Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
První přišel Zákon Zachování Energie. To ještě byly tabule úplně prázdné. Nejdřív se cítil tak trochu sám, ale vzápětí dorazila celá horda rozjařených Elektrostatických Principů. Pak se to teprve rozjelo, až křída lítala do všech stran. Zákon Zachování Energie se s Termodynamikou zašili v koutě a pomlouvali nově příchozí.
A pak měl přijít zlatý hřeb programu.
Jenže se zjistilo, že chybí Tření. A bez Tření nebylo by akce, bez akce nebude ni reakce. A Tření tu není.
Panika se kontrolovaně šířila davem.
Ale pak fyzikální zákony pokrčily tím, čím fyzikální zákony krčívají a stvořily vesmír úplně jiný, než jaký známe.
Místa, kde se struny dotýkají kobylky, namazal grafitem.
Snížil tření, a tím i opotřebení strun a kobylky.
Podložil si housle kapesníčkem a opřel si je o bradu.
To aby zvýšil koeficient smykového tření mezi houslemi a krkem.
Smyčec položil na struny houslí a hmatník sklonil dolů.
Smyčec nespadl? Žíně ještě nejsou ohlazené, netřeba je měnit.
Pečlivě utáhl a nakalafunoval smyčec.
Tření mezi houslemi a strunou sice není zanedbatelné, ale je vhodné ho zvýšit.
Položil smyčec na struny a zlehka jím smýkl nahoru.
Statická třecí síla potáhla strunu, dynamická ji pustila, napjatá struna se rozkmitala a ozvučnice zarezonovala.
Ozval se tón.
K sepsání mě krom fyziky inspirovala
tato skladba.
„Dneska mi napusť plnou vanu. Čím víc vody, tím se lépe přemýšlí,“ řekl Archimédes služce.
„To je naprosto odporné!“ ulevil svému duševnímu napětí Ohm a praštil pěstí do stolu.
„Už se moc těším na ten štrúdl!“ zvolal Newton a šel česat jablka.
„Příště dej do toho pudinku víc rozinek, přijde mi to jaksi nevyvážené,“ poradil Thomson své ženě, ale přesto si ještě přidal.
„Poslyš, ty dnes nějak záříš. Čím to je?“ zeptal se Becquerel svého asistenta.
„Jsem ztracen!“ vykřikl Heisenberg a běžel dál známou rychlostí.
„Já nejsem mrtvý,“ prohlásil Schrödinger a podíval se na sebe do zrcadla. Neměl to dělat.
"Lapni ho pinzetou a nepomačkej ho!"
Takhle začalo mé životní dobrodružství.
"Napřed ho strčíme do naprašovačky a pak mu nacpeme do huby čip. Zákazník bude nadšený."
Atomy zlata se uvolňovaly v argonovém výboji a bičovaly mé rozbolavělé tělo.
"Nalep mu hezky nohy. Čerpáme."
Vzdušnice se zoufale snažily zachytit osamělé atomy kyslíku.
"Zapínám svazek a ostřím."
Mikrochloupky se mi naježily a sršely do okolí.
"Snímkuji."
Elektrický lijavec zesílil.
"Zavzdušňujeme. Snímky jak víno! Pošleme je zadavateli a vyhodíme scíplinku."
To sotva, pánové! Osvobodím si nohy a sbohem! Potřebuji panáka mšicovice.
"Kde je čip?"
U mě. Budu mít pro kamarády důkaz, že nekecám.
Mezi odbornou mikroskopickou veřejností koluje již tradiční historka, že tento mravenec prý přežil pokrytí těla třiceti nanometry zlata, čtvrthodinu pobytu ve vakuu o tlaku miliardkrát menší, než je tlak atmosférický, a snímkování elektronovým svazkem.
Pak prý utekl a musel být znovu dopaden, aby vrátil ten čip.
V podstatě bych tomu i věřila, ale vystavování jakékoliv živé bytosti takovýmto podmínkám považuji za hodně nehumánní.
"Pane komisaři, musíme objednat novou čočku pro maják v Cordouan! Strážce chtěl zapálit lampu, máchl rukou a vyrazil ji z úchytů. Čočka je na kusy."
Komisař rezignovaně vzdychl. To znamená spočítat tvar, vytočit voskovou formu, odlít žáruvzdornou formu, zakopat ji metr pod zem, roztavit sklovinu, nalít do formy, a co nejhoršího - celý rok čekat, až čočka vychladne natolik, aby se v ní po vyjmutí nevytvořily optické nehomogenity. A protože je tlustá, tentokrát možná vypadne z úchytů sama. Ale co zkusit, když zrcadla nestačí?
Napadlo ho to doma, když dlabal z chleba plesnivou střídku. Bochník vypadal jako bochník i bez ní.
Komisař pro majáky se jmenoval Augustin-Jean Fresnel (1788-1827). Jím vytvořená čočka byla vytvořena redukcí normální čočky na tzv. Fresnelovy zóny - tzn. byly z ní odstraněny ty části materiálu, které se přímo nepodílely na lomu paprsků při zobrazování (viz názorný obrázek http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Fresnel_lens.svg ).
Takto vytvořená čočka sice hýří optickými vadami, ale je lehká, plochá a skvěle koncentruje rovnoběžné svazky (anebo je vytváří).
A maják si díky ní zaslouží anglické pojmenování lighthouse (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Lentille_de_fresnel.jpg)
K modernějším způsobům užití patří například světlomety, zpětné projektory a ploché lupy s velkým zvětšením.
Způsob výroby tlusté čočky je rekonstruován na základě vzpomínky na úžasnou knihu Čeňka Strouhala Optika (1919), kterou doporučuji p.t. čtenářstvu i kvůli nádhernému čtivému jazyku a průzračně jasným fyzikálním komentářům optických jevů.
"Teorie je probrána, teď to postavte", usmála se asistentka na studenty.
"První čočkou vytvořte rovnoběžný svazek světla. To znamená konstantní průřez svazku za čočkou. Teď dejte držák na preparát do svazku a vytvořte jeho obraz pomocí druhé čočky na stínítko. Do ohniska druhé čočky dejte terčík. Zakrývá ohnisko? Dobře, odkloňte ho stranou."
"Teď otiskněte palec na sklo, a to dejte do držáku. Vidíte? Nevidíte! Skoro nic nevidíte. Dejte do ohniska terčík a vidíte? Konečně ten otisk vidíte!"
Jeden ze studentů se s rozzářenýma očima obrátil k asistentce a řekl: "Ty vole, já to pochopil!"
Zbytek praktika se už jen omlouval.
Asistentka se samozřejmě na studenta nezlobila, protože měla pro jeho svaté nadšení pochopení.
K teorii probíraného jevu:
Metoda temného pole se používá při zobrazování objektů, které se mají schopnost mírně rozptylovat světlo. Název metody je odvozen z toho, že pokud by preparát nerozptyloval, bylo by zorné pole temné (ano, normální zobrazení osvětlovacím svazkem se v analogii nazývá světlé pole).
Principem metody je odklonit osvětlovací svazek tak, aby k zobrazení byly použity jen paprsky rozptýlené na objektu. Lze toho dosáhnout například vložením terčíku do ohniska, jak bylo popsáno výše, případně pomocí dutého osvětlovacího svazku v kondenzoru (http://biologie.upol.cz/mikroskopie/temne%20pole) nebo pomocí odrazu světla od preparátu, kdy pozorujeme mimo úhel odrazu.
Nová zbraň hromadného ničení rychle zvrátila převahu ve prospěch protistrany. Naši bojovníci hynuli, pokládali život po milionech. Stále nás bylo mnohonásobně více než nepřátel, ale co z toho, když oni mají tak nesmírnou technickou převahu, a jedovatými látkami rozhodně nešetří. V životním prostředí, které nám připravili, by nepřežilo nic...
– totiž kromě nás. Do výcviku jsme zařadili trénink odolnosti. Každá další generace rekrutů si s nehostinnými podmínkami na bojištích poradila lépe a lépe.
Už se nás nebojí, odvykli si. Ale zase budou. Tak jako v černém středověku.
Naši generálové se právem smějí jejich pojetí strategie.
Multiresistentní armádo – na můj povel – vpřed!
Za letního slunovratu v slavném městě Syéné
Moudrý Správce statisíců svitků
Hloubavě hledí do hlubin studny
Kde se ve vodní hladině Helios zhlíží
Přesně v pravé poledne.
Pět tisíc stádií ze Syéné.
Pět tisíc stádií do Alexandrie.
Jdou karavany tou pouští.
Za letního slunovratu v slavné Alexandrii
Moudrý Správce statisíců svitků
Paprsky Slunce pečlivě pozoruje
Délku stínu starého sloupu z mramoru
provázkem poměřuje.
Na papyrus si pisátkem poznamená
Tajemné klikiháky, kruhy a kouzla
Přemýšlí, počítá, pod vousy si brumlá
Jak kouli zemskou čísly spoutá.
Eratosthénés z Kyréné.
Dvě stě padesát tisíc stádií
Kolem celé koule zemské
Jdou karavany tou pouští.
Eratosthénés z Kyréné provedl ve 3. století př. n. l. v Egyptě měření, na jehož základě vypočítal obvod Zeměkoule. Věděl, že v Syéné (dnes Asuán) dopadají v poledne o letním slunovratu sluneční paprsky až na dno hlubokých studní, Slunce je tedy přímo v nadhlavníku. Ve stejnou dobu změřil v Alexandrii vzdálené 5 000 stádií, jak moc šikmo dopadají paprsky Slunce tam a ze zaměřeného úhlu dopočítal obvod Země. Bohužel nevíme, jak přesně dlouhé bylo "jeho" stadium, ale výsledek, ke kterému dospěl, se pohybuje v rozmezí od 39 650 do 53 150 km, což je překvapivě blízko skutečnému obvodu Země (40 075 km).
Pravé sluneční poledne je okamžik, kdy se Slunce nachází přesně na jihu v nejvyšším bodě své dráhy. Nejjednodušší to má na pólu, tam celý den krouží ve stejné výšce. Naopak na rovníku vzlétne až do nadhlavníku a svými paprsky přibodne zenit k nadiru. U nás je výška Slunce nad obzorem mezi 16 stupni při zimním a 63 stupni při letním slunovratu (úhel měřen od vodorovné čáry orientované k jihu).
Téma by bylo vhodnější vypsat až na příští dekádu. V ní je totiž den, v němž je pravé sluneční poledne totožné s polednem občanským. Kdyby ovšem nějaký dobrodinec nevynalezl letní čas ...
Tam, a zpátky. A tam, a zase zpátky. Elektroňata si hrají na honěnou.
„Jů, helejte, tady je okýnko!" vykřikne jedno z nich a ostatní se hned hrnou podívat.
„Uka, uka!" volají jedno přes druhé. „Pusť mě, nestrkej se, on předbíhá..."
Vtom okýnko zakryje stín. Mrňata, která se nestačila podívat, se zlobí a snaží se to honem ještě stihnout. Ta, co se podívat stačila, chtějí vědět, co se to najednou děje.
To nejprůbojnější se procpe dopředu a nakopne toho drzouna, co jim ruší výhled.
A hned je zase krásně vidět ven.
„Jauvajs! Zatracenej krám, už dávno měl bejt ve smetí! Probíjí!"
