DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

"Už jen pár minut, bratře."
"Já vím."
"Jsi připravený?"
"Jak bych mohl, ty?"
"Ne, ale rozhodně jsem zvědavý."
"Poslední souboj?"
"Poslední souboj."
Bratři vzali do rukou staré bokkeny a pustili se do přátelského utkání. Bojovali ve stínu úsvitu. Nejednalo se zas tak o souboj, jak spíš o oťukávání, aby zabili čas a těšili se ze společně stráveného času.
"Hele, bratře, slunce."
"Myslíš to, co z něj zbylo?"
"Pojď, upři pohled k horizontu."
"Víš, moc často to neříkám, ale mám tě rád!"
"Já tebe taky. Jsem rád, že jsem tvým bratrem."
K tvářím bratrů doputoval poslední sluneční paprsek již zaniklé hvězdy.

"Ty, Petroneli...," protáhl Uriáš.
"Co chceš?" utrh se Petronel. Vymetal z nebeské stodoly zbytky sena a neměl náladu.
"Nezlob se už."
"Co mám s tebou dělat..."
Uriáš se usmál a šáhl do kapsy.
"Hele, anděli..."
Plánované lákání ke karbanu přerušila rána.
Ve světnici bylo boží dopuštění.
"Pec nám spadla..." kašlala Marie.
"Kdopak nám ji postaví?" doplnili unisono čert s andělem.
"Nechte toho, kluci. O pec nejde. Mikulášovi se zlomila berla, tu ať nám někdo spraví."
Berla byla opravdu na dvě půlky.
"Tak snad nějak zdrátovat, ne?" navrhl čert.
"Ale čím?" máchl Petronel rukama. Mezi sazemi probleskly sluneční paprsky.
"To půjde!"

Kazatelka si vymínila, že ani armáda, ani FBI nebudou narušovat posvátnost komunity, vodvolávala se na Ježíše, Svatýho Ducha, všechny svatý. Před jejim plamennym projevem couvnul i major.
Vojáci hrabali jak pitomý, poušť zůstávala černá a svět křivej.
Pátej den začalo pršet a pršelo tak, jak nikdy. Černota se vsákla do pouště, jako kdyby nikdy nebyla. Svět se narovnal. Poušť se nadechla.
Komunita vykřikovala vo zázraku. Když po dešti první sluneční paprsek padnul na voltář, Pravověrný k velebení málem strhli i vojáky.
Bylo to svatý, a to jsem si myslel, že jsem za ty roky imunní.

V noci napadl popel znovu.

Netopýr je v mnohém jako kočka. Kupříkladu umí příst, stráví nemalou část dne čištěním a hodně velkou spaním. Také má svoji hlavu, nálady a speciální zvuky určené pro člověka.
V mnohém se naopak velmi liší. Kupříkladu kočky nemají křídla a rády se nechají hladit slunečními paprsky.
Netopýr visící v boxu na veřejné akci si teoreticky sluníčko taky užít může. Většinou mu svítí na ocásek, zadeček a nožičky.
Slunce taky hřeje, ale radši máme teplou jeskyňku z lidské ruky. Když jste nakrmení, v akorát tak těsném úkrytu a přítmí, pod lidskou ochranou a v teple, to se to přede jedna báseň!

Alhazenova dílna připomínala čarodějnou sluj. Všude, kam jen oko dohlédlo, ležely skleněné čočky, vlastnoručně broušené, vyrobené podle přesných parametrů.
"Sidi, teď," poručil chlapci u okna, když všechny řádně natočil.
Chlapec jen kývl, okno zakryl přesně vyřezaným kusem dřeva s dírkou velkou tak akorát na jeden paprsek. Malý učedník užasl, když nastalo světelné divadlo.
Tenký proužek světla poslušně se lámal, kam Alhazen přikázal, až k malé krabičce na opačné straně dílny.
"Pohleď!" zvolal náhle mistr a užasle hleděl do krabičky na káhirské ulice.
"Takhle, Sidi, funguje lidské oko," vysvětloval.
Proč je obraz obráceně, ovšem nevěděl.
Některá tajemství musejí zůstat jen Alláhovi.

V koši na smetí vzkaz nebyl. Nebyl ani mezi papíry na stole. Alex, naštvaná na nejvyšší míru, překotně prohrabovala batůžek. Nestrčila ho tam? Nestrčila. Napřímila se a zamyslela. Co naposled dělala, když držela ten proklatý papír v ruce? Nebyla schopná si vzpomenout.
Jan Ámos ji tiše pozoroval. Bylo mu jí líto, ale jak jí má pomoci? Zasklená rytina zachytila poslední sluneční paprsek a nasměrovala ho do temného koutu za křeslem. Víc už pro ni udělat nemůže.
“Tady je,” zajásala Alex. Na zmuchlaný list papíru svítil odražený proužek slunečního světla. “Díky, Jene Ámosi! Tak já za ním teda vyrazím., když myslíš!”

Je duben, je jaro, ještě někdy zmrzlé, jindy deštivé, občas profouknuté větrem, pak zase hřejivé jako kožíšek kočky Míny.
V hájích kvetou podléšky a sasanky, ovocné stromy si hrají na nevěsty ve svatebních šatech a potok zpívá divokou písničku, svěží a chladivou ranním mrazíkem.
Slečna Inkognita napsala jarní báseň a pak se stulila s knížkou ve velikém křesle. Kniha je ale zavřená, stejně jako oči slečny Inkognity. Lehce se usmívá, celá zasněná.
Do pokoje vklouzne sluneční paprsek, pohladí ji po vlasech, po tváři, po koleni. Dobývá se pod přivřená víčka, lechtá pod bradou.
Slečna Inkognita se rozesměje.
Za okny prší.

Jako obvykle to byla velká událost, celé město se chvělo očekáváním. Týdny příprav se vyplatily. Chrám vládkyně bohů byl slavnostně vyzdobený, oltář připravený.

Kněžky započaly obřad, odehrávající se většinou v tichu. Každý pohyb, gesto, vše bylo pečlivě nazkoušeno a vyladěno. Nejvyšší kněžka promluvila k bohům a pozvedla svůj zrak k nebesům.

Nebesa se chmuřila temnými mračny, mezi kterými nepronikl jediný sluneční paprsek. Nejvyšší kněžka smutně pohlédla na pochodeň ve své ruce a na parabolické zrcadlo, které uprostřed oltáře jasně a čistě odráželo zamračenou oblohu.

Nedá se nic dělat.

Nejvyšší kněžka sáhla do záhybů svého slavnostního roucha.

Solo Sušice to jistí.

Je pozdní ráno. Pro některé čas na vstávání, pro jiné pomalu čas na oběd.
Stanislav mhouří oči na svět okolo sebe.
Radek spí.
Slunce prostupuje mezerou mezi závěsy a světlo dopadá přímo na stěnu s fotografiemi. Stanislav má konečně čas a možnost si je prohlédnout.
David Bowie očima Antonína Kratochvíla se topí ve tmě, ze světla vystupuje jenom oko a půlka úsměvu. Jedna z těch fotek je podepsaná.
Jak se k ní asi Ráďa dostal?
Tělo vedle něj se zavrtí.
Stanislav stáčí pohled od stěny.
"Ty jsi tady?" usměje se Radek a zní to, jako by tomu snad nechtěl věřit.

Den končí.
Marta si zvedla knihu blíž k očím, ale určitě se jí nečte dobře. Když přišla, za okny ještě zářilo slunce. Barvilo jí vlasy do mahagonového lesku. Až doteď si mě nevšimla. To je dobře. Chci se dívat, aniž bych byl spatřen.
„Mám dát zavolat k rozsvícení lamp?“ navrhnu, když ji uslyším povzdechnout si. Vyděšeně vyskočí a kniha jí upadne na zem.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat.“
Shýbnu se a knihu zvednu.
„Hortulus Animae. Má oblíbená.“
Podívá se na mě a obličej jí ozáří poslední sluneční paprsek. Zářivý diamant jejích očí se setkává s mým srdcem.
Den začíná.