DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

Dobře si pamatoval, kdy zjistil, že věci mohou být jinak, než jak je to učili ve škole. Mohl za to sluneční paprsek. Obyčejný proud fotonů, který však neměl v Habitatu co dělat.
Veškeré světlo v Habitatu bylo umělé. Jeho plášť byl dokonale odstíněný. Izolace od vnějšího prostředí musela být stoprocentní, jinak by zemřeli. Takhle jim to říkali.
A teď tu byl on. Jediný sluneční paprsek procházející bůhví kudy.
Vlastně ani nevěděl, odkud ví, že se jedná o sluneční paprsek. Přirozené světlo nikdy neviděl. Přesto to věděl.
Nejpodivnější bylo, jak si vzpomínal po letech, že nezpanikařil. Jen ležel a díval se.

Rozhodnutí padlo. Přestože tušil, co ho čeká, cítil se konečně zase sám sebou.
Pro začátek udělal jistá… opatření. Později to už nepůjde.
Byla noc, když vešel do Mikaelovy cely.
Chlapec ho sledoval s úzkostlivou nadějí.
„Máš ke komu jít?“ zeptal se ho. „Kde se ukrýt, než bude bezpečné utéct ze země?“
Mikael přikývl.
„Mám,“ potvrdil. Hlas se mu zachvěl: „Uteč taky!“
Rikki zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Pomstili by se mé rodině.“
Mikael ho objal.
„Řekni, že tě omámila moje hudba.“
Rikki se cítil, jako by ho prohřály sluneční paprsky a objetí mu vrátil.
„Jdeme. Hodně štěstí.“
„Děkuju. Nikdy na tebe nezapomenu.“

Přišel do Královské obory zdaleka, až z jihovýchodu Spojených států.
Už je to dávno.
Zvyknul si na lidi, ale pokud si může vybrat, společnost nevyhledává.
Je rád sám.
Před zimou vytváří převislé laty, na jaře otevírá drobné květy. Odděluje samčí od samičích, i když se to zrovna nenosí. Pouze v horní polovině koruny. Nestojí o dotěrné dotyky.
O kulaté šišky se nedělí. Rozpadají se už na stromě. Kdo chce, může paběrkovat.
Lze ho navštívit. Na ostrově, přes modravou vodu.
Ve dne.
Nevstupujte na prám po slunce západu.
Drobné bytosti, tvářící se v paprscích slunce jako vzdušné kořeny, za nocí tančí.

Přišlo jaro v plném květu, nadupané energií,
paprsky nás slunce hladí, lidé trpí alergií.
Chvíli svítí, chvíli prší, aprílové počasí,
na sítích zas všichni frflaj: "kdy se sakra vyčasí?!"

"V létě vedra, všechno suchý,
ještě votravují muchy."

"Chčije a chčije, pak studeně fouká,"
podzim zas nasadil všem lidem brouka.
Jestli už v obchodech, jako vždy po roce
s pořádným předstihem chystají Vánoce.

Zdali letos silničáře nepřekvapí sníh,
děti jestli budou moci jezdit na saních.
Když sajrajtu bílého jsou příliš velké kopy,
Nohavica Ladovskou dá, tisk se toho chopí.

Riskuju snad přespříliš, když veřejně tu prohlásím,
lidi nikdy nenadchnete sebelepším počasím?!

Chyběla mu spousta věcí. Pořádné jídlo, spánek, důstojnost, latrína, nebo aspoň klidný kout v lese na čerstvém vzduchu poblíž velkých lopuchů. A meč, kterým si mohl důstojnost vynutit.
Jenže s ubíhajícími dny a nocemi, které nešly od dnů rozeznat, se ta záplava ztrát zmenšovala a vyostřovala.
Snažil se vybavit si kroužky Cerseiných vlasů mezi prsty. Zůstala sama.
Otci všechno zlato nepostačí, aby ho vykoupil, protože teď má jeho syn nedostižnou cenu dvou malých děvčat a obrovské kupy mrtvol.
Když měl lepší dny, utěšoval se, že Tyrion něco vymyslí.
Když měl ty špatné, dal by pravou ruku za jediný sluneční paprsek.

Osiřelou tančírnu navštěvovalo slunce o polednách. Nahlíželo škvírou mezi střešními trámy.
Zlatý prst laskal planou růži z kostí krále parketu. Dotýkal se popela z tanečních střevíčků, živícího vzácnou orchidej. Zkoumavě kroužil kolem drobných zvonků zrazených konvalinek. Pomsta dosud nevyvanula.
Na půlnoční staně údolí zpívaly sasanky, rozkvetlé z lásky. Lehké, něžné a bezbranné. Pro sebe nežádaly nic.
Paprsek se rozzářil. Z těch povstanou nové bytosti.
Na rozhraní světla a stínu, v čisté proudící vodě, stála volavka. Pamětnice lidských tanců. Pozorovatelka touhy po pomstě. Svědkyně tiché oběti.
Rozepjala křídla.
Stříbrné peří zachytilo sluneční paprsek a proměnilo ho v mihotavý most mezi světy.

Nedokázal se přes poskoky Šíleného Titána dostat blíž. Mohl jen pozorovat, jak se Rukavice ocitá na Tonyho ruce.
Ne, ne, ne!
„A já jsem… Iron Man.“
Lusknutí.
„NE!“ Výkřik z Lokiho úst, rezonoval do naprostého ticha po bitvě. Přiblížil se, poklekl u milovaného muže. Vzal Tonyho tvář do dlaní.
Cos to udělal?
„Anthony...“ Bůh nevnímal sluneční paprsek, který dopadl na Starkovu tvář. Nevnímal nic krom muže, který naposledy vydechl… a čas se zastavil.

Bůh příběhů na svém trůnu strnul. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal jeho smrti zabránit.
Tak tohle je můj Nexus? Napořád?
Osamělému bohu sklouzla slza po tváři.

"Snažíš se mi říct, že tě zbouchnul sluneční paprsek?"

Můj přítel vypadal, že zpochybňuje mé duševní zdraví. Upřímně, vůbec jsem se mu nedivila.

"Přesně tak. Obklopilo mě zářivé světlo, cítila jsem teplo v podbřišku a teď jsem těhotná."

"Prostě přiznej, že jsi mě podvedla!" zaryčel a zmizel.

Povzdechla jsem si. "No, pozdrav pánbůh."

***

"Co jsi zase provedl?" protáhl Hermes.

Apollo si prohrábl zlaté vlasy. "Netuším, o čem to mluvíš."

"Vážně?" opáčil Hermes. "Tak vysvětli, kdo ti poslal tenhle balíček."

Apollo zalapal po dechu, když spatřil dítě odložené v krabici. Přiložený vzkaz pravil: Svítil jsi, tak se starej.

"No, pozdrav Zeus."

Guillermo: V něčem to rozhodně pomáhá. Lidé věří tomu, co vidí, a dávají si menší pozor. Na druhou stranu… nejsou jediní.
Nadja: V devadesátých letech tu byla ta epidemie “denních chodců”. Jeden paprsek slunce a
Střih: Upír v kožené bundě a slunečních brýlích jde po ulici. Rozednívá se. Jakmile se ho dotkne slunce, vzplane.
Nadja: Ten smrad se nedal dostat z vlasů.
Guillermo: To samé v roce 2005. Naštěstí se mi Nandora podařilo přesvědčit, že by za dne přitahoval moc pozornosti.
Střih: Nandor spokojeně sedí na gauči. Celý se třpytí. Guillermo kolem něj zametá flitry.
Laszlo: Vypadal jako pííp diskokoule.

Odchází, odcházíš, odcházíme. Kam? Proč? Místo tepla jejího těla jen prázdnota, tvář, která už neucítí dotek slunce. Je to brzy, chce se ti křičet, příliš brzy. Nejde se s tím smířit. Ale musíš, nic jiného nezbývá.
Pláče, pláčeš, pláčeme. Držíme se v objetí dlaněmi, které už ji nikdy nesevřou. Na gauči prázdné místo, v srdci taky. Aspoň že už ji nic netrápí, konejšíme se navzájem.
Čeká, čekáš, čekáme. Oba známe ztráty, víme, že časem přebolí. Ale dnes ne. Dnes se budeme držet a nadávat, ze zvyku se po ní ohlížet a naivně doufat, že ji ještě jednou uslyšíme. Jednou, naposled.