Avengers

Nikdy by si nemyslel, že se mu to stane. Ostatně ani zbytek světa si nemyslel, že by se tohle mohlo stát. Ale stalo se. A s obyčejným člověkem.
Nevěřila mu. Odmítala ho. Nezbývalo mu nic jiného, než ji přesvědčit a ta příležitost se mu naskytla v nejbližší bitvě, když se ji protivník pokusil shodit do pekelné propasti. Kývala se nad ní, držíc se nepatrného skalního výstupku, který pomalu praskal. Skočil a zachytil se vedle ní.
"Už věříš, že tě miluju víc než svůj život?" zašeptal a vyhodil ji nahoru.
Ležela, sledovala jeho smrtelný pád a tekly jí slzy.
"Věřím, Loki."

Mělo to být snadné. Jedna mrňavá planetka, obývaná směšným davem nicotných savců, kteří nedělali nic jiného, než že se tu bezhlavě hemžili a užívali si iluze jakési, ehm, svobodné vůle. K ovládnutí něčeho takového nepotřebujete být bůh. Stačil by šikovný alfasavec. A o nikom takovém rozhodně nevěděl. Doteď.
Prach se usadil.
Čas uspořádat myšlenky. Spočítat zlomeniny. A přiznat si, že je pitomec. Savci sem, savci tam – v případě doktora Bannera měl zatraceně špatný odhad.
Loki, Bůh Chaosu, otevřel oči.
Skupinka evidentních alfasavců k němu potichoučku shlížela. Neměli kam spěchat.
„Kdyby vám to nevadilo,“ hlesl, „teď bych si ten drink dal…“