DMD č. 29. pro 29. 4. 2026. Téma: Dobré rady druhé kategorie

Felixe zasypaly ženské. Vincenc bojoval s fanoušky. Walter vyslal do boje Ferdu a zavřel se v loďáku. 
Klaudie nečekala, až si někdo všimne jí. Vyhrábla z paměti všechny ty "dobré" rady, jak být lepší, spolu s frustrací, že je nedokáže následovat. Celé to zabalila do pocitu, že je všechno na hovno a vrhla k Eliovi.
Srdce boha na jeho hrudi po dárku hladově chňaplo a předalo dál. Krize středního věku plnou silou zasáhla boha naprosto nepřipraveného. Na okamžik strnul, pak se Eliovi v hlavě rozječel až kámen na jeho hrudi praskl. Nakonec vystřelil pryč, ve snaze tomu šílenému pocitu utéct. 

Stáli v zahradě a hleděli vzhůru.

„Dokážeš to!”

Malvína mrkla na schodiště vyskládané z rozbitých skel. Mířilo do nebe. 

„Mám strach!”

„Máš svoje sny!”

Motýli mávli křídly. Zakroužili kolem Metoděje a přistáli. Pokryli jeho tělo, ruce, ramena i hlavu. Z barevného hroznu vykukovaly jen velké klučičí oči. 

„Všechny zůstávají s tebou!”

Nemluvil, ale jeho oči křičely: „Vytvoř si nové! Jsi Malvína!”

Zakryl je soumrak.

„Musíš jít! Teď!”

„Sama?”

Chodbou se rozlehlo cupitání. Do místnosti se protáhl potkan. Očichal Malvíně nohy a šťastně zapanáčkoval.

Holčička začala stoupat do noci. Nebyla sama. Na rameni se choulil Ratko a spokojeně vrtěl holým ocáskem.

Pláň se blýská kovem. Září vítězstvím. 

Dokonale ostrou uličkou mezi sektory Ladění a Tůrování kulhá zlatý retrívr. „Týnko, počkej,“ stará žena pajdá ještě pomaleji.

„Tudy nemůžete, paní,“ pořadatel se snaží chytit fenku za obojek. „Uvolněte koridor pro stroje vítězů.“ Pes vrčí a uhýbá, mladík ztrácí trpělivost. „Zmizte odtud i s tím čoklem!“

„Masaryk psal, že vlastenectví je láska, ne nenávist,“ mumlá babička. Bere psa a pomalinku se štrachá za zábranu.

Mladík ji neomaleně postrkuje. „Nechte si ty kecy a pohněte, než vás rozmáznou. Pro čistou trasu jsou ztráty povoleny!“

Od Hradu duní motory. Kolona sviští mezi davy. Vzduch páchne benzínem.

Sibylla Trelawneyová přivlála do ředitelny. „Sesedněme se do magického kruhu a zeptejme se orákula, kde se ztracení nalézají.“
„Jistě,“ odpověděla nepřítomně Minerva. „Sesedni se. Já musím…“
„Esli chceš jít zametat ty chodby, tak nemusíš,“ zahalasil Hagrid, který se také procpal dveřmi. „Máme je šecky. Sou na vošetřovně. Tři posbíral Dráp kolem jeskyně, kentauři přivedli další štyry, dva sme vylovili z jezera, jednoho sundali z havraspárský věže, jeden připajdal sám a jednoho přived Aberforth z Prasinek.“
„To je ale jen dvanáct!“
„Eště Laděnka. Vona prolítla votevřeným voknem do knihovny. Do voddělení s omezeným přístupem. Čte si a vodmítá se votamtaď hnout.“ 

Loď Discovery uvízla v ledu v oblasti Jamesovy zátoky. Posádka zde musela přezimovat. Byla to velmi krušná doba. Proto, když led povolil sevření, chtěli se námořníci vrátit domů. 

„Musíme něco podniknout. Hudson bude chtít dál hledat cestu do Asie.“
„Tohle už je jeho čtvrtá objevná cesta. Odradit nedá.“
„To nemůžeme dopustit.“
„Zabijme ho!“ 
„To né!“
„Ale jo.“
„Nechci na rukou krev.“ 
„Drž hubu!“

Vzpoura zacloumala lodí. 
Strach potlačil svědomí. Pochybná rada byla vzbouřenci přijata. 
Násilí se rozpřáhlo. 
„Do člunu s nimi!“
„Nenechávejte nás napospas moři!“ 
Ozvěna marně opakovala zoufalost.

Hudson se synem a sedmi muži byli ponecháni osudu - jisté smrti.

Dny splývaly. Večer se posádka scházela na přídi. Báchorky prokládané přístavními odrhovačkami rozptylovaly zemdlelost z dlouhé plavby. 
Toby lodníky zaujatě poslouchal.
„Až doplujeme, zlíbám první holku, kterou potkám,“ kasal se Torney.
„S holkama je kříž. To já zaplatím všem rundu,“ přisadil si Bowes.
„Neposlouchej je,“ ozval se Fergus. Opíral se o brlení a bafal z dýmky. 
„Tam kam plujem, čeká jenom smrt. Radši se drž na lodi.“

Osm měsíců ode dne, kdy vypluli, se z koše ozvalo očekávané zvolání. Toby sledoval cizí nevlídnou pevninu. Přístav, který si maloval v představách, hledal marně. Jen chatrče roztroušené po pobřeží. 
Fergus měl pravdu.

Kantorka vzdychla. 
"Mám z webu stažené příklady vzdělávacích cílů podle Bloomovy taxonomie, materiály pro kolegiální podporu a mentoring, pracovní listy pro sebereflexi... dobře, ty se budou hodit až po hodině, metodické materiály k tandemové výuce... já si to všechno pročetla, ale tak nějak nevím, jak vlastně konkrétně učit."
Fendra povzbudivě kývla. "Víte, pochybnosti jsou normální. A zkoušet nové postupy je záslužné. Některé fungují lépe, jiné hůř. Nicméně - klíčové jsou tři věci: Vědět, co studentům říct. Vědět, co jim prozatím neříkat. A hlavně - nejdřív stanovit pravidla práce v hodinách. Protože škola bez kázně..."
"... je jako mlýn bez vody," dodala kantorka spokojeně.

Anluan usilovně hledal ten správný klíč pro odpojení těžkého železného řetězu. Zkoušel jeden po druhém ze sady, které sebral strážci, ale ani jeden nepasoval.

Zbývalo jich už jen pár, když se konečně ozvalo slibné šťuknutí, když klíč úspěšně vplul do klíčové dírky. Nový problém nastal s odemčením. Ať se snažil sebelíp, klíč se ani nehnul. Zkoušel to i Fergus, ale mechanismus se snad rzí kompletně znehybnil. 

Hned padlo několik velmi platných rad z obou stran, jako použití paklíče, který neměli, naolejování zámku, což bylo jen zbožné přání, nebo dokonce jeho vylomení, na což ani jeden neměl potřebnou sílu.

Úporně přemýšleli.

Srdce mu bušilo. Vzpamatuj se, poručil si. Nic o tobě neví. Nemůže ani tušit, žes ji sledoval. Navíc jsi perfektně zametl stopy podle rad na internetových fórech, nemáš se čeho bát. Pomalu se uklidňoval. 
„Nepotřebujete se napít?“ 
Trhni si nohou, děvko. 
„Chci podat trestní oznámení,“ zasípal. 
„Samozřejmě, k tomu dojdeme. Ale nejdřív – říká vám něco jméno Brigita Hořejší?“ 
„Ne.“ 
„Opravdu?“ 
„Neznám!“ 
Přistrčila k němu fotografii. 
„Nikdy jsem ji neviděl!“ 
„Jak mi pak vysvětlíte, že v kabelce, nalezené u jejího mrtvého těla, jsme našli vaše otisky prstů?“ 
„Nevím! Možná jsem ji někde náhodou potkal!“ 
„V mém bytě jste byl také náhodou?
 

Ludmila leží na hřbitově. Sebevražda byla překvalifikována na vraždu. 
Markétu po pozitivním ztotožnění DNA předali příbuzným. Po patnácti letech čekání a nejistoty. 
Eriku a Terezu hledá Interpol mezi neztotoženými těly vylovenými z moře. 
„Ty dvě těžko najdeme, ale máme na něj nabito dostatečně. Plus přiznání jako bonus.” 
„Co když to ten magor odvolá?”
„Neodvolá.”
Blanka hledí do dřevěné krabičky. Čtyři kusy šperků, čtyři suvenýry. Pozůstalí je identifikovali. Krabičku Dušan schovával za postelí. Chtěl je stále vlastnit. 
„Mohli bychom je nafotit, dát rodinám a nahlásit jako ztracená,” navrhne člen týmu. „Prstýnky a řetízky se ztratí snadno.” 
„Nemůžeme. Potřebujeme to do důkazů.”