DMD Bonus č. 07 pro 25. 4. 2026. Téma: Klišé aneb Hoď si kostkou!

Adam seděl na svém pravidlném terapeutickém sezení. Křeslo bylo pohodlné, jako obvykle. Co nebylo jako obvykle, byl obsah jeho sklenice. Terapeut mu na začátku nabídl sérum pravdy. Aby byl Adam konečně upřímný i k sobě.

Adam se už na začátku napil a popíjel i v průběhu. Dostali se k hlubším tématům. Věcem, co Adam ještě nikomu neřekl. Ať už co si myslí o některých svých blízkých tak, že je pro něj každé ráno boj vůbec vstát a něco dělat.

Ze sezení si odnesl mnoho poznatků.

Co se ale nedověděl byl fakt, že ve sklenici byla celou dobu jen obyčejná voda.

Hodiny na věži odbily půlnoc a jeho okno bylo posledním v ulici, které stále svítilo. Odmítal se odebrat na kutě, dokud nebude mít kapitolu nastudovanou do posledního detailu.

*****

Po letech studia už v žádném herbáři nenarazil na položku, kterou by neznal. Přešel k pokročilejším naukám. Uvelebený v křesle otočil stránku ve spisu brněnského mnicha o šlechtění hrachu.

*****

Vše, co šlo vyčíst z knih, už znal nazpaměť. Na expedici do tropické divočiny získal první zkušenosti z praxe. Nyní bylo třeba se pustit do skutečné práce.

*****

Úspěch! Konečně byla připravená. Zadíval se na prastarý kus papíru. Už brzy, profesore Bočku, už brzy…

„Elise,“ řekl s takovou zvláštní měkkostí, „jsou věci, o kterých s tebou nemůžeme mluvit.“

Antonie se ušklíbla. „Myslíš to, že všichni tři pracujeme pro vládu? Ona to nikomu nepoví.“

Elišce spadla brada. 

„Cosette a Doramo ti to taky neřekly, ne?“ mrkla na ni teta.

„Ne. Ale zato mi vyprávěly, jak zachránily Andělu Caletkovou – tenkrát ještě Vršákovou – před její tyranskou zaměstnavatelkou. Díky zprávě v novinách a naaranžování jejích šatů u Štítkovských mlýnů se jim podařilo všechny přesvědčit, že se utopila ve Vltavě.“

Madi ji soustředěně poslouchala. „Mám taky předstírat, že jsem mrtvá? To už jsem jednou udělala. Ale stejně mě našli.“

Od boje se slaměnými panáky už ve dvanácti přešel k zabíjení.

Mečem, dýkou, kopím, holými pěstmi, když to bylo nutné.

Naučil se využívat brutální sílu.

Ale nespoléhat jen na ni.

Smýt krev, svou i cizí, zas a znova.

Vyřídit to rychle. Protože ať vypadal, jak chtěl, taková zrůda zase nebyl.

Vlastně přinášel svého druhu milost.

Na krutost a násilí ho život připravil hojnou měrou.

Ne však na to, že mu jednou dívka, téměř ještě dítě, položí soucitně na rameno dlaň lehkou jako pírko.

Jak strašně dokáže člověka vyděsit, když ho po letech, kdy ve skrytu mysli zoufale křičel, někdo uslyší.

"Hm," zabručela Smrt. Kriticky naklonila hlavu na stranu, zatímco studovala svého mladšího bratra. "Tohle nebude fungovat. Jestli se tě snílci nemají bát, musíš zapracovat na svém zevnějšku. Vylepšit ho."

"Jsem král snů. Ne pohádkový princ," protestoval Sen.

"To neznamená, že musíš vypadat jako strašák do zelí."

"Nevypadám jako strašák do zelí."

"Máš rozcuchané vlasy."

Prohrábl si je rukou.

"Zkus raději hřeben.Taky jsi vyzáblý. Musíš víc jíst."

Zhmotnil stůl plný pochoutek.

Smrt z něj ukradla koblihu. "A smrdí ti z pusy."

Sen povytáhl tmavé obočí. "Opravdu?"

"Jo," zacukaly jí rty.

"Jsi krutá, sestro má."

"Ale stejně jsem tvůj nejoblíbenější sourozenec."

"Pravda."

Obloha se povážlivě mračí. Právě když se Zdirad s Tabitou procházejí přírodou.

"Budou padat dráteníci," odhaduje Zdirad.

"Myslíš, že nějaký dráteník má jako hobby parašutismus?"

"Možné to je."

Krátce po dialogu se spouští bouřka se slejvákem. Zdirad i Tabita jsou promočení až na kůži. 

"Takhle nemůžeš mezi lidi," praví Zdirad Tabitě, které zpod tenkých šatů přilepených na tělo svítí spodní prádlo. Shazuje košili a obléká ji Tabitě.

"Ó, jsi gentleman!"

"To ne, ten by nikdy před dámou a navíc na veřejnosti nechodil do půl těla svlečený," zasměje se Zdirad.

Před Tydlitátovic domem vrátí Tabita Zdiradovi košili a vášnivě jej políbí.

Přesvědčit otce, že dcera dávno mrtvého ztroskotance a ženy, která doslova vlastníma rukama a slovem postavila pevné základy nejstaršího domu Dobrých křesťanek ve městě, je výhodnou partií, se zdálo téměř nemožným. Zdálo se, že boháč prohlédl, až když na vlastní oči spatřil, jak se upracovaná druhorozená dokáže v jeho látkách nést a jaké má oko pro barvy.

Guilhèm Tolzan zatím vedl boj na dvou frontách. Ryba dosud spokojeně plující s proudem se potřebovala opřít o zapomenuté roky učení, oprášit založené svazky a zjistit, jak se rozvazuje vlastní jazyk, než s ním Domenge Lobetová byla ochotna prohodit více než 'dobrý den.'

„Edith, usnula jsi,“ řekl jemně Viktor a sundal jí z obličeje vrstvu dokumentů.

Zmateně na něj zamrkala. „Promiň, už jsem vyčerpaná. Měla bych jet domů.“

„V tomhle stavu tě nikam nepustím. Přespíš tady,“ oznámil jí.

Edith se zamračila. „Nevšimla jsem si, že bys měl pokoj pro hosty,“ řekla a rozhlédla se po neuklizeném jednopokojovém bytě osamělého muže, který se tak podobal tomu jejímu.

„Nemám. Vyspím se na gauči.“

„Nemáš gauč. Jen rozkládací křeslo,“ podotkla. „Zítra budeš nepoužitelný.“

„Takže co? Podělíme se o mou postel?“ povytáhl Viktor obočí.

„Máš snad nekalé úmysly?“ oplatila mu Edith.

Usmál se.

„Aspoň přinesu čisté povlečení.“

Vodními sporty otřásá nebývalý skandál. Ukázalo se, že cvrččí šampion, který získal několik zlatých medailí ve skocích do vody, byl ke svým odvážným výkonům donucen parazitem strunovcem.

Sportovec se nyní zotavuje z operace, při níž mu lékaři parazita odstranili. Nad jeho sportovní kariérou však visí otazníky. Není totiž jisté, zda se bez svého trenéra v utajení dovede i nadále věnovat skokům do vody. Někteří navíc začali zpochybňovat i jeho dosavadní úspěchy.

Spekuluje se, že by medaile mohly být zpětně přiděleny i strunovci, pravděpodobnější ovšem je, že cvrččí skokan nakonec o svá prvenství přijde, protože závodil pod vlivem dopingu, byť nezáměrně.

Výheň sálala a její plameny se odrážely od mraků.

„Spálit svět, spálit, spálit, spálit…“ 

Mistr byl pryč. Čestmír byl pryč. Všechno pryč. Jen on, on!

Plameny se pokusily zabíjet.

Pokřivenec vládl mocí lesa i lidí.

Pokřivenec mohl rozkazovat a Výheň musela poslechnout. 

Být člověkem, Výheň by plakala a prosila ať jí vrátí mistra. I když ji bil vodou i magií. I když s její pomocí páchal věci, které pálily i v srdci ohně. Mistr byl jediný, kdo jí dával potravu. Kdo nad ní postavil střechu, co chránila před deštěm.

Na okamžik se natáhla k pokřivenci, ale ten odešel.

Výheň vyhasla.