Scolares

Daniel vystoupení Punkové nutrie nakonec přežil. V břiše měl podivně prázdno a myšlenky se nechtěly posunout do přítomnosti. Připadal si jako třináctka, která dostala první pubertální crush.
Po koncertě se konečně probojoval ke stánku s občerstvením, vystál půlhodinovou frontu a už se chystal si objednat, když jej kdosi odstrčil a nedočkavě se dožadoval piva.
„Fronta je tady,“ zabručel Daniel naštvaně.
Vetřelec se otočil, přeměřil si ho od hlavy k patě a zase zpátky, znalecky se usmál a kývl na obsluhu. „Dvakrát!“
„Zvu tě,“ dodal.
Danielovi došlo, že je to nejen na pivo. A nejen do zákulisí. Rozhodl se to risknout.

Stála jsem před dveřmi bytu v Košířích, v prvním patře malého činžáku, a hypnotizovala jsem jmenovku. Daniel K---, Ondřej D---. Zaklepala jsem. Otevřel Daniel.
„Ahoj…“ Doufala jsem, že mu nemusím vykat. „Chtěla jsem se jenom zeptat… jestli nemáte nějaký vejce. Mám rozdělané těsto a… nemám žádný použitelný. Prosím.“ Rozpačitý úsměv jsem nemusela hrát.
„Jo, jasně.“ Usmál se, zmizel v kuchyni a za chvíli mi podával tři.
Pevně jsem ho objala.
„Promiň!“
Utekla jsem dřív, než stačil cokoliv říct. Na schodech jsem málem vrazila do Ondry. Strčila jsem mu ta vejce.
„Děkuju moc!“
Ani jeden nemohl chápat, co se vlastně stalo.

Půl roku žil jako ve snu, v duhové bublině, která najednou praskla. Nikdo to nečekal. Odcházel slavit silvestra a v myšlenkách byl dávno u Richarda. Nikdy tam ale nedošel, protože volal záchranku. Zařizoval pohřeb, ačkoliv netušil, jak se to dělá. Volali mu právníci, kteří ho informovali o dědictví. Protože babička vydědila svoji dceru a všechno odkázala jemu. Zavalily ho papíry, kterým pořádně nerozuměl.
Vracel se do prázdna plného jejích věcí. K dalším záležitostem, které čekaly, až s nimi něco udělá. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by mu nakázal aspoň vynést koš nebo viděl, že čtyři hodiny brečel, než vyčerpaně usnul.

Bylo už pozdě, zima zalézala pod kabát a z nebe padala hnusná směska sněhu a deště. Daniel spěchal na nejbližší zastávku, unavený po nevydařeném rande.
„Dane!“
„Honzo?“ Bubeníka Punkové nutrie už dva roky neviděl, ale ty dredy by poznal vždycky.
„To je náhoda! Máš se? Hele… nechceš zajít na čínu? Zvu tě.“ Honza vytáhl z kapsy pár drobných. „No… Nebo aspoň na půlku.“
Daniel přemýšlel, jak odmítnout.
„Prosím! To je to nejmenší, co můžu udělat!“
„Za co?“ Daniel nechápal.
Honza uhnul pohledem. „Vyhodila mě holka. Punková nutrie je dávno v prdeli. No… a já dneska taky. Potřebuju nutně někde přespat.“

Sálem se rozlehlo zacinkání lžičky o skleničku, svatebčané utichli.
„Jsi opilý!“ sykla paní D výhružně.
„To proto, že mám radost!“ Pan D. zářil. „Vím, že nikdo nechce slyšet žádné projevy, ale jedno vám říct musím. Náš Ondra, ten si nikdy nikoho nepřived domů, o nikom nemluvil, a to jsem se ptal, já i maminka, skoro jsme se báli, že si nikdy nikoho nenajde, než jednou přijel s Danem a řekl nám, o koho se jedná. Nevím, kdo z vás v tom měl prsty jako první, ale Dane, tohle je poděkování a patří tobě, za to, že Ondra přišel k rozumu!“

Bolela ho hlava. Strašně. Už potřetí četl jeden řádek a vůbec netušil, o čem je. Nevnímal už posledních několik stran. Nad otázkou č. 14 strávil už asi dvě hodiny, ale nezopakoval by z ní vůbec nic. Papíry ztratily kontury a před očima se rozplývaly v beztvaré saláty. Zavřel oči. Pod víčky se mu roztančily desítky písmenek, v uších mu vyzváněla slova, sousloví, fráze, vytržená z kontextu, opakovala se a nedávala smysl. Připadal si jako opilý. Opilý učením za poslední čtyři roky. Frustrovaně prolistoval zbytek, který mu ještě zbýval.
Vystřízlivěl rychle. Ze sešitu vypadla přihláška na vysokou školu, kterou zapomněl odeslat.

Blížila se půlnoc. Ve špatně větraném prostoru už nebylo přes kouř skoro vidět.
„Dane! Ty žiješ!“ Někdo ho poplácal po zádech. Daniel se snažil rozkoukat, za dva měsíce si jeho oči odvykly. Hřebíkovy propíchané části těla a oblečení odrážely zbytky světla a míhaly se ze strany na stranu, jak už nemohl stát rovně.
„Já jo… Kde je Richard?“
„No… Asi tam, kde vždycky.“
I skoro poslepu našel Daniel zapadlou místnost, která sloužila jako skladiště a šatna. Jako vždycky tam Richard opravdu byl. Jako vždycky nebyl sám. Jenže tentokrát Daniel stál mezi dveřmi a Richard tlačil ke zdi jakéhosi polonahého zrzka.

Četla je se zatajeným dechem a rozšířenýma očima. Četla je vícekrát než ty ostatní. Četla je, aby se ujistila, že si z ní nedělá srandu. Četla je, protože mu rozuměla. A četla je, protože z nich měla radost.
Byly v nich zážitky a postřehy. Byly v nich sny, přání a touhy. Byly v nich popisy, představy a dojmy. Byly v nich otázky, ale také odpovědi.
Když paní profesorka S. přijímala Ondrovy slohové práce z angličtiny, jindy plachý chlapec se jí vždy zadíval do očí. Chvěly se jí ruce, když si uvědomila, že to, o čem píše, by nikomu jinému nesvěřil.

Hřebík běsnil. „Když už, tak je to Richard, ty kreténe! Ríše, copak je to ňáká holka, ty vole? Tady Dan ti to klidně dosvědčí, že jo, kámo?“ Kývnul na Daniela, který stál opodál a zaraženě mlčel.
„A nikdo, rozumíš, NIKDO mu NIKDY neříká Ríšo!!“
Daniel si skousl ret a raději se podíval jinam, než se Hřebík zase bude chtít ujistit.
Richard se přiřítil kdovíodkud a stáhl Hřebíka zpátky do klubu. „Ty hovado, drž hubu! Seš tak zhulenej, že nevidíš ten háček? A kolikrát ti mám opakovat, že ty nácky nemáš provokovat?“
Na dveřích se skvěl nasprejovaný nápis Říše! Je věčná.

Půl roku poznával Daniel krásy klubů v Praze a okolí. Čím větší díry to byly, tím důvěrněji je znal. Daniel trávil s Richardem hodiny, ale snad nikdy ho neviděl nic jíst. Pravda, jeho stravovací návyky byly všechno, jenom ne nepravidelné.
Odpoledne do sebe nalil dva litry kafe. Sladkého tak, že v něm málem stála lžička. Pět cigaret během pěti minut stihl neznámo jak. Během koncertu vypil několik půllitrů a prázdné cigaretové krabičky házel do davu fanynek. Po něm zatáhl Daniela kamkoliv, kde zrovna nikdo nebyl.
„Nemůžeš přece žít jen na kafi, cigárech a chlastu!“
„Proč ne, bílkovin mám přece dost.“