Iron Man

“Ty vlastně můžeš být rád, že si těch šedesát let prospal. Jako puberťáka by si mě nepřežil.”
Steve jen tázavě zvedl obočí.
“Teď už jsem vyměkl,” pokračoval Tony: “ale já byl ten největší buřič. Anarchista. Punker!”
“Vážně?”
“Jasně. Sex, drogy…”
“Kolikrát ses popral s policií? A nemyslím na záchytce.”
Tony zmlknul v půlce slova. Tušil, že je zle.
“Kolika fašistům si zlomil nos? Čím ses tak strašně stavěl proti systému?”
Tony vypadal, že by se nejradši zavrtal do podlahy.
“Zkus vyhledat moje policejní záznamy, a pak až si přijď promluvit,” Steve se usmál: “Punker? Ty si byl maximálně rozmazlená celebrita.”

"Vychovala si z něj citlivku," bručel pokaždé Howard. "V reálném světě ho sežerou."
A tak ho vychovával po svém, fackami a spánkem o hladu a panáky whiskey, po kterých pokaždé tajně zvracel. Maria už ani nic neříkala, jen mlčky přikyvovala, aby se vztek neobrátil na ni.
Utíkal k Jarvisovi, a když už nemohl, k Obiemu. Vděk za dobré slovo mu zakryl oči, a tak přehlédl, co mělo být jasné.
Trvalo spoustu let, než aspoň trochu setřásl trauma, kterému jeho otec říkal výchova. Než dokázal brečet.
A když mu znovu stanul tváři v tvář, našel alespoň sílu mu to všechno nevrátit.

Kol mě je kov. Víc a víc. Strach je pryč.
Však stal se zlý čin. Tam krev. Má ne, leč měl jsem vztek. A zas strach.
Ne, o mě ne.
Pěst.
Prásk. Dům byl pryč a zbyl jen prach.
A já frnk´. Dál a dál.
Let. Pád. Kov cink´. Hlas zmlk´.
Kol mě jen tu a tam strom. Dub či smrk.
Noc. Chlad.
Šel jsem vpřed. Stál tam srub a v něm kov, co jsem chtěl.
A byl tu kluk. Měl strach?
Ne, ze mě ne.
Jen mrk´ a dal mi dar. Tik tak.
Zas jsem byl muž a kov.

Kapitánka Jane Kirk, slečna Spock a doktorka Lenna McCoy se spolu hrdinně vydávají tam, kam se dosud nikdo nevydal.

Tony Stark nadává ve španělštině – jak ho to naučila jeho matka – a v jidiš – jak to odposlech od svého otce.

Alex Hamilton bere každé ráno, než odejde do školy, čtyři různé tablety.

Finn se rozhoduje mezi Rey a Poem, než mu dojde, že je zbytečné zlomit jednomu z nich srdce.

Sonny de la Vega přerazí nos každému, kdo by mu připomínal, že se kdysi jmenoval jinak.

Doktor vnímá svět odlišně než předchozí regenerace.

Všechno je jinak. To ale neznamená, že hůř.

“Proč jsi naštvaná?” dotírá Tony.

Obrátíš oči v sloup. “Vážně se musíš ptát? Zase jednou jsem za tebe žehlila průšvih.”

“To nic nebylo,” odvětí Tony bezstarostně.

Pocítíš silné nutkání ho praštit. “Tony, mlč konečně,” varuješ ho. “Už ani slovo.”

“A co uděláš, když budu mluvit dál?” popíchne tě.

Umlčíš ho polibkem.

Sama nevíš, jak se to stane. Tony zpočátku ztuhne, ale brzy tě přitáhne k sobě, jeho ruce najdou cestu na tvé boky, tvoje se zamotají do jeho vlasů…

Když se od sebe odtrhnete, zatváří se zmateně. “Myslel jsem, že ti jen přidělávám starosti.”

“To jo. Ale přesto to miluju.”

“Ok, musíme si ustanovit pár základních pravidel.”

Zbytek členů Avengers se svorně ušklíbl. Tony to ignoroval.

“Na moje soukromé zásoby kávy mi nesahejte, jasný?” Namířil obviňující prst na Natashu.

“A pravidlo číslo dva… Cape, kam si sakra myslíš, že jdeš?”

“Promiň, Tony. Myslel jsem, že už jsi skončil.”

“Ani omylem. Jednou jsme tým, tak bychom se tak měli chovat, zatraceně!”

“Výborně,” Steve se znovu zvedl. “Takže když jsme tým, určitě nebudeš nic namítat proti týmovému tréninku v tělocvičně. Uvidíme se za deset minut.”

Když odešel, Tony se zaúpěním zabořil hlavu do dlaní: “A to jsem dneska ještě ani neměl kafe!”

“Nechápej mě špatně. Jsem náhodou ohromný fanda emancipace.”

“Ehm,” přikývla. Až doteď ho nevnímala. Byl zatraceně hezký, a byl si toho vědom. Stačilo se na něj dívat a předstírat zájem, nemusela doopravdy sledovat, co říká.

Jeho poslední poznámka ji ale zaujala.

“O čem to mluvíš?”

Upravil si tmavé vlasy, načež se ušklíbl. “Tak přece! Nebyl jsem si jistý, jestli mě posloucháš.”

“Už ano,” přiznala.

“Tak co bude nyní?” hleděl na ni vyčkávavě. Zkoumala ho pohledem a přemýšlela. Nakonec se rozhodla.

“Pojďme k tobě domů,” navrhla.

Usmál se. “Dobře, Jessico.”

“Super. Ale budeš mít na sobě svůj Iron Manův oblek.”

“Domluveno.”

Konečně byl uvnitř. Nahodil systémy, zapnul oblíbenou hudbu a vyrazil. Letěl jako šíp, konečně volný, konečně sám sebou. Cítil se jako hrdina, jako neporazitelný muž uvnitř fantastického ocelového stroje. Fascinovala ho ta moderní technologie, kterou byl obklopen, všechno to do sebe zapadalo: čidla, propojení a řízení výkonným počítačem. Letěl jako by ani nebyl ve svém vlastním těle.

Z transu ho vytrhl zvuk sirény a blikající světlo. Zastavil a stáhl okýnko.

„Dobrý den, pane řidiči.“
„Dobrý večer, strážníku.“
„Pane Starku! Pěkné auto.“
„Ano, jsem to já. Děje se něco?“
„Jel jste dvě stě kilometrů v hodině…“
„Potřeboval jsem se uvolnit.“
„… nahý?“

"My padáme, pane," informoval Tonyho Jarvis o něčem zcela zjevném.
"Ano, Jarvisi, taky jsem si všim. Zkus znovu nahodit trysky."
"Nefungují, pane."
"Tak zkus... něco mě napadlo!" A Tony začal vysvětlovat.
"Co myslíš, Jarvisi?"
"Pokud bysme ještě měli alespoň 15% energie, tak by to teoreticky z 82% mohlo vyjít, pane."
"A prakticky?" zeptal se Tony. V tom hladina energie klesla na 13%.
"Mam být taktní nebo upřímný, pane?"
"Samozřejmě, že upřímný!"
"Tak tedy... jsme v hajzlu, pane!"
"Áááááááááá!!!!"
*bum*
Statistika nuda je a někdy nám jsou její údaje... skutečně na hovno.

* * *

"Jarvisi?"
"Ano, pane?"
"Chci dovolenou."
"Jak si přejete, pane."