zbytečný fakultě nebude učit děcka blokovat dopravu!“ 

Maminka zvedá oči od plátna, Markétka se hmoždí se zapošitím.

„No vida,“ muž se spokojeně opře o futra. „Tohle vidím rád. Žádné nesmysly. Klidná ženská práce.“

Holčička konečně stříhá nit. Natahuje ruku s vyšívacím rámečkem k tátovi. Křížky, uzlíky, řetízek. Abeceda a mapa.

„Krása, princezno. I když trochu piplačka. Hlavně se u toho moc nepředři.“

„To je jen vzorník.“ 

„Šikovná!“

Markétka se sladce usmívá. 

„Jestli chceš, tati, můžu ti taky něco vyšít. Třeba na košili. 

„Vůbec to nefunguje!“ 

Rufina místo odpovědi vytahuje z tašky kapesník. Látkový. Vyžehlený.

„Už nemůžu. Děti pořád nachcípaný, doma binec, práce stojí a v hlavě mám prázdno.“ 

Zvedá vyšívací rámeček. „I ten pitomej uzel už jsem zapomněla.“

Žena jí odebírá kruh. Zapichuje navléknutou jehlu do plátna a odkládá ho stranou. Ruce překrývají ruce. 

„Každá díra se dá zašít. A prázdnota je nutná fáze. Jak jinak by přišlo něco nového?“

Maminka se opatrně usmívá. „Jednou chci být jako ty.“

„Tvoje sny mají jinou barvu.“ Zkoumá rub i líc výšivky. „Podívej, tady,“ prst míří na rudý chumel. „Zpomnělas nit třikrát obtočit kolem jehly.“

A potom se podívá pořádně. SS. Černé na černém, přímo nad kotníkem. 

Prohrabává hromadu tmavého prádla, ruce přehazují Filipovy softshellky, Markétčina legíny i její čelenku. Určitě ji sbalil ji omylem v šatně. Cítí kov činek, pach testosteronu. Smrad z posilovny. Vůni jeho potu. Nebuď pitomá. 

Posledních pár kousků na dně koše. Další. A třetí a čtvrtá. Dech se jí zasekává v krku.

Neschopná pohybu zírá na písmena. Oči ji pálí. Ramena se začínají chvět. 

Válí se po zemi a hystericky se chechtá. Severus Snape aspoň nebyl nácek. A dokázal opravdu milovat.

Nastrká hromadu špíny do pračky a zavře dvířka.

Klap.

„Vždyť jsou jako mátohy!“ Táta srší energiií. „Jde se ven, mládeži. Potřebujete dobít baterky!“ 

Maminka zavírá myčku. „Bude pršet. A mám maso v troubě.“  

„Zvládneme to sami. Že jo, šampione,“ drbne kluka po vlasech. 

Markéta se netváří. Tuší, jak to zase dopadne. Dopravní halu Národního technického muzea vidět nechce. Už nikdy. 

„Co je, princezno?“ táta se usmívá. „Vypadáš jako Sněhurka.“

„A můžeme se jít podívat taky na zvířátka?“ 

Holčička si bere bundu.

„Já vám je ukážu! Jsou hebké jako obláčky. A klidně vysedí i cizí vejce.“

Filip zvítězil nad zipem. Zvedá bradu. „Nás vůbec žádná slepičárna nezajímá. Že ne, tati!“

„Nebreč, oni si jenom vyměňují názory,“ Markéta objímá brášku. 

„Povím ti pohádku, chceš?“ Kluk škytá, záda se chvějí a růžová kočka na růžovém triku vlhne.

„O Supermanovi,“ holčička už si zoufá. „O Metropolis. Jak měl sílu Slunce a mohl rozbít planetu jako hračku, ale on to neudělal. Postavil se kulkám, aby ochránil ty nejmenší.“

Filip povoluje. Odlepuje se od sestry, rukávem stírá nudli. Nadechuje se. „Všechny přepral!“ 

Aspoň přestal brečet. „Nejde o vítězství, ale o spravedlnost!“ snaží se Markétka.

Filip už neposlouchá. Poskakuje po spodní posteli, prstem jako mečem bodá do vzduchu. 

„Au!“ Překvapeně se zaráží. 

Na peřinu kape tma.

„Došla.“ Muž teatrálně otáčí prázdnou plechovku dnem vzhůru.

Tímhle tónem bys nejspíš oznamoval i státní převrat, napadá ženu. 

„Zase. Jak je možné, že tady nic nefunguje, jak má?“

„Promiň, nevšimla jsem si. Zítra ji objednám.“

„Nejde o pitomý kafe. Jde o základní organizaci. Vždycky to takhle začne. První chybí káva, pak se začnou drolit termíny a nakonec se všechno sesype. Musíš se víc snažit, aby tenhle dům běžel.“

Maminka se nadechuje. Tahle síla mě kdysi fascinovala. Chlap, co mě ochrání. 

Ticho řeže v uších. Žena se obrací zpátky ke dřezu. Kalná voda mizí v odpadu. 

Tady už toho dochází víc.

„O Růžence! Jak princ rozsekal všechno trní!“ Vymydlený Filip v červenožlutém pyžámku nadšeně poskakuje po posteli a švihá neviditelným mečem, až se palanda třese.  

„Dneska vybírám já,“ usazuje ho sestra a probírá se hromádkou knih u postele. Petra Pana raději ne. Kdo ztratí stín, přijde o kus duše. Otřese se.

„Mami, znáš nějakou pohádku o niti?“

„Pověst. O princezně Ariadně. Jak vyvedla hrdinu z labyrintu.“ 

„Co je to labyrint?“ Filip visí přes pelest.

„Bludiště, ze kterého se hrdina sám nedokáže dostat.“

„Já bych ho rozmlátil!“

Holčičce se klíží víčka. 

Usíná s otázkou, jestli víc pomohla ta červená nit nebo láska.

Oblaka páry se vznášejí nad žehlicím prknem. 

„To krásně voní,“ Markétka maluje, Filip drandí s autíčkem po překážkové dráze. Po noze stolu, vzuuuum na papír, černá kolečka zanechávají na čtvrtce ošklivé stopy. „Přestaň,“ odstrkuje ho holčička. Sporťák zrychlil, papír se krčí. „Vzuuuum!“

„Mamí, ať mě…“ Dveře. Táta. 

Pusa, herda, objetí.

„Proč ty košile nenecháš pro Marynu? Na co ji platím?“

„Chtěla jsem sama. Už máte nového ředitele?“

„Igor tu kandidátku zrušil. Samí zelení fanatici!“

Klučík strká obrázek se stopami po pneumatikách tátovi před oči.

„Tatí, koukej, přejel jsem najednou dva koně!“

Markétka mizí v pokojíčku, dveře nezavírá. 

Pára se rozpíná.

Drobné prstíky obírají do malované misky bledou, vznešenou lodyhu devětsilu. „Bude to brzo?“

„Všechno má svůj čas, malá,“ usmívá se Rufina. „Boží mlýny melou jistě.“ 

„To nechápu.“ Místo odpovědi pohlazení. Je tady správně. 

„Petasites slouží jako beranidlo. Naruší krunýř.“ Žena bere do ruky křehké květy primulí. „Kde už klíče nepomohou.“

„Je třeba úplně převrátit řád. Podběl kvete dřív, než mu vyraší listy.“ Na hromádku se snášejí žlutá okvětí. „A plicník,“ probírá se dál náladovými růžovo-modrými kalichy. „Škoda, že není čas šípků. Rudá barva je nejmocnější.“

Maminka neváhá. Jehla bodne a kapka obarví roztok. 

Markétka zatají dech. Další krůpěj. „Za Filípka.“