DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

Osamocený sluneční paprsek prokukující skrze mraky ozařuje hladinu horského jezírka za zábradlím, u kterého se srocují turisté vystupující z autobusů, rozespale si protírají oči a kochají se krásou té části amerického národního parku, kterou mají zatím v dohledu.

Ihned se jich ujímá hlídač parku a důkladně je seznamuje s bezpečnostními pokyny a vhodnými způsoby chování v přírodní rezervaci. Svou řeč zakončí radou „…a kdybyste náhodou potkali medvěda, tak vemte do ruky hovno, hoďte mu ho mezi oči, a - zatímco se bude medvěd utírat - zdrhněte.”

„Ale kde vezmeme hovno?” ptá se skepticky jedna z turistek.

„Však počkejte, až se objeví medvěd!”

Picek zaklepal u čaroděje Drachomyra. Byla pocta, že jej jeden z nejvýznamnějších členů Citadely pozval.
„Jak vám mohu posloužit, Drachomyre?“
„Ty jsi ten, kdo zdědil Větroplašův majetek?“
„Ano. Proč?“
„Měl jsem s ním uzavřený obchod… na dodání vejce... Dračího vejce. Nenašel jsi ho náhodou?“
„No, zatím ne...“
„Pokud ho najdeš, je moje, dávno zaplacené! Zlatý hřeb mé sbírky...“ hrdě vedl Picka do místnosti plné vajec různých živočišných druhů - přirozených i nadpřirozených - měl dokonce i vejce baziliščí...
Na čestném místě ale bylo prázdno.
Sluneční paprsky ozařovaly zdobený stojánek. Kdyby na něm stálo ono vejce, házelo by různobarevné odlesky po celém pokoji…

Praha je plná magie. A legend. Ideální líheň pro všelijaké nadpřirozené potvory. A kde jsou potvory, jsou i lovci. Regina projíždí seznam. Je jich tu dost. Magie města je zřejmě přitahuje podobně, jako stvoření která loví. Je jich tu dost, ale který je ten správný?
Poposedne a proužek světla, pronikající špatně nastavenou roletou, padne na jedno jméno. Regina se usměje.
„Toho,” ukáže na jméno.
„Jste si jistá?” Derek si vybaví muže, ke kterému jméno patří. Je zkušený a je bojovník, ale takových pod katedrálou zůstala celá skupina.
Regina zdvihne pohled. Oči jí září odrazem světla z venku.
„Toho,” zopakuje rozhodně.

Caroline vyšla před komplex Aperture Science. Vychutnávala si hřejivou záři slunce na tváři.
„Ach, Cave, budeš mi chybět…“ pomyslela si.
Věděla, že se bude muset vrátit k práci.
„Ehm… Caroline? Je čas …“
Tři vědci z týmu umělé inteligence a přenosu vědomí stáli za ní.
„Počkat… NE! To byl Cavův sen, ne můj!“
„Bylo to jeho poslední přání. Musí se to udělat…“
Troje ruce ji pevně, přesto laskavě, popadly a táhly do útrob komplexu, do přenosové místnosti.
Sluneční paprsky bylo to poslední na co pomyslela, než její vědomí pohltila temnota.
---
„Dobré ráno GLaDOS.“
„Dobré ráno, pane. Chcete, abych vám upekla dort?“

Sedím v mokré trávě dlouho poté, co se stín rozplynul. Příchod Strážců mě vylekal, ale přestávám na to myslet.
Teď mě zaujalo něco jiného. Emeraldové mraky se začaly trhat a mezi nimi se prodralo slunce. Příjemně svítilo a já jsem nastavil tvář.
Trvalo to ale jen chvíli, než mi došlo, co se vlastně děje. Už to nebylo tak příjemné, tváře mě začaly štípat.
"Né, už zase." slyším Banditu pronést, ale než se stačím zeptat, co se děje, hlavou se mi začnou promítat obrazy, vzpomínky, které nejsou moje.
V té chvíli mi dojde, že můj příchod na tuto planetu nebyl náhoda.

Plukovník seděl na zápraží, přivíral oči a čekal, až mu nesmělé jarní paprsky a horký odvar, který přikládal co chvíli k ústům, pomohou rozproudit krev a myšlenky. Slyšel to v nových slovech, která začala probleskovat v rozhovorech, v odlišném způsobu, jakým se na sebe lidé pokradmu dívali, odráželo se to ve hrách, které si děti venku hrály, na cestách, kde se dávali lidé do pohybu. Čas opustil svoji obvyklou linearitu a lámal se jako led na řece a těmi prasklinami začalo něco pomalu prosakovat, zatím nesměle, ale nevyhnutelně. Bude to nabírat sílu, bude se to šířit a někoho to utopí.

Meziválečnou levicovou avantgardu uhraju na Wolkra. Koneckonců Nikola Šuhaj má taky sociální kontext. Bohatým bral a chudým dával. Ach jo. Kecy kecy o půlnoci.
Kdybych opravdu zformulovala vlastní názor a pohovořila o roli literatury v socialistické společnosti a o jejím vlivu na čtenáře, to by byl šrumec.
Červeně fajfkuju otázku a beru do ruky další papír.
23. Próza s tematikou venkova v období socialismu. Ježkovy oči.
Venku se poslední sluneční paprsky odrážejí v oknech protějšího paneláku. Mám hlad. Chce se mi čurat. Chce se mi utéct zpátky do hor. Toužím se stát poutníkem s lehkým srdcem.
Takhle tu maturitu neudělám.

Dots chtěl být z planety co nejdřív, co to šlo.
Na komlinku měl pět zmeškaných hovorů, cíl se v podpalubní lodi domáhal propuštění, a místní se rozhodli, že je na nesprávné straně, a nejspíš už na něj chystali vidle.
Zatnul zuby. Nikdo mu nesliboval, že život lovce bude jednoduchý.
Zkontroloval palivo, nastavil souřadnice, zmáčkl start. Pípnutí. Cizí předmět na trupu.

“Slez dolů, prosím…”
Tooka pootevřela oko. Pruh světla se táhl přes střechu lodě a tam hodlala zůstat, nehledě na výhrůžky, prosby, a házené předměty.
Dots se vyčerpaně svezl do trávy.
“Kašlu na to,” zabručel
Taky si zasloužil chvilku na slunci.

Jako jediná zůstala na břehu. Je nahatá, bez ostychu vystavuje holé tělo a koupe se ve slunci. Oči se lesknou, kůže září a odráží jednotlivé paprsky.
Světlušky výskají a křičí. Mydlí si mastné vlasy a s hlavami plnými bílé pěny skáčou ze stavidla.
Kráska se protáhne, jazykem oblízne rty. Smyslně se prohne v zádech a vtančí do rákosí.
Kristina sedí na molu a máchá si nohy v rybníce. Kartáčkem drbe špinavou ponožku.
Váhavá plavkyně obratně vklouzne do vody. Za krkem má vytetované dva půlměsíce.
Hladina se rozvlní. Krista zařve.
„Pozor, holky, plave k vám anakonda!“
Vypraná ponožka letí do bahna.

Spánek se končí po hodině. Začal později než by býval měl a i tak se hned končí. Jako by nebyl. Záchvaty dávivého kašle v polosnění. Jedna hodina po půlnoci. Jitrocelový sirup. Nový pokus. Prapodivný interaktivní sen, "sepsaný ve flashi". Jeho hlavní podstatou je dávivý kašel. A taky trochu pexeso. Druhá hodina. Pastylky, čaj. Příliš mnoho pokusů o spánek se mísí a zážitek zažívání obrací naruby. Třetí hodina. Už, už by skoro bylo možné vstát. Čekám na svolení. V leže na zádech jsou záchvaty kašle svobodnější. Tři dvacet. Čtyři osm. Počítám vteřiny. Čtyři čtyřicet a první paprsek světla dává svolení bdít.