Letenské listy

Neprší.
Už osmdesát devět dní v kuse nespadla ani kapka. Letenská pláň zvadla.
Listy platanů se zlověstně rozchrastily. Včely sotva unesly chlupatá tělíčka.
Labyrint jemných nitek pod povrchem ztratil pružnost. Dříve elastická vlákna se scvrkla, popraskala, spojení bylo přerušeno.
Lidem vyschla kůže, jazyky se lepily na patra. Pospolitost se drolila. Všechna, kromě rudé, hnědé, a té, co maká.
Marketingoví kouzelníci důkladně zvážili osobnostní charakteristiky vůdců jednotlivých stran a předložili plán.
1.Pružnost názorů vám nechybí.
2.Demonstrací evokujte tradiční návrat ke kořenům.
3. K zavlažení podloží použijete, čeho máte nadbytek a nebudete to postrádat. Sliny, moč a exkrementy.
Bude líp.

No mám. Brum.

Bylo mu šest a o světě věděl všechno. Maminka o znovuzrození také nepochybuje.
Hromada v rohu pískoviště rostla. Vykopal začátek stavby, pak písek zašustil a dno se propadlo.
Gupta se zarazil. Ten tunel může vést kamkoliv. Pohladil ukazováčkem miniaturní vláček, zbarvený časem do odstínů rezavé hnědé a smaragdové zelené.
Prababička Sára mu věří a on jí pomůže. Duše chce prostě domů. V noci ji slyšel. Poradila, kde najde zaprášenou krabici s tátovými modely.
Nadechl se.
Natáhl setrvačník, kola se roztočila a vagónky jeden po druhém zmizely ve tmě.
Napětím nedýchal.
Minuta trvala věky.
Usmál se, když lokomotiva vyjela z tunelu.

Jsou na pláni kouty, které neradno zkoumat.
Rezavé trubky vržou v poryvech větru. Mramorová skluzavka se loupe a drolí.
Po první jízdě se růžové a hebké dlaně zbarví do šeda.
Druhá zahalí vlasy těžkou, lepkavou pavoučí sítí.
Když sjede dolů potřetí, vzduch se prudce ochladí, pustoryl zvadne a z keře se ozývá tiché sténání.
Čtvrté sklouznutí způsobí, že se jeho stín od něj oddělí.
Nejde přestat. Napopáté prsty sevřou srdce..
Vítr šeptá do ucha jména, která předtím neslyšel. Jména mrtvých a zapomenutých, dělníků a vůdců lidu.
Jméno Josifa Visarionoviče Stalina.
Klouzal se po jeho zaťaté pěsti.
Jsou děti, které nezestárly.

Brzo na jaře se jich na pláni vždycky pár objeví. Vytlačí je mráz, vyplaví je voda. Prastaré síly se spojí a výsledek nabídnou světu.
Drobná lesklá zrnka s kovovým leskem. Zlatavě žlutá, mosazná, bronzová.
Děti bývají připravené.
Gupta se rozhlédl. Rychle, dokud se nedívají. Olízl, strčil do pusy. Zaštěrchal v kyblíku. Spustil krystalky po klouzačce, prosypal je dutým stéblem. Největší se mu vzpříčil. Chytil paprsek do prasátka.
Taková krása. Nacpal kontraband do kapsy.
Doma provedl rychlou akci. Dešťovky mu taky sebrali. Sevřel pěstičku, prosmýkl se do pokoje a schoval poklad pod polštář.
V noci si je konečně v klidu vyslechne.

Hromové dunění rozkývalo na planině útlé stvoly kopretin. Zasněné lilie se pohupovaly do rytmu, nohy Letenských se roztančily. Jen přestat nešlo. Hudba zněly dnem i nocí, všichni už padali únavou.
„Odejděte v míru!“ Společně odkutáleli bubny po mírném svahu do zákrutu řeky.
„Nečůrej mi na jahody, truhlíku!“ Na malou stranu se chodilo s kopce.
Severním směrem zamířili obchodníci. „Čtyři třpytivé kapky ranní rosy za lesklé krovky chrobáka? Máš mě za hlupáka? Dej více!“
Z neskromných, kterým byl jeden přístřešek málo, si utahovali. Odtáhl na západ, kdo chtěl střech více.
Místa byl dostatek, sváry řešili s úsměvem. Sobce vystrkali přes prahy.

Bývali to bezstarostní opičáci. Bezsrstí bezdomovci bez předsudků.
Netlačili proti proudu silou, odmítali se účastnit blbostí davu. Za dlouhých nocí se vytráceli blíž k nebi. Vyvýšenina nad řekou jim vyhovovala.
Vytvořili společenství s vlastním pravidly a společnou touhou. Žít pomalu. Vesele. Dobře jíst a pít, hladovět společně.
Povídali si o dracích, vílách a lesních bytostech. Hráli, zpívali, naslouchali příběhům.
Stvořili místo pro obyčejný život.
Usedlí staří v údolí přičinlivě shromažďovali statky, jenže mladí se nevraceli. Starobylé pravdy chřadly. Požádali Ho o pomoc. Ve jménu tradice.
Svolil.
Vsákl je do hlíny. Podstata letních lidí je dodnes podstatou náhorní plošiny, zvané Letná.

„Tatí, honem, tam je houpačka!“
Dokrmili nutrie na Střeláku. Nemá se to, ale zkuste budovat vztah ke zvířatům uprostřed Prahy. Šneci jsou pomalí, holubi nepočkají a ploštice se špatně cvičí.
Pár kluků visí na lanech z mostu Legií.
„Ani omylem,“ třepl prcka symbolicky přes zadek.
„Jdeme domů.“
Vystoupali po kamenných schodech a ocitli se uprostřed demonstrace.
„Vlast, plotna a rodina? To je ale kravina,“ snaživě slabikuje prvňák.
Neprojdou.
„Máme čas celý víkend,“ znělo z davu.
Oni ne.
Petr kouká na Jiráskův most, tudy se sune zástup z Hnutí pro život.
Vezmou to přes Kampu.
Ani s klerofašisty se míchat nebudou.

Růžově bílé okvětní lístky sněží z kouzelného stromu.
Chlupáč, co se nikdy nenaučil aportovat, jí necpe čumák do kapsy na zástěrce a nevrtí legračně křivým ocáskem.
„Jsou to jen květy z kaštanu, truhlíku, to pejskové nejedí!“
Paní Kettnerová z druhého patra nerozvěsila vyvařená prostěradla na prádelní šňůru a teď vztekle nekřičí z pavlače na děti, ať si jdou hrát na honěnou jinam. Čelo nechladí připlácnutá voňavá látka.
Vítr nafoukal odkvetlé, nahnědlé hromady do kouta dvora. Zahrabávali se, že ani nos nekoukal. Nepomohlo to.
Stačila jedna věta. Židovka Týleová má rádio schované u obchodníka Králíčka.
Z Osvětimi se Sára vrátila sama.

Stáli u krajnice a divně gestikulovali. Šediví, spíš kulatí, pár.
Ujel pár set metrů, než mu došlo, že stopovali. Spáchal dopravní přestupek (to modrému životu nevadí), otočil auto přes plnou a vrátil se pro ně.
„Kam to bude?“
Koukali na Petra jak na strašidlo.
„Chcete přece svézt?“
„To byste byl laskav, tady jezdí autobus jen jednou za hodinu.“
Jako by to nevěděl.
Jeli nabídnout mobil do zastavárny. Po roce je navštívila dcera s vnukem. Stáli je jídlo a všechny peníze, co měli doma. Důchod jim přijde za týden.
Vytáhl peněženku.
Prý je ani nezná.
Jeho ten Palacký zdaleka tolik netěšil.