DMD č. 20. pro 20. 4. 2025. Téma: Pro někoho odpad pro jiného poklad

Cavův hlas zlostně hřímal: „Vítejte v Aperture Science. Máte šanci vydělat si 60 dolarů, když se zúčastníte našeho testování. Jako odpad společnosti, kterým jste, máte možnost přispět k vědě… Když projdete našimi testy, odnesete si 60 babek. To je víc, než jste kdy měli!“

Caroline zastavila nahrávání. „Pane, nesmíte je takhle urážet, potřebujeme je.“

„Jsou to bezdomovci, feťáci, zlodějíčci. To jsme museli klesnout tak hluboko?“

„Jsou perfektní,“ podotkl přítomný vědec. „Pokud naše zařízení dokáží ovládat oni, a přežijí, znamená to, že je dokonale vyladěné a může ho používat každý. Pak budete moci začít s jeho prodejem. Armáda vám utrhá ruce…“

„Co vlastně té rusalce chceme?“ ozve se Klaudie, aby zaplašila nepříjemné vzpomínky.
„Výměnný obchod,“ upustí Felix informaci.
„Něco konkrétního?“ Klaudie moc o magii věci neví, ale že může mít rusalka leccos mocného je jí jasné.
„Cokoliv jejího,“ překvapí Felix. „Třeba kus šatů nebo nějakou škebli.“
Klaudie to zjevně překvapí. Felix s ní v duchu souhlasí. Hlavně proto, kolik Otýlie nabídla za tak neurčitou tretku.
Věci dotýkané rusalkou sice mají všechny zbytkovou moc, ale minimální. Na druhou stranu, měly by to být slušné peníze za minimum práce, nejspíš jen proto, že se Otýlie k řece bojí. Tak co by se hádal.

Sedí v zahradě, dlouhé nohy ledabyle hozené na stole. Pod samovarem poskakují veselé plamínky. Zahřívají vodu i zářivě žluté podrážky bot. Guma se roztéká blahem. Colinovi se zapalují lýtka.
"Můžu pánovi nalít?"
Nicholas se skloní a sametovým motýlem vyleští porcelánový šálek. Je celý zašlý. Středem se táhne prasklina. Ouško chybí.
"Lepší nemáme?" Colin se zamračí.
"Malý okamžik."
S první horkou kapkou starý střep ožije. Čajovou hladinu zaplaví okrouhlé listy. Stonky se zvědavě vztyčí. Vykvetou. Kolem rozvitých leknínů se prohánějí sladká housata z roztavené gumy.
Colin zdvihne obočí a napije se. Po obloze přeletí hejno zlatých prasátek. Dnes. Dnes ji potká!

Dvacet utěrek, stále ještě stočených v dárkových krabičkách. Tři sady vrtáků. Osmnáct plechových kýblů, třicet pět plastových a osm kropících nástavců.
Noviny.
Boty.
Gramofonové desky různých žánrů.Osm krabiček jehel do gramofonu a patnáct balení jehel na šití. Tenisová síť.
Zavařovací sklenice.
Padesát umělých smutečních věnců zabalených v celofánu. Tři krabice vánočních ozdob. Dvanáct spinnerů a dvanáct sjetých zimních pneumatik.
Knihy.
Starověký monument z věcí, které by bylo škoda vyhodit. Vše jako dovednýma rukama dávných stavitelů poskládané do bloků protkaných uzounkými uličkami. Činžákový byt pohlcený labyrintem. A uprostřed muž, který nedokáže nic vyhodit. Čekající na chvíli, kdy svět vyhodí jeho.

"Kristo? Pomůžeš mi vybalit hrnce? Jsou v té šedivé bedně."
Kristina vzdychne. Odpočinek je u konce. Začátek tábora stojí za houby.
Ponoří se do hlubin bedny. Voní vdolkama a loňským jehličím. Ukrývá staré hrnce, železňáky, omlácené pekáče, prkýnka, sběračky, armádu poklic.
Přehrabuje se. Vyndavá kus po kusu. Nádobí kovově rachtá. Krista si otře čelo. Je na dně. Zbývá jen poslední. Začouzené hliníkové víčko od ešusu. Ulepené. Křivé. Pokryté vrstvami zčernalé mastné špíny.
"Poklad!" ušklíbne se. Pak si všimne vyrytých iniciál.

"Něco jsem ti přivezla, ale je to hnusné!" Kristina vybaluje batoh.
"Myslím, že je tvoje?" zdvihne oči.
"Mami, ty brečíš?"

Radek a Stanislav zůstávají osamoceni v baru. Radek se ho snaží ignorovat. Zvedá židle, zametá.
Pak přijde první vzpomínka. Ne na Standu. Na Jakuba. Na prvního, který to s ním myslel vážně, jak to jenom v sedmnácti jde. Vodili se za ruce po Budějkách, tulili se na lavičkách. Oslovovali se slovy jako 'zlato', 'zlatíčko' nebo 'poklade' a bylo to sakra krásné. Než na ně jednou plivnul dědek. Najednou z nich byla 'špína'. Kuba to nedal.
Podívá se do hnědých očí.
Stalo se ti to taky?
"Můžeme si promluvit?" zeptá se Stanislav.
"Potom," řekne Radek a přisaje se mu na rty.

Když pomineme poklad svatovítský, mají archeologové Pražského hradu radost hlavně z odpadků. Samozřejmě ne z ledajakých odpadků, ale narazit na zděnou odpadní jímku pár set let starou a uleželou, to je panečku radosti.
Zatím poslední průzkum se dělal na Vikárce, pod domem, který býval slavný už ve dvanáctém století, než skončil rozdělený na bytečky pro čalouníka a krejčího císařů Rudolfa a Matyáše.
Srdce archeologa zajásalo už při nalezení prvního střepu.
Chalcedonové sklo je vzácné, a přitom je ho plný odpad.
Většina pohárů, sklenek a džbánků je navíc malovaná, s dochovanou původní kresbou.
Budou mít někdy jiní radost z našich igeliťáků?

Tvá slova – táhlý tón blues, řítíme se autem zatáčkami společného života. Tančíme tango odděleně, každý sám jako siamská dvojčata – jeden bez druhého, oba společně.

Naše ztracená láska drolí se jak pískovec za zvuků rokenrolu. Milenci a milenky sbírají ta zrnka, omámeni jejich falešným voláním.

Vyhaslé city se nám rozbily za vichru samby. Kdo nám je dohromady dá? Čerstvý závan střepů v nás oheň rozdmýchal.

Jazzové hádky se nesou v povětří, nikdo jim nerozumí… tak jako my. Setři suchou slzu rozchodů a návratů.

Sladká slova popová se přisladká již zdají; každé koření přespříliš kořeněné se zdá. Jaké jídlo si dnes dáš?

"Tady píší," zamávala mikroskopička mobilem, "že na Rice University dělají grafen novým způsobem."
"Jak?" broukl kolega.
"Redukcí elektrickým proudem, výbojem při extrémní teplotě a stlačením. Získají grafenové vločky s nezarovnanými vrstvami, ty se rozdělí na vrstvy jednoatomové. Uvažují o výrobě kilogramu denně, ale fantazírují o tunách. Pokud vím, ty vyrábíš sotva gramy."
Mlčel.
"Navíc, jako surovinu používají odpad s obsahem uhlíku. Uhlí, dřevo, zbytky jídla, plasty a odpadky..."
Kolega se konečně pousmál: "Moje metoda získávání grafenu redukcí čistého etanolu v mikrovlnném výboji je zajímavější. Protože já - na rozdíl od nich - mohu své zásoby surovin zlikvidovat daleko příjemněji. Prostě je vypiju."

Ulice pustnou, jediným společníkem je ta blikající pouliční lampa. Město se probouzí – díler za rohem rozjíždí svůj kšeft. Koks, met, co jen peněženka ráčí, na dluh nedává.

Můj vozík skřípe postranními uličkami. Rozedrané sandále měním za vyhozené conversky. Plátěnky vyloudily bezzubý úsměv, hned se mi kráčí líp.

Bezesný koráb krade sny, dává hrsti neřestí, aby si je člověk vytvořil. Sbírám láhev od vína, pár kaček ve sběru mi to vydělá.

Výrostci se mezi sebou mlátí, jdu o ulici dál… ulevit si.

Stoletý krok křižuje město bezcílně – vozík, celý můj majetek, čelím divočině města, dnem i nocí. Přijď si pro mě!