DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2024.

Mir is world, peace and fatherland.
It stands on its own, its people tough as their land.
Some say it is too big to hold together.
There definitely are wide differences within it.
The world of bustling cities, overflowing with luxuries looked with condescension and disdain at the world of fields and forests, brimming with hard work.
And the world of nature, untamed, wild, thrumming and singing with magic more ancient than most would believe was constantly striving against both the others.
The Mirians had little thought for anything outside their borders.
They always had both friends and enemies within.

Ještě dlouho po synově odchodu seděl Lucius Malfoy v křesle a přemýšlel o nových informacích.

Tak Crabbe organizuje Voldemortovy pohrobky? Vždycky byl divný, ale po synově smrti se musel zbláznit. Za prvé nikdy nebyl žádný lumen, jinak by se vyhnul Voldemortovu jménu jak čert kříži. Za druhé jako kouzelník patřil k těm slabším.

Draco měl sice výhrady vůči jeho akci (otec má přece právo starat se o svého syna, i když ten už má čtyřicet pryč), ale měl by si uvědomit, že Crabbe starší nemůže být hlavou hnutí, někdo musí stát v pozadí, někdo koho neodhalil ani Potter ani Zabini.

Na porcelánovém podnose voněl štrúdl. Na stole vedle něj stála kávová konvice, mléko a cukr. Host dorazil, společnost zasedla.
Madam Dvorak právě pohoršeně opakovala, jak strašné věci se jen tak pro nic za nic dějí slušným lidem. Pro jednou neměla na mysli svou neteř, která seděla sama tiše v křesle.
„Je to nepříjemná záležitost,“ poznamenal pan Fehér, když mu bylo dáno slovo. „Jsem ale na stopě toho člověka a udělám vše, co je v mých silách, aby byl dopaden.“
Nejmladší členka dýchánku zbledla.
„Lino, proč nejíš? Ta jablka nejsou otrávená!“ zaláteřila madam bez špetky poznání.
Vážený host si nalil kávu.

Zatímco já svého protivníka zpracovával kolenem do boku, jemu se podařilo mi ubalit jednu na ucho, až mi v něm začalo pískat. Vteřinku jsem zahlédl jeho oči a přišlo mi, že jsou opilecky prázdné, že za něj bojují jen reflexy.
Já na tom nebyl o moc lépe, viděl jsem rudě, zhluboka funěl a bušil kolem sebe z posledních sil hnaný jakousi momentální nenávistí.
Drželi jsme se pevně za rukávy a límce v klinči, aby se jeden druhému nevysmýkl. Potáceli jsme se ze strany na stranu a ve snaze druhého strhnout na zem přitom vráželi do stolů.

Davy se řezaly.

Smíchy.

"Co se tu děje?" Zvolal Sam prodírajíc se davem čumilů.

"Tohle," chytil starosta Šunčička za flígr jakési děcko,"našli potloukat se v kukuřici. Chcem ho poslat po cestě do Hůrky. Jenže," zašklebil se a ukázal na Sama, "tvůj synátor se vzteká. Prý to tak nenecháš. Co z toho asi vyroste, skřet?"

Širší ramena, trochu vyšší než hobití děti, na bradě chmýří. Jasný skřítě, pomyslel si Sam mrzutě. Došel k synkovi.

"Jsem na tebe pyšný, hošku."

"A chceš, Křepelko, aby to vyrůstalo s tvým synkem?" Přisadil starosta.

Sam si vzpomněl na starého přítele.

"To si piš, že chci," odpověděl s úsměvem.

Zraněná šelma. Tak jí připadal, když přerývavě oddechoval a svíral ji tak pevně, že to bolelo. Chtěla se vyvléknout, ale stisk ještě zesílil a jeho "Ne..." znělo jen zpola lidsky.
Pohladila ho po nahém rameni. Pochopil, že ho neodežene, a uvolnil se.
"Tys vážně ještě nikdy..."
Nechápala to. Byl starší než ona, která se sama sobě zdála stará a odkvétlající. Proto mu nakonec podlehla.
"Já... Věděl jsem, že jsem... takový..."
Jí vůbec nevadilo, že je "takový"... Modřiny, škrábance, veškerá hladová dravost, pro kterou si ve vlastních očích nezasluhoval vykoupení.
"Já tě neodsuzuji," řekla měkce. "A Bůh je milosrdnější, než myslíš."

„Nie, prosím, neubližujte mi!“
Muž neľudsky vrieskal, keď ho ťahali chodbou. Nevedel, kedy ho chytili. Spal v kancelárii a odrazu...
So šatkou na očiach nič nevidel. Netušil, kde sa nachádza. Chodby boli mĺkve. Už sa zotmelo?
„Neboj sa,“ začul zlomyseľný hlas. Znel mu povedome. „Čoskoro to skončí.“
Po chvíli ho vtiahli pomedzi dvere. Keď na tvári ucítil závan vetra, zajačal.
„Nie, nerobte to!“
Nemilosrdne ho vyklonili z okna. Dlhé sekundy sa bál, že ho defenestrujú.
Potom mu šatka skĺzla z očí. Zmeravel. Okno bolo meter nad zemou.
Hlas za ním sa rehotal. Pootočil hlavu. Spoznal ho. Kolegu.
„Igor?! Zabijem ťa!“

1890, Whitechapel
Po noci strávené mezi chemikáliemi otevřel Henry okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Pak ucítil pár horkých polibků za krkem, kousnutí do ramene. Kalhoty spadly a Alfred mu zkušeným pohybem rozkopl nohy, ohnul ho jako při zatýkání a bez milosti do něj zajel.
Vzdechy a steny rytmicky vylétávaly oknem, jako poslední oběť defenestrace vypadlo ven Alfredovo jméno.
Henry se probudil mohutným nádechem. Byl zpocený a erekce ho bolela. Ráno už se skoro hlásilo o slovo.
"Zatracený policista, jak ho mám dostat z hlavy," zamručel a šel pro studenou vodu.
Když v tom vpadl do bytu omámený Alfred Hillinghead.

Jsme teď, zatímco Hospodin z věčnosti do věčnosti tvoří čas. Jaké to asi je vnímat všechny okamžiky naráz?
Jsme tady, zatímco Bůh v prostoru mimo prostor je s námi, ale jinak. Jaké to asi je… všude?
Jsme v tichu, nasloucháme lidským hlasům a zpěvu ptáků. Jaké to asi je slyšet všechno, od echolokace netopýrů po nejskrytější myšlenky?
Jsme sami, v těle pro sebe. Jaké to asi je… být společenstvím?

Stojíme, žasneme, nechápeme, propast vnímání příliš velká k překonání. A na druhé straně On, který ji stvořil a zároveň ji překračuje. Stanu se jedním z vás… a dovedu vás k sobě.