Moje články

Londýn 1906

Matthew miloval noční patroly v čase slunovratu. Noci byly tou dobou tak krátké, že většině démonů se nevyplatilo vylézat na povrch. Kdysi se těšil, že se po brzkém kuropění může navíc pořádně dospat.
Posledních pár let se těšil hlavně na to, že nebude spát ani trochu.
Odbíjelo desátou, když se probral do láskyplného tepla druhého lidského těla. Idylka trvala přesně tři vteřiny. 
Oscar vyskočil na postel a začal svoje lidi olizovat.
Flambeau zuřivě tahal za cíp přikrývky, aby své lidi donutil k pohybu.
"Deux bêtes," mumlal Sylvain.
"Je ti jasné, co potřebujeme?" culil se Matthew.
"Disciplínu?"
"Větší postel!"

"Sylvain, Mathieu, arrêt!" zavolala za nimi Elise.
Oba se otočili právě včas, aby viděli, jak se malá dvířka v polorozpadlé zdi rozrazila silou právě jednoho nadšeného bígla.
"Flambeau!" křikl Sylvain a pes mu skočil do náruče. 
Sylvainovi zvlhly oči dojetím, když zabořil nos do hrubé psí srsti.
"Měl by být s tebou, teď, když máš domov," usmála se Elise, než zavřela, "au revoir, mes amis."
"Rád tě poznávám, monsieur Flambeau. V Londýně tě seznámím s jedním velmi nadšeným společníkem," drbal psa Matthew.
"V Paříži budu teď asi dlouho nežádoucí," povzdechl si Sylvain.
"Nevadí. V Londýně jsi velmi žádoucí. Pojeďme domů."
 

Pracovnou hlavy pařížského Institutu létaly nadávky tak peprné, že na ně Matthewova francouzština nestačila. Nepotřeboval ovšem rozumět, aby pochopil, že Verlac starší není z návratu ztraceného syna šťastný.
"...et toi.." zabodl prstem směrem k Matthewovi,"...pervers!"
Matthew si odkašlal a zcela proti své přirozenosti mlčel.
"Jsem tvůj nejstarší syn. Ten prsten mi náleží," trval na svém Sylvain.
"Ty už nejsi můj syn, " pronesl ledově. "Vy dva - ohavné. Abomination. 
Měli byste zemřít hanbou!" křičel.
Matthew si vybavil přívětivou tvář svého otce a jeho laskavá slova. Položil svou dlaň na Sylvainovu.
"Nikdy se nebudu stydět za lásku," pronesl pevně.
"Odcházíme," uzavřel Sylvain.
 

Matthew rozpačitě usedl vedle Elise, zatímco Sylvain procházel předpokojem kanceláře sem a tam.
"Divím se, že ses mezitím nevdala," pronesl náhle, až sebou Matthew i Elise cukli.
"Moi?" podivila se Elise. "K čemu to? Věděla jsem, že po tvém boku zůstanu lovkyní stínů. Ty bys mě nenutil být... ménagère. Ale někdo jiný? Raději zůstanu svobodná jako zaměstnanec Institutu, než abych do konce života jenom rodila další nefilim."
Matthew se nechtěně uchechlt. 
Sylvain se na něj káravě podíval.
V tu chvíli jako by Elise osvítilo. 
"A vy dva jste...?"
"Spolu..." odpověděl bez váhání Sylvain.
"...pár," řekl Matthew současně.
"Oh," vydechla Elise.
 

Sylvain si naposledy dodal odvahy a pak se chopil mocného klepadla.
"Kdo si žádá vstoupit?" ozval se zpoza vrat ženský hlas.
"Je suis Sylvain Verlac, Chasseur d'Ombres, je demande une audience auprès de mon père."
Křídlo těžkých dveří kostela se rozrazillo a Matthew spatřil drobnou blondýnku v bojové výstroji. 
Dívala se na Sylvaina jako na ducha.
"Sylvain? Tu est... mort!" vydechla.
"Ne, nejsem," přepnul do angličtiny.
"Sylvain..." zopakovala. "Tu noc..." lovila anglická slova, "kdy zahynul Lucas... umřeli všichni mimo tyto zdi. Myslela jsem, že i ty."
"Elise," zjihl Sylvain, "jsem rád, že jsi naživu. Ale teď nás doveď k otci."

Horizont propichovaly štíhlé minarety a Majestic výrazně zpomalila. To, co civilové viděli jako osamělého pochrupujícího retrívra, byli dva nefilim skrytí runou. Opírali se o zábradlí a jemně se dotýkali.
Matthewovo srdce bilo jako splašené. Věděl, že jakmile se Sylvain dotkne suché země, změní si identitu a zmizí. Stačila tři slova: "Zůstaň se mnou". Ale strach z odmítnutí ho naprosto paralyzoval.
Náhle dostal nápad. 
Nastrčil před sebe vyplašeného Oscara.
Pes vyštěknul a Sylvain zvedl obočí.
"Věc se má tak," začal Matthew, "že tady Oscar se zamiloval. Potřebuje vás po svém boku. V Londýně."
Sylvain mu jemně zvedl bradu.
"Také tě miluji."

„Merde alors! Maudite bestiole, je vais te foutre dehors!" neslo se z podkrovního bytu luxusního domu v Marylebone. Peprná francouzština tryskala z úst velmi nazlobeného lovce stínů, toho času služebně v Londýně. Rukavice z jemné kozinky ležely na podlaze rozkousané na kusy.
"Mathieu!" zařval Sylvain znovu. 
Matthew přišel do ložnice a viník se mu poslušně držel u nohy.
"Cette bête zničila moje nejlepší rukavice. Co mi k tomu povíš, Oscare?" 
Oscar svěsil uši a zadíval se na druhého nejoblíbenějšího člověka zlatavýma očima. Chvíli se se Sylvainem měřili pohledem, než Sylvain konečně zjihnul. 
"Je nevinný, chápu. Ale koupíš mi nové, chéri."

William Herondale se tvářil vážně. Pak se navíc na Matthewa se Sylvainem zamračil. Ten výraz jeho dobromyslné tváři vůbec neslušel. Hlava londýnského Institutu se vrtěla a dělala tiché ts, ts, ts.
Matthew instinktivně položil svou dlaň na Sylvainovu. 
Slíbil příteli nový domov a novou rodinu, když pro tu svou byl Sylvain prakticky mrtvý, a místo vřelého přijetí se mu od strýce Willa dostalo jen chladného mračení.
"Matthew, pane Verlacu," spustil konečně Will, "vaše láska tu nijak překážet nebude, ale je naprosto nemožné, abych přijal Sylvaina Verlaca," vynesl ortel.
"Na druhou stranu," dramatizoval, "zaměstnat Sylvaina Allarda nebude problém," zazubil se rošťácky.

Předstírat, že je nejmladším synem hraběte z Yorku, nedělalo Matthewovi moc potíží. Stačilo se chovat jako nadutý hlupák, hihňat se hloupým řečem, které u večeře pronášela ta husička Melody, a k tomu mít oblečený tweed.
Matthew se svého divadla hodlal držet celou cestu, ovšem v Athénách k jejich stolu přibyl kapitánův vzdálený synovec. Matthew při pohledu na Sylvaina Allarda ztratil řeč. Bledá pleť, tmavé vlasy a uhrančivě tmavé oči byly až příliš okouzlující. 
Ke konci večera změnil Matthew téma na běloskvoucí krásu antických soch a hypnotizoval nového společníka. 
K jeho velké radosti Sylvainova tvář rozkvetla nachovými odstíny korálů.
Okamžitě pochopil.

Matthew odvrátil hlavu; pohled na Kordélii, jak zamilovaně líbá svého manžela, pořád bolel. 
Vypadalo to, že si toho nikdo nevšiml, dokud mu na rameno nedopadla Thomasova tlapa. Věnoval mu povzbudivý stisk.
"Co máš teď v plánu, Matty?"
Matthew vzdychl. 
"Dlužím Oscarovi dlouhý výlet. Potřebuji... být chvíli sám, zjistit, kdo vlastně jsem, když jsem střízlivý. Pojedu inkognito a..."
Thomas se dobrosrdečně rozesmál.
"Ty? Bez lokaje a kuchařky zahyneš do týdne hlady."
"Náhodou, asi před měsícem jsem si uvařil čaj."
"Zázrak," šťouchnul do něj Thomas.
"Naučím se to. Postarat se o sebe. Navíc... když máš hodně peněz, je to také jako kouzlo."

James a Matthew se pevně objali. Matthew byl pořád vratký v nohách, James se klepal. Ale žili. Co na tom, že uprostřed Edomu. 
"Zabil jsi knížete pekel," zubil se James.
"Maličkost," zvedl Matthew hrdě bradu.
"V jednu chvíli jsem myslel, že jsi umřel," zvážněl James.
"Já... myslím, že jsem doopravdy umřel. Moje matka mi pomohla zpět."
James ho objal ještě pevněji a pak se rozesmál: "Co teď, pane nejmocnější démonobijče?"
"Beliala jsme zvládli, pojďme nakopat zadek Ašmodajovi," navrhl Matthew.
James předstíral, že o tom uvažuje, než zavrtěl hlavou.
"Pojďme raději domů. Dlužím Kordelii nechutně dlouhou svatební cestu."
Matthew polkl odpověď.
 

James ucítil vzadu na rameni lehké štípnutí. Nepatrné mravenčení, které ovšem mohlo znamenat jedinou věc - runa spojení se obnovila. Koutky úst mu cukly a málem se prozradil. Nezklamal jsi, Matthew, já to věděl.
"Tak si pro mě tedy pojď," zašeptal a nechal Beliala, aby se přiblížil. Dělilo je od sebe pár pomyslných kroků. 
Belial napřáhl ruku. Skoro se dotkl Jamesovy duše. 
Skoro. 
Místo toho vytřeštil oči, když mu hrudí prošlo tenké ostří. 
Iluze se v tom okamžiku rozplynula a James se probudil.
Zbraň, která trčela Belialovi ze srdce, byla nebezpečně skutečná.
"Překvápko!" zazubil se Matthew a otočil hrotem svého meče. 

Matthew bloumal po yorkshirských vřesovištích. Tváře nastavoval slunci a cítil se dobře. Po tolika letech, kdy ho dusila tíha vlastního svědomí, zase jako by mohl volně dýchat. Věděl, že to není skutečné, ale nevadilo mu to.
Pak ji spatřil. Charlotte Fairchildová, sotva odrostlá dívčím střevíčkům, vlasy v pevných copech, tam jen tak stála a usmívala se na něj.
"Maminko?" oslovil Matthew iluzi.
"Matthy," vydechla Charlotte a pevně ho objala.
"Odcházím," řekl Matthew klidně.
"Ještě ne. Právě proto jsem tady," vysvětlila matka.
"Proč nejsi v práci? Je důležitá. Důležitější než já."
"Nic není důležitější než ty, synku. A teď... otevři oči."

Jamesova mysl stvořila prapodivný labyrint. Vypadal jako knihovna jeho matky, jen se zdála nekonečná a on v ní utíkal jako Théseus před Mínotaurem. Belial mazal části jeho vzpomínek. Zatím jen maličké střípky, ale až jich pozře dostatek, přijde o duši a on a Belial splynou v jedno. 
James utíkal a snažil se neslyšet Matthovo bolestivé sténání. 
Najednou se část knihovny zhroutila a Belial stál přímo před ním. 
"Vzdej se mi, vnuku, už teď máš mysl děravou jako cedník."
James k němu vzdorně vzhlédl.
"Na jedno jsi zapomněl. Moje duše - není celá. Patří mému parábatai."
"Stačí počkat, než ten červ zemře."

A potom se ponožka ocitla v šuplíku. Bylo tam teplo, sucho a cítila se blaženě, protože kolem sebe cítila samou bavlnu, skoro jako by byla mezi dalšími ponožkami. 
Pohodlí jí však nebylo dopřáno na delší dobu - do šuplíku vrazila ruka majitele, naslepo zašátrala a vytáhla ji na světlo. Co hůř, natáhl ji, div že nepraskla a nasadil si ji nikoliv na nohu, ale na hlavu! 
Na pobyt před očima nebyla vůbec stavěná.
"Mikey!" zařval Donnie, "ty ses mi zase hrabal ve věcech! Moje páska je..." Přestal mluvit a pořádně se zadíval. 
"Moje páska je ponožka?"
Puff.
"Moje páska je fuč!"

A potom ponožka propadla mezidimenzionálním portálem a naproto zmatená se ocitla v newyorkském Central parku. 
Magnus Bane zaznamenal vlnu magie a protřepal si konečky prstů. To, co na první pohled vypadalo jako démoní vejce, byla ovšem obyčejná - mírně řečeno lehce jetá - ponožka. 
Magnus se zamyslel. Měla správnou velikost. Snad kdyby přidal trochu flitrů...
Luskl prsty, modrý plamen magie zavířil a ponožka se zatřpytila.
Magnus byl spokojený a chystal se vyčarovat druhou do páru.
"Magnusi?" vyrušil ho Alec, "co děláš s tou fuseklí?"
"Absolutně nic, lásko," protáhl Magnus, luskl, zbavil ji vylepšení a poslal ji, odkud přišla. Tedy... poslal ji někam.

Belial byl uvyklý, že když vstoupí do lidské mysli, může si počínat jako lišák v kurníku. V nastalé tmě a panice si prostě vezme, co potřebuje, napáchá co nejvíc škod a zase odejde. Jamesova mysl ovšem nebyla malý dřevěný domeček, ale pevnost. James se skutečně skryl za palisádu knih, krčil se pod nánosem fiktivních příběhů a zatím nenabídl k nahlédnutí jedinou vlastní myšlenku. Belial cítil něco, co by se v určitých případech dalo nazvat hrdostí. Krev jeho krve nebyla slabá. 
Pak se ale ten budižkničemu Fairchild skácel k zemi v delirickém záchvatu a James se přestal soustředit. 
Lišák se zašklebil.

Kdykoliv byl Matthew nervózní, hrál si s pečetním prstenem. Nikdy nezapomněl na den, kdy mu jej otec předal. Rodinný prsten, ten s masivním F mezi párem vílích křídel, náležel Charlesovi, ale Henry trval na tom, že i jeho mladší syn bude nosit důstojný šperk, a věnoval mu ho ke dvanáctým narozeninám. Tehdy mu sotva držel na palci. 
Matthew si stáhl prsten z malíku.     
Díval se na Sylvainovu zamyšlenou tvář. Miloval ho tolik, až srdce bolelo. V hlavě měl tisíce vět, kterými by ho mohl zahrnout. Ale všechny mu najednou připadaly zbytečné a prázdné.
Opatrně mu vtiskl svůj prsten do dlaně.

Zatímco Londýn se pomalu probouzel do šedavého rána, dva lovci stínů se nikým nevidění blížili k domovu. Oba měli ještě bojovou výstroj a zbraně pokryté démoní krví. Matthew se sotva dovlekl domů. Dokonce dovolil, aby jej Sylvain podepřel, když šli do schodů, a tentokrát nejen proto, že si rád užíval jeho dotek.

"Jenom rutinní prohlídka... přísahám, že Willa přerazím, jestli to ještě někdy řekne," mumlal Matthew.

"Nemohl vědět, že v tom skleníku bude chiméra," zívl Sylvain.

"Sprcha a postel?" navrhl Matt.

"Sprcha a káva."

"Ehm... amour, k té kávě. Měl jsem ji objednat, ale..."

"Není káva?! Tue moi," vykřikl Sylvain.

Leželi pospolu na divanu, každý zahleděný do své knihy. Matthew odložil sbírku francouzské poezie a po očku sledoval Sylvaina, jak se zamračeně prokousává Obrazem Doriana Graye. 
"Může za to teta Tessa," řekl najednou, až se Sylvain polekal. 
"Pour quoi?"
"Za čtení. Když svěřili Willovi Institut, zařídila tam v knihovně oddělení s civilskou literaturou. Díky ní jsme se spřátelili, myslím já, James, Thomas a... Christopher," poslední jméno skoro zašeptal. 
"Pošlu paní Herondaleové kytici verveines jako poděkování," usmál se Sylvain a vtiskl mu polibek na tvář. 
"A teď neruš, musím vědět, jak to dopadne."
Dobře jsem si vybral, tetelil se Matthew blaženě.

"Vstoupím do tvé mysli a v tvém těle pak budu putovat mezi světy. Jak to umíš jenom ty," zasmál se Belial a natáhl k vnukovi ruku.
"Nedoporučuji. Jsem velmi vášnivý čtenář a budeš muset prolistovat stohy knih, než se vůbec dostaneš k podstatě," zůstával James nečekaně klidný.
"A zapomínáš na důležitou věc," vynesl trumf, "svou mysl ti musím odevzdat dobrovolně."
Belial nehnul brvou. 
Než stihnuli oba mladí lovci stínů mrknout, svíral Belial Mattovo hrdlo. Zesláblý Matthew visel pekelnému knížeti v sevření jako hadrová panenka.
"A co teď, drahý vnuku, pustíme se do četby těch tvých románů?"
James naprosto klidně kývl.

Matthew žmoulal v ruce ohnivou zprávu a v tváři měl nepřítomný výraz. Sylvain hladil nervózního, zmateného Oscara.
"Mathieu?" pokusil se jej zpřítomnit.
"Charles se bude ženit."
Sylvain se rozesmál: "Jistě a já budu létat."
"Ne, tentokrát doopravdy," řekl Matthew a ukázal mu svatební oznámení i s datem.
"Rosamund Whitelocková z Bostonu?" přečetl Sylvain.
"Neuvěřitelné. Byl zasnoubený..." počítal Matthew na prstech, "pětkrát. Doma jsme věděli, že se nikdy neožení, protože nejbližší kandidátka na nevěstu byl tak možná Alastair. A najednou Rosamund z Bostonu."
Sylvain nevěděl, co na to říct. 
Matthew si pohrával se svým pečetním prstenem. 
A pak si ho sundal.

"Nemusíme tam jít," řekl Matthew nečekaně soucitně. Pařížský Institut už byl na dohled a Sylvain viditelně zesinal. Matthew ho něžně chytil za ruku.
"Myslím to vážně, nepotřebuju tvůj rodový..."
Sylvain ho přerušil.
"Chéri, jsi laskavý, ale učinil jsem rozhodnutí a musím si za ním stát."
Matthew by to nepřiznal nahlas, ale zaplavila ho vlna úlevy. Vtiskl Sylvainovi letmý polibek.
"Dal jsem si záležet, abych na tvého otce udělal dobrý dojem," řekl obvyklým tónem a natřásal se jako páv.
"Smaragdový brokát, zlatý hedvábný ascot a tmavomodrý kašmír ti velmi sluší... ale obávám se, že můj otec už na tebe názor má."

Když se ozvalo zaklepání na dveře Matthewovy kajuty, poskočilo mu srdce. Oscar ho jemně šťouchl čumákem, aby ho popohnal. 
Matthew otevřel a cítil, jak se mu rozproudila krev. 
Sylvain nervózně přešlapoval a tvářil se utrápeně. 
"Přišel jste mě znovu urazit, pane Verlacu?" pronesl Matthew.
"Monsieur Fairchild, samozřejmě že ne. Au contraire, přišel jsem se omluvit," řekl Sylvain, tmavé oči upřené na Matthewa.
"Nazval jste mě zbabělcem," hlesl Matt, "za to se neomlouvejte. Je to totiž pravda."
"Věřím, že není." Sylvainův dech se zrychlil. Udělal krok kupředu.
Matthew nic neříkal, hypnotizovaně zíral na Sylvainovy rty.
"A co kdybych..." špitl "vás políbil?"


 
 

Belial v podobě člověka připomínal Matthewovi někoho, koho by potkal na nedělní vycházce po Marylebone. Elegantní oblek, lehce prošedivělé vlasy a vousy. Dokonce i ten úsměv byl znekopojivě milý. Vypadal jako člověk. Až na ty oči s duhovkami z tekutého zlata. Stejné má James, došlo Mattheovi. 
Čím víc se k nim blížil a poklepával vycházkouvou hůlkou, tím víc se Matthew třásl. 
"Jamesi, Jamesi, Jamesi," pronesl Belial hlasem skoro lidským, "ty jsi ještě větší naivka než tvoje matka. Ty jsi opravdu přišel až sem a úplně sám? Tu trosku po tvém boku těžko počítat."
"Dal jsi mi slovo."
Belial se rozesmál.

"Vyprávěla ti matka taky před usnutím pohádku o Jonathanovi a Abigail?" zeptal se Sylvain, když leželi propletení a blažení pod peřinou, zatímco Oscar chrupal stočený v nohách postele.
"Konzulka? Pff," ušklíbl se Matthew, "ta vyprávěla leda o politice. Ale znám ten příběh."
"Vždycky byl můj nejoblíbenější," šeptal Sylvain.
"Čím to?"
"Ukazoval mi, že i jako nejslabší ze všech můžeš být důležitý."
Matt ho jemně políbil na hřbet ruky. 
Pak se šibalsky usmál.
"To já měl nejraději tu, kde strýc Will porazil démonického Jacka Rozparovače."
"Quoi?" napřímil se Sylvain.
"Tu si v Paříži nevyprávíte? Tak poslouchej, Sylvain chéri, to bylo tak..."

V Edomu neexistovaly žádné cesty ani vyšlapané stezky a cesta na nejvyšší horu znamenala klouzání v kamenném moři nebo šplh po ostrých kamenech. Matthew navzdory všudypřítomnému horku a fyzické námaze začínal drkotat zuby zimou. Snažil se nevnímat, jak se mu chvějí ruce. Několikrát se přistihl, že sahá do náprsní kapsy pro placatku, kterážto ovšem ležela někde v Londýně. Sotva dýchal a měl mžitky před očima.
"Jamesi," zafuněl, "proč u všech pekelných stvoření lezeme zrovna sem?"
"Protože," zafuněl James v odpověď, "hledáme mého dědečka."
"A tam nahoře," zajíkl se Matt, "tam ho najdeme?"
"Ne," hlesl James, "tam nahoře najde on nás."

Čarodějka chytila malého Matthew za rukáv. Chtěl se vyškubnout, ale oči jí zbělaly a začala blekotat: "Jednoho dne se dozvíš, že nejsi synem svého otce a vyhodíš kvůli tomu do povětří věž vysokou až do oblak. Tvým nejlepším přítelem se stane stín, spoutáš se s ním poutem nejpevnějším a co nevidět se staneš zbojníkem. Taky půjdeš do pekla a vrátíš se z něj zpět, ale nebudeš už nikdy stejný. Nejvíc promění tě však moře a skleněné jezero, do kterého se zamiluješ."
Matthew se ušklíbl. "Ještě něco, madam?"
"Na vlastní tváři okusíš jazyk Oscara Wilda."
"Jasně," ťukal si Matthew na čelo.

Londýn 1903, o pár týdnů dříve

Na společnou večerní vycházku si Kordélie oblékla zlaté šaty. Cortanu měla v pouzdře na zádech, vlasy vyčesané do vysokého drdolu. Matthew si při pohledu na ni užasle uvědomoval, že zlatá barva lahodí její snědé pleti, že se jí z účesu uvolnilo pár pramínků a chtěl by jí je něžně zastrčit za ucho, že pod šaty nemá korzet. Nasucho polkl.
Neodolal a políbil ji. 
Přitiskla se k němu. 
Jenomže pak, uvyklý předešlým známostem, zmáčkl oblinu jejího ňadra. 
A tak Matthew Fairchild zjistil, jak silná žena je Kordélie Herondaleová. 
Otisk její dlaně ho pálil na tváři.

Pekelná říše Edom, 1903 lidského času

James a Matthew se táhli vyprahlou pustinou. Matthew se snažil ignorovat, že jeho tělo žadoní po pravidelné dávce alkoholu, Jamesovi se těžce dýchalo. V Edomu už byli několik hodin. 
"Není zvláštní, že jsme zatím nenarazili na jediného démona?" dumal Matthew.
"Požádal jsem Magnuse, aby nás donesl jen k okraji Edomu. Tuším, že většina z nich bude v Citadele," vysvětloval James.
"Předpokládám, že míříme přímo do jejich středu," uškíbl se Matt.
"Ne. My budeme šplhat támhle na tu vysokou horu," ukázal James na zubatou stěnu, jejíž vrchol se utápěl v mracích z popela. 
"Šplhat? Šílíš?"

"Věděl jsi, že v roce 1783 skočil tady z observatoře jakýsi civilský věděc?" vypadlo najednou ze Sylvaina při pohledu na její vysokou věž.
"A přežil, bez runy?" zajímalo Matthewa.
"Měl vynález, parachute. Takový..." hledal Sylvain vhodná slova v angličtině, "hedvábný deštník."
"Aha," kýval Matthew.
"Od té doby jsou Pařížané jako posedlí padáním. Když jsem byl dítě, byl jsem z toho nadšený. Je to úchvatná podívaná. Jednou jsem, ještě s maman, viděl, jak se k zemi snášela různá zvířata opatřená parachute."
"Ehm a proč to říkáš?"
"Že bych raději skočil z té observatoře, než abych znovu mluvil s otcem," vzdychl Sylvain.

"Tvůj děd Belial nesmí vstoupit do naší říše, ale v Edomu nemá krev Anděla žádnou moc, takže naše zbraně ho nemohou zabít a runy nepůsobí," shrnul Matthew, co se mu James pokoušel složitě vysvětlit. 
"Ano."
"Takže jdeme na pekelného knížete nazí vyzbrojení párátky," pokračoval v poněkud nespokojeném tónu.
"Je to tak."
"A ty jsi tady proto, že tě chce Belial posednout a ve tvém těle ovládnout svět, což neudělá, když jsi tady, protože by pak neprošel na náš svět..."
"Skvěle jsi to pochopil."
"Jamesi?"
"Hmm;m?"
"Strašně mě bolí hlava. Doufám, že máš plán. A  ne, nechat se zabít není plán!"

"...říkali jste, že jste jen přátelé a vaše manželství je formální," začal Matthew se svou zpovědí, "navíc, co tě znám, básníš o tom, jak miluješ Grace. Netušil jsem, že..." slova vázla.
James zadumaně mlčel. 
"Proč ona?"
"Když jsem ji viděl v boji, jak třímala Cortanu, ona - doslova zářila. Ta žena je jako Slunce a já..." nedokončil Matt.
"To je po dítěti Luny docela změna," zamumlal James.
Matthew se zarazil: "Ty jsi věděl o Claudovi?"
"Jsem tvůj parabátai," řekl James, jako by to vysvětlovalo všechno.
"Políbil jsem ji," přiznal Matt, "věřil jsem, že mě zachrání."
"Zachránit se můžeš jen ty sám." 

Londýn 1901

Matthew si pověst bohatého floutka nemusel budovat nijak zvlášť dlouho. Stačilo pár zaplacených rund v Pekelné uličce a brzy se stal miláčkem všech. Zlatovlasé dítě Anděla ovdivovaly hlavně víly. Jedna s fialkovými vlasy a smaragdovýma očima se jako první odvážila a nabídla mu svoje tělo. Další ji brzy následovaly. Víly, selkie, čarodějky.
Stačilo přijít, zaplatit pití a vždy se našel někdo ochotný, kdo lepil díry v jeho osamnělé duši.
Jenomže pak se zjevil houslista Claude a Matt se poprvé zamiloval. O pár týdnů později přísahal, že stejnou chybu už nikdy neudělá a zůstane jen u povrchních radostí těla.

Kam až si Matthew pamatoval, provázel jeho usínání matčin pohled. Každou noc, než odešla do boje, loučila se Charlotte Fairchildová se svými dětmi. Po domě se pohybovala nelyšným krokem lovců stínů, ale prkno přede dveřmi Matthewova pokoje bylo staré a vždy ji prozradilo tichým vrznutím. Matthew nikdy neusnul, dokud to zavrzání nezachytil.
Dnešní noc žádné vrzání nebude.
Matka neodchází. 
Leží v ložnici a možná nedožije rána. 
"A jestli umře, tak jsem to já, kdo ji zabil," opakuje si Matthew a zakazuje si plakat. 
Vzpomene si na placatku, kterou ukradl v kuchyni. 
Lokne si. Pálí to. Ale konečně ho to ukolébá.

"Jenom my?" rozhlížel se Matthew nevěřícně. 
Anna Lightwoodová, Thomas Lightwood, Alastair (Zatracený Parchant) Carstairs, Grace Blacthornová, James a Kordélie. Všichni sice pozuby ozbrojení, pokrytí runami, ale na souboj s knížetem pekel to rozhodně nemůže stačit. 
"Ano," kývl James s naprosto kamenným výrazem. 
Všichni čekali, než Magnus vyčaruje portál do Edomu.
"Ještě si to můžete rozmyslet," varoval je Magnus. 
Zavrtěli hlavou. 
"A bude nás ještě méně," dodal James, chytil Matthewa za ruku, vtáhl ho do portálu a uzavřel ho dřív, než stihli projít ostatní. 
"Porazíme Beliala sami dva?" vydechl cynicky Matthew.
"Třeba se lekne toho, jak děsně vypadáš," ušklíbl se James.

"...v čele sálu stojí obrovský strom z kopí, halaparten, mečů a dýk," líčil Matthew.
"A na vrcholu je vrhací hvězda?" smál se Sylvain. 
Matthew se uvolněně zaculil.
"Podél zdí jsou stoly s jídlem. Nejvíc všichni zbožňují punčovou fontánu. Hlavně proto, že strýc Will do ní každý rok vylije gwirod," pokračoval a bezděčně se ošil.
"Kolem půlnoci se začne tančit. Thomas přísahal při Andělu, že letos si s Alastairem zatančí."
"A víš jistě, že nechceš jít?" zeptal se Sylvain.
Matthew podrbal Oscara mezi ušima a zavrtal se Sylvainovi do ramene. Poprvé od svých třinácti cítil absolutní klid.
"Takhle jsem naprosto spokojený."

Když se Matthew probral, byl přesvědčený o tom, že zemřel. Doufal, že zemřel. Místo toho civěl na levandulové tapety v Annině bytě. Z posledních sil se snažil najít stélu, ale seznal, že ji ztratil nebo mu ji Anna sebrala.
"Příště tě na té podlaze nechám chcípnout," pronesla Anna chladně, "ale teď tě potřebujeme."
Sama mu na kůži nanesla pár léčivých run, aby mu pomohla od nejhoršího. Velký monokl pod okem mu ovšem nechala.
"Jamesův dědeček plánuje zničit svět, James tě potřebuje."
"Tak to mě radši zabij," kňoural Matthew. 
"Zapomeň. Tu čest přenechám Jamesovi," řekla Anna, ale koutek už jí cukal. 

"Koukej se sebrat," zadívala se Anna Lightwoodová přísně. Matthew Fairchild, toho času zpitá troska na podlaze luxusního šantánu, ovšem věděl, že pod tou její tvrdou maskou je bytost stejně ztracená a křehká jako on sám.
"Nepůjdu," řekl Matt jako vzpupné děcko.
"Nevím, co tu předvádíš za divadlo, ale napiš si jiný part," trvala na svém Anna.
"Ty máš tak co mluvit. Hraješ si na co? Na muže? Ty tvoje fraky a žakety a zástup děvčat, která si vodíš na provázku jako loutky. Co je to jiného než trapná hra?" 
Ťal do živého. Anna se zamračila. 
Matthewa Fairchilda omráčila její pěst.

"Matthew, to nemůžeš!" křičel James a držel ho za rukáv. 
"Ty to nechápeš, Jamesi, musím. Musím odejít. Pryč od všeho." Matthew už se ovšem rozhodl. 
Chtěl se svému parabátai vytrhnout, ale James ho svíral pevně. 
"Neblázni přece, máš tu rodinu, přátele... psa!" nedal se jen tak odbýt.
Matthew se nadechl: "Miluju Kordélii."
James zbledl.
"Slyšíš? Miluju tvoji ženu."
Sevření konečně povolilo a Matthew nastoupil do vlaku. Na poslední chvíli. Neohlédl se, nedíval se z okna. Nechtěl ho vidět. Místo toho vytáhl placatku s brandy a hltavě se pil. Tekla mu po bradě mocným proudem a Matt doufal, že ho utopí.