Moje články

Billy Pilgrim zase cestoval časem. Z německé fronty daleko do budoucnosti; do jihlavského lesa, kde byla pod kořenem stromů zaklíněna jakási bába. Billy se podivil, proč si nezavolá pomoc, ale pak zjistil, že se o to snaží. Žíly na krku se jí propínaly, ústa se pohybovala, ale hlas z nich nevycházel. Připomněla mu langustu, kterou lapil ještě jako dítě. Také sebou zmítala, naprázdno polykala, pak ani to. Tak to chodí.
Billyho napadlo, kdo je více směšný; jestli on – voják v kožešinovém kabátku, nebo ona – lapená bába-langusta. Když cestoval zpět časem, myslel na to, jak je život krutý ve své směšnosti.

Sen je esencí města. Chybně zaměňován za synekdochu (z přirozené obavy před skutečnostní), ovšem jde o vlastní aktivitu města, ne jeho obyvatel. Schopností snít disponují všechna města, nehledě na sociokulturní či geografické faktory. Sen každého města je jiný.
Do snu města lze propadat, nebo v něm uvíznout. Propadání, jev zcela běžný, nastává během probouzení. Jedinec nerozlišuje vlastní sny od snů města. Okamžik ve snu města si zpravidla nepamatuje. Uvíznutí je vzácné. Vzhledem k mentální kondici přeživších nebylo možné utvořit jeho hlubší analýzu.
Případ probuzeného města dosud nebyl v odborné literatuře popsán, přesto se stal předobrazem několika fantastických próz (viz odkaz).

Černého pantera vyrušila z dřímoty vůně. Rozespale se protáhl – Uuáááou – a zadíval se zpříma na dvounožce postávajícího před jeho klecí. Slušně pozdravil – Uáááííí – a teprve pak začichal. Z kluka ucítil cigarety a buráky. To nebylo ono. Poodešel kousek dál a zkusil to znovu. Vůní bylo mnoho, ale ani posekaná tráva, chlór z mokrého chodníku, podpaždí (Uííuš) nebo sezamová semínka to prve nebyly. Nasál potřetí, pořádně. Uíííááán, zoufal si, protože věděl, že ji po kouskách ztrácí. Snad to byla opravdu vůně jeho snu, vůně vyhřátého místa na slunci, zapomenutá vůně dálky. Ještě chvíli fascinovaně nasával okolní vzduch. Nezpozoroval, kdy kluk odešel.

Lasse řekl, že námořníci pláčou rum, Bosse opáčil, že ne, a tak Lasse svolal všechny do stodoly, že to dokáže. „Pokud chcete hojivé námořnické slzy okusit,“ kázal Lasse, „musíte začít u sebe.“
Myslela jsem na končící léto, na Lasseho, který brzy odjede na internát a opustí Bullerbyn… V krku se mi sevřelo.
„Nestírej je,“ šeptl Lasse a zamíchal do mých slz několik kapek rumu. Chutnalo to trochu slaně a trochu hořce. Potom Lasse řekl, abychom si lehli na záda. Všechno se jemně pohupovalo a kolébalo. Lasse slíbil, že Bullerbyn vždycky bude naším přístavem a já se budoucnosti najednou tolik nebála.

Beppo hledí do nekonečné dálky nezametených dlaždic. Cítí únavu a vlhký šedý chlad, ale na váhavé přemýšlení není čas. Uličku musí zamést až do konce – tak jako včera, předevčírem, předpředevčírem. Nepamatuje si, kolik dní tu zametá, na vzpomínání totiž také není čas. Čas se musí šetřit. Beppo musí ušetřit sto tisíc hodin, aby… Zase neví, ale nemá čas vracet se, kdo ví kam, v myšlenkách. Už ztratil tolik cenných vteřin. Rozhoupe své koště a postupuje co nejrychleji ulicí, s pohledem vpitým do jejího konce, který se ale vůbec nepřibližuje. Šššš-krok, Šššš-sun. Mete zuřivě, jako by na tom závisel něčí život.

„O mudlovských vynálezech si myslím svoje, ale když taťka přinesl domů toto, musel jsem mu dát za pravdu,“ mumlal Ron skloněný nad papírem a zběsile šrafoval. „A vyhneš se smradlavým léčivým lektvarům, ty jsem vždycky nesnášel.“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry.
„Ne, jsem nachlazený, kašlu a smrkám, proč jinak bych potřeboval pastelky.“
„Aha…“ zaváhal Harry, který nechápal, o co se Ron snaží. Za to Hermiona ano, nenápadně se k němu natočila a špitla tak, aby ji Ron neslyšel. „Spletl se. Spletl si pastilky a pastelky. Myslí si, že má pastelky proti kašli,“ uchichtla se. „Necháme ho v tom, že?“

Město Iruwa lze buď vnímat, anebo vidět. Obyvatelé Iruwy město vnímají; přejíždějí dlaněmi po štukovaných omítkách, uhřáté tváře chladí o mramorové sloupy. Špičkami prstů brázdí v reliéfech zdí, noří se do prasklin a spár. Laškují s městem, laskají se, milují. Jejich doteky nepředbíhá zrak, neboť obyvatelé Iruwy jsou do jednoho slepí.
Poutníci, přicházející do Iruwy, město vidí. Jsou však slepí k radosti jeho obyvatel. Jejich úsměvy a šťastné slzy zaměňují za křeč a pláč. Jediné, co vidí, jsou chátrající uličky a skupinky plazící se po obvodu zdí. Bez porozumění z Iruwy prchají.
Iruwa, město slepých, je oázou a pouští zároveň.

Soupeři jsou připraveni. V rohu vyzyvatelů udatný princ Jasoň, proti němu dosud neporažený šampion obr Koloděj. Ding-ding. Je to tu! Jsou v sobě! Tělo na holeň! Jasoň trefuje obrův kotník – to prince ale muselo bolet. Dav šílí. Obr, využívaje velikostní převahy, zasypává soupeře ranami. Princ výpady vrací. Boj je lítý a nepřehledný, soupeře je nesnadné rozeznat, neboť oba oblékli bílé trenýrky… Princ Jasoň nemůže, toto kolo ztrácí… Pííísk. Do ringu vbíhá rozhodčí, rozpažuje. Je dobojováno! Vítěz zemdleně jásá. Ovšem pozor, přátelé, není to obr Koloděj, je to princ Jasoň. Koloděj byl kontumačně vyhozen za nedovolené pomůcky. Boxoval, blbec, s prstenem.

Třicet pět let lisuji starý papír a dýchám vzduch prosycený olověnými výpary, olovo se mi usazuje v těle a jako popílek klesá na ta kvanta myšlenek a obrazů, ušlechtilých jako ocel, která nosím v paměti, jsem proti své vůli vzdělán, jsem nábojem s olověným jádrem, napěchován slisovanými větami a potažen ocelovým pláštěm ušlechtilých slov, jsem všeprobíjející střelou, která neublíží, neboť vzácné knihy nikdy nezabíjím, pouze je opatrně otřu o zástěru, přivoním k jejich stránkám, přečtu obřadně první větu a pak je rozevřené pohřbívám doprostřed lisovaných balíků, to proto piji denně litry piva, abych tu krásu a tíhu života alespoň naředil.

„V té zahradě se pořád něco dělo. Proč jsme tam přestali chodit?“
„Jak je to…“ Bylo to příliš dávno, tak dávno, že je lepší sklopit oči.
To ráno se ve větru tetelilo něco nového, neuličnického a neklukovského. Nitra chlapců se třepotala a třásla touhou, kterou nedokázali pojmenovat, ale věděli, že k ní nepatří ani hon na kocoura, ani velryba v bezovém keři, ani stříbrný rak... Proto od branky, kterou tenkrát neměli čím otevřít, na dlouhé roky odešli. Nastalo jaro dospívání.
Dnes rezavou branku obrůstají úpony psího vína, jen díky nim stále stojí.
„Kluci, kdo má něco na otevření, prohlédněte kapsy!"