Muminci

„Kam až jsi doputoval?“ zeptal se muminek.
Šňupálek vypustil z pusy dým, který se zakousl do svého šedivého chvostu a vznesl se k obloze.
„K jižnímu břehu, odkud pluly lodě do zemí s palmami a tygry a básničkami, co musí mít přesně pět, sedm a pět slabik.“
Muminek se zadíval na kroužky dýmu, usmál se a začal vypočítávat na prstech:
„Kruhy olova
rozplynulé ve vzduchu.“
Zaváhal a dodal:
„Dýmka s přítelem.“
Šňupálek se na něj zadíval. „Možná na tom něco bude.“ Odložil dýmku. „Ale ta pravidla se mi stejně nezamlouvají.“
Vytáhl z batohu harmoniku a spustil neposlušně skotačivou jarní písničku.

Téměř neslyšné zasvištění zarazilo muminkovu maminku přímo uprostřed rozkvetlé louky. Vzápětí se jí k nohám snesl odseknutý květ pampelišky. Přidřepla si. Mezi stébly trávy spatřila malou Miu třímající v rukách štupovací jehlu.
“Copak tu děláš?”
“Už je jaro, a on se pořád nevrací!” vyprskla malá Mia. “Sedávala jsem mu za kloboukem a zpívala si s jeho harmonikou. Chci mu tam sedět zase!” píchla jehlou do vzduchu. “Má rád pampelišky,” dodala pomstychtivě. “A tak za každý den, kdy se nevrátí, přijde jedna o hlavu!”
“Mazaný plán,” řekla maminka s vážnou tváří. Zjevně to nebyl jen muminek, komu se stýskalo po Šňupálkovi.

Hatifnat štká na své lodi: „Ó obzore v dáli, co tě každé ráno a večer Zora zulíbala, proč mi stále unikáš. V noci jsi skryt pod nekonečné příkrovy tmy. Přes den, ó ty se mi vysmíváš, tak nadosah a tak vzdálený. Jsem tak sám.“
Hatifnat se k Hatifnatu nakloní a uklidňuje ho: „Večer přistaneme na ostrově, a pak v nejplnější sudosti, třeba Hatifnat nebo Hatifnat budou cestu k obzoru znát.“
Večerní shromáždění skončilo.
Po bouři je mokro. Hatifnat se cítí z blesků tak nabitý, tak plný síly. Letos, letos se jemu a Hatifnatovi podaří dostat se do obzoru. Letos určitě.

Ondatra nevrle vkročila do domu a oznámila muminí rodině: „Doba je zlá. Filozof nemá pokoj ani ve svém příbytku mimo dosah civilizace a jejích zmatků.“ Při těchto slovech přejela významným pohledem po členech domácnosti.
„Proto nezbývá, než se vrátit do společnosti a zůstat v ní stranou, nepochopený,“ uzavřela svůj projev, usadila se do čela stolu, popadla hrst cukrů z cukřenky a začala je hlasitě chroupat ponořená do zasmušilých úvah.
Za chvíli se rozlétly dveře a s cinkáním do nich vpadla nutrie s pozoruhodnou čupřinou a hromadou řetězů zavěšenou na těle.
„Hej, ségra, porouchal se ti gramec. Asi nesnesl pořádnou muziku.“

Na rozkvetlé louce přivoní k modrým květinám.
Rád pozoruje malé králíčky, skotačící na zelené trávě.
Položí se na zem u řeky a snaží se najít rybky v líném proudu.
Chvíli jde pomalu a kochá se okolní krajinou.
A chvíli zas vesele poskakuje a píská si radostnou melodii.
Hledá známé tvary v bílých obláčcích, když na zádech odpočívá po obědě.
Večer se dívá do hřejícího ohně. Malým údolíčkem se rozezní teskný zvuk foukací harmoniky.
Než jde spát, ještě věnuje tichou chvilku hvězdám, třpytícím se vysoko nad ním.
Takhle je mu dobře.
Ale když nastane čas, vždycky se zase vrátí za Muminkem.

Jako každé ráno se ondatra uvelebila v houpací síti s knihou o neužitečnosti světa. Vtom ji do čumáku praštil kamínek. Zanedlouho přiletěl další, přímo z nebe. Tušila to předem – svět zanikne. Tentokrát zcela jistě.
Svolala obyvatele muminího domu a přednesla připravenou řeč. „Filosofům jako já je to lhostejné, ale musím vás informovat, že dny tohoto údolí jsou sečteny. Navrhuji následující – pod mým velením se naučíte s klidem snášet nepohodlí, abyste byli připraveni. Mám tu bazén s ledovou vodou, žhavé uhlíky, skleněné střepy. Všechno jen pro vás…“
Kosové na stromě s houpací sítí se tím netrápili. Dál vesele hodovali na třešních.

Šňupálek jednou Fififjonce slíbil, že jí půjčí harmoniku, aby si mohla zase zahrát.
Měli se sejít u potoka - ne, vlastně u řeky!
Moc se na to těšila. Představovala si, jak melodie vklouzne do vody a popluje tam, kam Šňupálek vždycky zjara odchází.
Čekala dlouho. Lokýnky jí úplně zvlhly. Párkrát kýchla, přitáhla si šál. Od vody šla zima.
Nepřišel. Asi zapomněl.
Nakonec tam Fififjonka seděla sama, pouštěla po hladině aspoň proutky a tiše si pohvizdovala.
Šňupálek už byl dávno za horami. Ale protože věděl, že sliby se mají plnit, nechal harmoniku ležet na kuchyňském stole s lístečkem Mám ještě jednu. Š.

Sebrala růži ze země, kam ji v panice odhodil, a přivoněla si k ní.
Samozřejmě nevoněla. Spíš páchla, umělou barvou a trochu i střelným prachem a taky byla pomačkaná.
Vetkla si ji za živůtek a růže smutně svěsila hlavičku.
Fififjonka se rozhodla, že ji trochu zalije, a vychrstla na sebe sklenici vody.
Květina povadla ještě víc. Asi že byla papírová.
Otřepala se a rozhlédla. Nikde nebyl. Ostatní se tvářili, že tam také nejsou.
Narovnala se a důstojně odkráčela.
Naoko ke svému domku. Ve skutečnosti k řece.
Věděla, že tam bude sedět a čekat na vysvětlení, proč se květiny musí zalévat.

Ráno v jeskyni bylo chladné a Šňupálek navrhl, že jim poví svůj sen.
„Ale nesmí být strašidelný!“ vymínil si Čenich, až po uši schovaný pod dekou.
„Nebude.
Zdálo se mi o lese, který tichounce zvonil... Tam totiž jeleni místo paroží nosili na hlavách křišťálové lustry, a když jim praskla žárovka, museli si normálně koupit novou...“
Muminek si ihned představil, jak takový jelen přijde do elektry a řekne si o žárovku čtyřicítku...
„...A bylo tam vždycky dost světla na čtení, takže jsem si říkal, jak je to na tom světě dobře zařízeno.“
Potom společně posnídali - každý něco pod deset deka lívanců.