Spider-Man

Společné bydlení stavilo Petera i Eddieho před hromady obtížných výzev. Nejednalo se jen o rozdílné stravovací návyky, ale i o jiné drobnosti.
„Kde je můj kartáček, Eddie?“
Místo reportéra odpověděl jeho společník. „V koši, Parkere.“
„Cože? Byl úplně nový.“
„Já si zuby nečistím, tak ty taky ne,“ byla to naprosto bezelstná odpověď, kterou Peter nečekal.
„Ty sice ne, ale Eddie jo.“
Bílé oči se přimhouřily. „Nepotřebujete zubní kartáček, ani jeden.“
„Tohle jsme už řešili, Venome. Nemůžeš za nás oba rozhodovat.“
„Možná bys mu měl zapnout nahlasito hudbu, Eddie. Zkrotne.“
„Parkere…“
Eddie protočil oči. Dvojice ho kolikrát paralyzovala výběrem. Nenáviděl je.

„Nemusíte se přece živit ukusováním hlav, o pojídání lidí nemluvě. Stravovací návyky se dají změnit, Eddie… Venome…“ obracel se k reportérovi i jeho symbiontovi.
„Usnesli jsme se na zločincích, kriminálnících. Nemáš do toho, co mluvit, Parkere.“ Venomova černá hlava vyčuhovala za Eddieho ramenem. Zlobně mladého Spider-Mana pozoroval.
„Říkám jen, že…“
„Nezájem! Je to dohoda mezi mnou a Eddiem. Níž se svým stravováním nejdu!“
„Ale…“
„Petere, nech toho! Oba, přestaňte! Tyhle vaše každodenní rozmíšky mně přestávají bavit! Víte, že změnit to nejde,“ Eddie byl unavený.
„Jo, nejde.“ Venom zněl uštěpačně. „Nejspíš si to chce sám vyzkoušet, Eddie. Hoď ho do hrnce!“

Nejdřív si Jane byla jistá, že to je Thor. Kdo jiný by vytvářel Einstein-Rosenův most uprostřed pouště v Novém Mexiku. Jenže když dorazily na místo, stálo uprostřed očouzeného kruhu země...
"Prase," zamumlala konsternovaně: "Prase v kostýmu Spidermana. A kolem hlavy mu létají hvězdičky."
Stvoření zaklepalo hlavou a hvězdičky se rozprchly. Vyskočilo na nohy.
"Lady Jane!" zakvičelo: "Lady Jane, nesu zprávu..."
Zabzučela elektřina. Stvoření s sebou chvilku cukalo ve vzduchu a pak se zhroutilo do kouřící hromádky.
"Darcy! Už zase?"
"Je to mluvící prase! Lekla jsem se!" Ohradila se, taser pořád výhrůžně před sebou. "A navíc..."
Zarazila se.
"Taky cítíte slaninu?"

Tohle byla pro Kingpina katastrofa. I jeden Spider-man byl peklo a teď, aby se vypořádal s šesti!

Zablesklo se a před ním najednou stojí auto. Vylezla dvojice.
„U všech Skotů! A jaký je rok tohle?"

Ne, Kingpin se po nich nebude dívat. To je normální. To se stává.

Minul dva bílé králíky. Mluvili.
Bude to ignorovat. V New Yorku viděl šílenější věci.

Na ulici stojí ženy v šatech s vycpávkami na ramenou. Tichem se ozve hlas: „Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů."

Kingpin v tu chvíli přísahal, že už si nikdy nebude hrát s alternativními realitami.

U ucha mu zabzučela moucha. Než si uvědomil, co dělá, držel ji pevně v sevřené pěsti. Zaúpěl.
"Víte, kousl mě pavouk. A teď mám - chvílemi - určité... Schopnosti. Myslím, že ze mě JE trochu pavouk," drmolil roztřeseně.
"Kam vás kousl a jak vypadal?" znepokojeně se zeptala sestra.
"Nic tam už není, chápete, hlavně to nebyl normální pavouk a ty schopnosti... Musel jsem teď odejít z večírku, protože..."
"Tak z večírku," chápavě se usmála.

Nešťastné zíral na nicneříkající zprávu. Podle všeho mu nic nebylo a měl odpočívat.
"Pacient absolvoval vyšetření - ošetřen - uvádí kousnutí (?)"
P.A.V.O.U.K. Hystericky se uchechtl.

Pravý a vynikající ochránce užitečné komunity.
To jsem já, Petr.
Jsem Petr Parker.
Kousl mě pavouk.
Byl geneticky mutovanej.
Nebo tak něco.
Neudržím delší myšlenku.
Mám snovací bradavky.
Umím střílet pavučiny.
Lano velmi lepí.
Taky jím mouchy.
Jsou velmi výživné.
Měl jsem své sny.
Pracovat jako reportér.
Chránit všechny nevinné.
Milovat Mary Jane.
Mluvím jak primitiv.
Mary mě nechce.
Noviny mě nechtěj.
Zločinci mě přelstí.
Naštěstí mám mouchy.
Mouchy jsou bezvadné.
Mouchy jsou chutné.
Rád jím mouchy.
Číhám na ně.
Nalepí se.
Pavučina lepí.
Moucha bzučí.
Já jím.
Štavnaté masíčko.
Mňam mňam.
Šťávička.
Slast.
Radost.
Maso.
Hmmm.
Mňam.
Ó.
Petr?

Není to snad to, co chtěla?

Vidět vrásky kolem jeho očí a první šedivé vlasy, slyšet první stížnosti na bolavé klouby, zažít, jak vychovává svého nástupce.

Pohřbila ho před pár dny a najednou stál před ní. Starší a smutnější a unavenější.

Nakonec se přiměla usmát.

„Ahoj, Petře.“

Není to snad to, co chtěl?

Nemuset se s ní nikdy rozloučit. Vrátit se za ní, když je toho na něj moc. Říct jí, že se už o něj nemusí bát.

Pohřbil ji už tak dávno a najednou stála před ním. Skoro stejná, ale ne úplně.

Nakonec se přiměl usmát.

„Ahoj, teto May.“

Po perném dni plném téměř nepřerušovaného řvaní do telefonu, na sekretářku, na sekretářku do telefonu doufal v pořádný hrnek kafe a sólokapra. Něco, co by ho vytrhlo z šedi běžného dne.
V kanceláři se mu během seřvávání redaktora sportovní rubriky zjevil Parker. Bodl prstem do kupičky nedůležitých dokumentů na znamení určení pozice. Fotograf pochopil. Šéfredaktor pokračoval v příjemném hovoru a prohlížel si fotky.
„No to je kapitální úlovek! Krásná práce. Ne, to sakra rozhodně nemluvím na vás!“
Peter se otočil k odchodu.
„Moment! Není tohle...“ – sklopil telefonní sluchátko – „... to je selfie! Parkere, co to tady na mě hrajete za habaďůru?!“

Někdy mám tý svojí famílie dost. Zvyknul jsem si, že se mě strejda pořád ptá, jestli už jsem si namotal nějakou kočku a jestli vím, co je bondáž. Nic jsem nenamítal, když se se mnou babička přestala vídat, protože nesnáší pavouky. Když mi ségra dala modrý trenýrky s červenožlutým S, že bych měl změnit specializaci, tak jsem se zasmál a občas je i nosím. Ale to, jak mi máma v mým věku pořád dělá jídlo s tím, že superhrdinové potřebujou supersváču už je opravdu trapný. A kam mám sakra ten rohlík se salámem dát, aby to v trikotu nevypadalo blbě?!