DMD Bonus č. 01 pro 4. 4. 2026. Téma: Vánoční drabble

Vánoční jmelí na Ministerstvu pro administrativní záležitosti bylo odjakživa součástí hry. Noční vrátný jej měl za úkol každý večer zavěsit do jiné části budovy; pracovník, který jej následně objevil, mohl vyzvat kteroukoli z dam z písárny k polibku. Bernard se nikdy neúčastnil

Třiadvacátého jmelí nebylo k nalezení. I Bernard přemítal nad tou záhadou, když se sirem Huphreyem probírali ministrův sváteční program. Pak zvedl hlavu… 

“Všiml jste si ho, že?” usmál se Humphrey. “Já ho ovšem našel první. Dovolíte?”

Bernard jako hypnotizovaný sledoval jeho kroky. Když ucítil Humpreyho rty na svých, sevřel mu prsty vlasy, jako by už nikdy nechtěl pustit. 

"Co to děláte? Okamžitě se vraťte! To je rozkaz, vojáku!" křičel za ním kapitán. Neuposlechl. Rozčileného kapitána doprovázel zpěv známých koled. Byly přece Vánoce a on je nehodlal strávit ve smrtelném strachu. Šplhal ještě rychleji s bílou vlajkou přes rameno, aby nabídl Britům příměří. 

Mezi šedivými zákopy se ozýval smích, slova díků a zpěv vánočních písní. Přistihl pár vojáků, jak si vzájemně ukazují fotografie svých rodin a vyměňují si dary v podobě drobností, které zrovna měli u sebe, ať už to byly doutníky nebo šátky. Spoustu z nich také hrálo fotbal s plechovkou staré konzervy. 

Pocítil blízkost domova. Vánoční zázrak.

I když byli uprchlíci, místní lidé byli přátelští a pohostinní. A najít si práci nebyl pro jejího muže naštěstí žádný problém (dobrých tesařů není nikdy dost).

S místními zvyky se ale občas těžko smiřovali. Třeba dnes za slunovratu. Vytáhli je ke chrámu, kde všichni nadšeně pozorovali východ slunce. Prý je to svátek znovuzrození světla.

Když se podřekla, že je to dnes rok, co se syn narodil, bylo to, jako když uhodí blesk. Všichni začali brebentit o tom, že musí být požehnaný Maat, a večer měli v chýši hromadů dárků, většinou amuletů s pírkem.

Jen doufala, že tohle se zvykem nestane. 

Když první vločka v záři světel se zaleskne,

Vánoce přichází, někdo si posteskne.

Jiný se raduje: "Svátky jsou tady!"

Děti si postaví ze sněhu hrady,

pak sváteční třepení stromečky ozdobí,

kdo Ježíška čeká, najednou nezlobí.

Stres a shon, mír a klid – podivná dvojice…

Co tedy o svátcích máme chtít nejvíce?

Snad s bližními pobýt a mít se rádi,

i přesto že občas to k hádkám svádí.

Přejme si navzájem radost a klid,

buďme tu pro sebe, jak to má být.

Vzpomeňme i na ten první den,

kdy zrodil se křesťanský sen,

pak pod hořkosladkým pozlátkem

zazní smích Marie s děťátkem...

“Opravdu ti to svěřil?” otázal se nevěřícně Lukáš. 
“Samozřejmě,” řekla hrdě Bibi. “Poté, co jsem opravila kostelní vitráže, má ve mě farář neskonalou důvěru.”
“Můžu se jít podívat?”
“Ne. Až pustím koledu. Pak můžete přijít oba.”

Čekali před kostelními vraty.
Konečně zahřměla hudba.
Farář nadskočil, Lukáš skousl ret. Zatracená Bibi! Kostelem duněl Iron Maiden a jeho Another Rock and Roll Christmas.
Opatrně otevřeli dveře.

Spatřili ztepilou jedli, ozdobenou třpytivými černými koulemi, mašlemi z černého tylu, obepnutou stříbrnými řetězy.
Farář zalapal po dechu. Než stačil něco říct, přiskočila rozzářená Bibi: “Barevný trend letošních vánoc! Černá s kapkou stříbrné! Nesmírně elegantní, že?”

Ježíšek kráčí dlouhou temnou ulicí. U Nováků dává pod stromeček nové sáňky, knížku o kaktusech, Jirotkova Saturnina a dvoje ponožky. Jeho vlastní ponožky mají díru na pravém palci. Zebe ho.

Zároveň se pokouší vměstnat u Kadrnožků do předsíně, kde se tísní ten nejošklivější stromeček na světě. Alespoň podle paní domácí. Pod stromečkem se objevují večerní šaty tmavě rudé barvy, sada šperků a obsidiánová brož. Pro děti stavebnice lego a pro manžela doutníky.

Babička Tůmová dostává zateplené boty. Ježíšek si v tu samou chvíli ukopává palec o zasněžený obrubník. Nenadává, protože se zároveň snaží posvačit vanilkový rohlíček a předat pytel granulí.

Je Štědrý den, už se připozdívá. Ve většině domácností už jsou dárky rozdány a rodiny si užívají blízkosti, maminky uklidňují své děti nabuzené vším tím vzrušením, tatínkové zkouší s ratolestmi nové hračky, je slyšet zpěv koled.

Venku se z oblohy sype sníh, obrovské vločky elegantně přistávají na všech površích a celý svět vypadá jako pod načechranou bílou peřinou. Z oken se line tu hřejivé zlaté světlo, onde blikají světýlka všemi barvami.

Ve vězeňské cele sedí zloděj, zasněně hledí ven zamřížovaným oknem a sní s otevřenýma očima: „Bílá poezie Vánoc. Lidé jdou na půlnoční, nikdo doma. Bože, to by se kradlo!”