DMD č. 3. pro 3. 4. 2024. Téma: Velký flám

Rozespale mžourám do lednice. Marně se snažím přimět poslední dvě přeživší mozkové buňky k činnosti. Třeba vymyslet, co ulovím k snídani. Ačkoliv žaludek mám jak na vodě. Zavírám lednici. Do sklenice házím šumák céčka. Tableta koluje sklenicí. Laciná nahrada lávové lampy. Kdesi za pravým spánkem kutá tunel banda permoníků. Nejraději bych se svalila zpátky do postele. Zavrtat se pod peřinu a nevylézt dřív než před polednem.
Na tohle už jsem trochu stará.
Kopnu do sebe šumák. Ne že by pomohl.
Z ložnice se ozve podezřelý zvuk.
Dospávání se nekoná.
Organizátor mejdanu se probral k životu.
A má požadavky.
Separačka, woe.

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,
ten flám uvnitř mého těla probral spící vědomí.
Shrňme si teď fakty holé,
začalo to v autoškole.
Žaludek byl jak na vodě a mozek to začal číst,
jako nervy zkoušeného při každičké z dalších jízd.
V Hagridově hájence, jak říkám domu tchyně,
na ksichtě mi vyskákaly beďáry jak svině.
Pak na mejdan dorazily i křečové žíly,
rozežraný pupík začal naskakovat kily.
A chuťové buňky řekly: "sníme mrkvičku",
závit v mozku zapracoval, zvládl rozcvičku.
Nemusím mít zrovna vejšku a výsledek v atestu,
by mi došlo, že záminkou jsou dvě čárky na testu.

„Jsme pozvaní na oslavu narrozenin prrofesora Krratiknota. Jak to jenom uděláme? Je to na tebe ještě hrrozně daleko.“ Olympa pohledla na Hagrida, který se jí ležérně opíral o botu.
„Kdy a kde to má bejt?“
„Večírrek bude zítrra večerr v salonku u Velké síně.“
„Tam už dojdu. Šak sem to k hipogryfům zvlád taky.“
„Ale drrahoušku! To je na půli cesty k hrradu a zabrralo ti to celý den.“
„Podívej. Vod tý doby sem zas vo dobrý tři centimetry porost. To dám. Ráno mi nabalíš nějakej proviant a do večera sem na hradě. Přeci si takovej parádní flám nenechám ujít!“

Nebelvírské oslavy famfrpálového vítězství stály za to, říkal si Sirius ležící na stole, když netušil, kdo se z něj následně napije.
Olíznutí na krku následované popraškem soli.
Zelenohnědé oči.
Chladivá tequila v pupíku.
Kousek citrusu umlčuje jakékoliv Siriusovy protesty.
Neexistující protesty.
Jazyk a rty na Siriusově hrdle slízává sůl.
Prosím víc!
Ústa nedaleko Siriusových slabin, která se nebezpečně dožadovala pozornosti.
U Merlina!
Ústa, která se přiblížila k těm Siriusovým, aby si z něj převzal citron.
Sirius cítil kyselou vůni. Skoro jako-
Remus udělal cosi neočekávaného – přitáhla si Siriuse, aby ho mohl políbit.
Sirisius udělal ještě něco více neočekávanějšího.
Přidal se.

Solidní dírou trojice vstoupila do haly.
"Jak to, že tu svítí? Maj tady nějak moc čisto, a smrad… Mám pocit, že jsem v nějaký pekárně," skoro zklamaně komentoval Mael.
"Toho žrádla a pití, jsou tu jak na večírku," přidal se Robal.
"Tahle odrůda funguje na čtyřhodinovejch cyklech, teď maj jako den. Automatika udržuje sterilní prostředí, jinak by pochcípali na nemoci," stačí se trochu zajímat, vy trubci, zpražila je Margalai," a to žrádlo do nich cpou proč asi, aby je mohli co nejdřív kuchnout a naporcovat."
Mael zahnal pochybnosti, rozhlédl se po myriádě krytých etáží štěbetajícího ptactva: "Jak je dostaneme ven?"

Praha byla v troskách. Švédská armáda nešetřila děly, kulkami a už vůbec neušetřila města od rabování. Z pečlivě budovaných sbírek se jako na objednávku odvážela díla středověkých i nových mistrů, na vozy se nakládaly knihy, sochy, obrazy, goblény, zkrátka všechno, co mělo cenu nedozírné hodnoty.
Když bylo po všem, procházel správce hradních sbírek prázdný Nový* sál. Pak vzhlédl k nebesům, snad aby se zeptal Nejvyššího, a v tom spatřil nahou bustu krásné Venuše, kterak ve dví dělí Olympany svým sporem s Juno. Krása obrazu, jeho živost a barvy mu vyhnaly slzy do tváří.
Největšího z Flámů** Švédové přehlédli. Díky Bohu.

Hana opatrně schází k lávce, kam ženy z okolí chodí prát. Nerada vidí, že tam posedává největší drbna z městečka, ale vracet se nebude.
„Co to máš, Haničko? Smrdí to jako putyka,“ nakrčí Běta znechuceně nos.
„Bernardovu sutanu,“ zavrčí Hana. „Ráno jen vystrčil ruku, hodil ji na zem a vyštěkl: Vyprat a hned.“
„Přece měl ten můj pravdu,“ zatetelí se Běta. „Včera zašel do hospody a viděl Bernarda, jak o čemsi přesvědčoval dva cizí chasníky. Když odmítli, vyskočil a začal svolávat hromy blesky. Jeden z těch chasníků nevydržel a vychrstl na Bernarda pivo.“
„Určitě chystá něco nekalého,“ leká se Hana.

Pivečko položené na stole. Knížka v ruce. Odpolední slunce krásně praží na světlem zalitou zeleň.

Člověk si to užívá ale jen do té míry, než přibzučí otrava nenasosaná, odkudsi z neznámé pivuchtivé galaxie. Taková raubířská vosa umí z pohodového posezení udělat ságu o několika dějstvích.

Nejdříve jakoby očichává do té doby spokojeného rekreanta. To je ale pouze klamný manévr. Pak zmizí, aby se prostě neřeklo.

A za pár chvil už se nalejvá zlatavým mokem. Nestydatě se producíruje po sklenici jako doma. Některé násosky drží déle, ale nakonec jim ta nožiska vypoví službu a už se potvora topí v chmeleném moři.

Když se probudil, slunce muselo být už pěkný kus vysoko. Přes vrstvy barevných závěsů však sluneční paprsky až na jejich postel nedolehly. Ucítil dotek rtů na svém čele a usmál se.

„Dobré ráno.“
Polibek to byl na rozdíl od těch během prohýřené noci něžný, romantický.
„Jsem rád, že sis s nimi sedl. A myslím, že to nebylo naposledy.“
„Kdes k nim vůbec přišel?“
„Michaela jsem potkal na jednom banketu. Je kluk z docela bohaté rodiny, ale je nemanželský nevlastní děcko, bastard, vyděděnec. Michael Bauillie. Je mu teprve pětadvacet a…֧“

Eric zbledl. Posadil se na posteli a začal počítat.
„A kurva.“

"Co tu smrdí?" Keramika tázavě nasála vakuum a zahleděla se na ostatní vzorky.
"Já ne," ohradil se vrták. "Vytáhli mě z ultrazvukové čističky."
"Já špinavý nikdy nebyl," podotkl křemík z čistých prostor.
"Vy naadělááte," zívl okvětní lístek. "Ooobyčejnáá pepa... preparace."
"Smrdíš jak lihovar!"
"Jo! Fixa... fixace v glutaraldehydu. Pak krokodýlátový... kakodylátový pufr. A sušení etavolovou... etanolovou řadou. Padesát, sedmdesát, devadesát pět a stoprocentní alkohol! Po deseti minutách! Mňam!"
"To byl ale flám," zavrčel závistivě závitník. "A navrch tě pozlatili."
"Nás nevodivé pokovit musejí," ozvala se keramika. "A ty sis taky užil, já tě viděla! Celou noc ses čvachtal v izopropylalkoholu!"