DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

Sedí spolu tiše. Slunce pomalu vychází a první paprsky ozařují komedu a její střechu, kde sedí oba přátelé.
Ticho prolomí velmistr.
"Chceš o tom mluvit?"
Crevan zavrtí hlavou.
"K čemu by to bylo? Špatně spí občas každý."
"Jenže ty teď častěji."
"Hm."
"Crevane, co se děje?"
"Mám prostě jen špatný spaní."
Zas ten pohled oříškových očí.
"Jen to?"
"Hmmm."
"O čem se ti zdá?"
"Utok na kótu 50. Jenže jde šejdrem."
Crevan odvrátí hlavu.
"Nestihnu to."
"Cože?"
"Nestihnu vás odtamtud dostat."
"Ale tenkrát jsi to stihl."
"..."
Velmistr ho beze slova obejme. Sluneční paprsky tančí po Crevanových vlasech.
Je v bezpečí.

Na omítce – zabarvené sluncem do plavožlutava jako hodně tučná šlehačka – se břichatí pan Albík z Uničova, osobní lékař a arcibiskup krále Václava IV. Že arcibiskup není osobní? Jak by nebyl, když arcibiskupa z něj udělali dřív, než přijal kněžské svěcení!

Ve stínu reliéfu stojí pán s paní a dvěma syny. Hleď ženo, toť Slovanský ústav a toť jeho budova! Sám pan president a dobrodinec nás, vyhnanců, se o ústav zasloužil. A já dnes byl jmenován jeho členem. Dobře, ženo, je v Praze!

A jak by také nebylo, zdá se mi, když do černého úterý zbývá ještě dvě stě šestnáct dní.

"Hetzle, já... já ho viděl!"
Nakladatel zvedl hlavu od korektury. Jeho nejúspěšnější autor obvykle nepůsobil takto vzrušeně.
"Koho, Verne?"
"Spíš co. Zelený záblesk! Nádhera. Taková zelená záře není jindy k vidění, jen když se slunce svými paprsky dotkne vodní hladiny a začne pod ni klesat..."
"Gratuluji vám, příteli. Zjevně úžasný zážitek."
"Jedinečný. Co já se na něj načekal! Napřed bylo zataženo. Pak západ v mlžném oparu. Pak začal foukat vítr a vodní hladina se zvlnila. Ale včera... astronomická refrakce perfektně oddělila barvy, rudé slunce zapadlo a žluté taky a nebe opanoval zelený paprsek! Jsem uchvácen!"
"Tak o tom napište román!"

Slunce kráčelo mílovými kroky za obzor. Zlatavé pruhy se odrazily od skleněné tabule otvíraného okna. Nikde ani živáček, jen kočka na ulici se líně protáhla pod vysokým platanem.

Výheň horkého, slunečného dne končila a vítala v předsíni zvané podvečer paní Noc. Vzduch se tetelil nad zemí jako průsvitné moře, vzdouvající se v bezvětří.

Kdesi praskla rozžhavená plechová střecha, jež začala postupně chladnout. Kdo se nacházel ve stínu klikatící cesty jako papoušek v kleci, která visela nad balkonem, mohl si užívat spásného chládku.

Břečťan objímal rozpálenou zeď, na níž se rozlila paleta odstínů pomerančové a narůžovělé. Všude se rozhostil blahodárný klid.

Hermiona se vracela z knihovny, kde si půjčila nějakou tu beletrii, když už má po zkouškách. Čtvrtý ročník v Bradavicích je obecně hodně složitý, co se týče zkoušek, protože těch je velmi mnoho. Hermiona ale byla schopna udělat všechny zkoušky ještě s předstihem. Když na cestě z knihovny procházela chodbou, narazila na Cedrika Diggoryho a vylekaná vykřikla zaklínadlo Lumos solem, mezitímco jí veškeré věci, které nesla, popadaly na zem.
Poté, co její zaklínadlo oslepujícího slunečního paprsku na Cedrika nefungovalo, se mu omluvila: "Promiň, asi jsem si tě s někým spletla."
Cedric si mezitím všiml její knihy s názvem Twilight Sága.

Všudypřítomná tísnivá temnota nutí tlumit hlas a našlapovat po špičkách. Bezvýsledně pátrají v opuštěných stínech. Všude jen známky nečekaně zmařené všednosti.
Sféra neduživě skomírá, bledé stíny klamou.
Xénie se neustále ohlíží. Nemůže se zbavit pocitu tajného sledování. Do mysli se vtírá příšerná vzpomínka na neviditelné pronásledování. Ani zářivě jasný den ji tenkrát neochránil, nebýt Evžena, nepřežila by.
Evžen se vzpomínkami nerozptyluje. Všechny smysly naostřené do krajnosti, nervy vybičované k nesnesitelnosti, sebedrobnější hnutí ani šelest mu nesmí uniknout!
Proto první postřehne paprsky světla tenké jako vlas. Pokradmu, plíživě rozleptávají zmrzlou zem.
Vypadá to jako západ slunce pozorovaný skrz popraskaný hliněný džbán.

Ležím na dece a pohupuju nohama. Má láska vytahuje z košíku dobroty a usmívá se. Je krásně! Sluneční paprsek mi prohrábl vlasy, zasvítily. Light mě pozoruje, ztrácím se v jeho žádostivých očích. Samou radostí snad umřu! Ne, rozteču se jako zmrzlina! Natahuju ruku, naše prsty se už brzy dotknou…

„Zatraceně, Miso!“

Podrážděný hlas, ale je v něm znát trochu úlek. Mladíkovy paže drží vláčnou dívčinu s blaženým výrazem ve tváři.

Blondýnka je zmatená. Sice opřená o milého, ale je nucena dosednout na chodník.

„Hele, Miso, řeknu ti to na rovinu. Jestli chceš být moje přítelkyně, musíš přestat padat do silnice!“

S prvním slunečním paprskem, který se nesměle prodere okénkem do stodoly, Januš vyskočí a jde zkontrolovat věci. Oddechne si. Nic nechybí. Nakrmí koně, vyhřebelcuje jim srst. Jednou je výhodně prodá, ale teď ještě ne. Jakmile se děvčata probudí, pojedou dál. V tomhle stavení už další noc spát nebudou. Někdo si tu myslí, že jsou bohatí, když mají koně. Nemůže být dál od pravdy.
Po snídani vyjdou na dvůr a Januš se jde rozloučit se sedlákem. Zaplatí za nocleh a krmivo pro zvířata. Rozmýšlí, zda si postěžovat na noční návštěvu, když si všimne sedlákovy ovázané nohy.
Polkne.
Už aby byli pryč.

Enalla byla navýsost zoufalá, ať se snažila sebevíce, mladý pán nebyl toho dne k uspokojení. Dokonce jí chvílemi připadal duchem nepřítomen.
Její ruka byla vždy zručná s údem a když jej vzala mezi svá objemná prsa, obvykle se výsledek dostavil záhy. Ne tak dnes.
„Je něco, co byste si přál, abych udělala?“ zkusila se optat.
„Hmmm? Nevím, moje nálada je někde, kam slunce nesvítí…“
Chvíli nad jeho slovy přemýšlela a pak se doširoka usmála: „Už vím. Pošlete sluhu do kuchyně pro husí nebo kachní sádlo.“
„Dobrá tedy, jenom to? K čemu?“
„No, do zadní dírky to bez pořádného promazání nepůjde.“

Slunce rozhrnulo mraky. Nasvětluje skvělou zábavu. Čtyři slečny drží cípy deky, která teď plní funkci trampolíny. Vyhazují do vzduchu slaměnou figurínu mládence v životní velikosti. Nabodená na paprsek pokrouceně visí ve vzduchu.
„Ten vycpaný panák je jako živý!“ rozjařená hrou sleduje jeho pohyby dívka v bílém. Obličej její kamarádky spíš odráží obavy. „Doufám, že mi nespadne na hlavu.“
Další s tanečním úkrokem se mírně zaklání. Nedávno někomu naletěla. Přilákal ho její vosí pas. „Počkej, teď uvidíš,“ představuje si svůdníka v roli paňáci, kterého může zcela ovládat a ponižovat. Léčí si tak svou frustraci. Poslední dívku však už hra přestává bavit.