Moje články

Osoby a obsazení:
Richard II. - král anglický
Richard III. - král anglický
Horacio - "přítel" Hamletův
Chůva - chůva Juliina
Will - bard sám

AKT 2., SCÉNA 3
(na podlaze leží mrtvý Richard II. a kolem něj jsou zbytky koláče, opodál se směje Richard III. v kuchařské zástěře)

Will: Ach, Horacio! Já ho znal!
Horacio: Toho kluka potrhlého? Čím pro tebe byl?
Will: Měl humoru za sto! Co se mne na zádech nanosil...
Horacio: To já znám, co já se prince nanosil -
Will (polekaně): Ne nahlas!
(na předscénu vyjde chůva a mluví k divákům)
Chůva: Vidíte? Copa já neříkala 'nejezte nic, co sama neupeču', ale to ne, to je pořád samý království za koně a já to pak budu uklízet.
A vidíte ty dva hlupáky? (ukáže na Willa s Horaciem) Týdny tu kolem sebe krouží, i ten hrbatý mrzák už to chápe. A oni se... Pche, to já to poznala hned. I tu malou holubičku jsem prokoukla, když se jí začaly zapalovat lejtka.
(ustoupí z forbíny a jde zpět do hry)
Richard II. (v poslední posmrtné křeči): Má duše, vzhůru! V sídlo na nebesa, když tělo hmotné k smrti klesá!
Chůva: Ukažte pánové, nejjemnějším plátnem ho zakryju.
A vy dva můžete třeba... (provokativně mrkne)

Princezna Oglamár se nikdy nespokojila než s nejlepším. Jen nejjemnější látky, nejdelší vlasy, nejdražší šperky, nic jiného ji nemohlo zdobit. A za manžela jenom největšího hrdinu. Není se čemu divit, že pouze pro ni si přiletěla nejstrašlivější obluda z celé Fantázie - drak Smerg.
Uloupil ji z koňského hřbetu a donesl ji do cely ve věži. Té nejvyšší.
Princezna naříkala, hrozila i prosila, nic nepomohlo.
"Držím tě tu pro tvé vlastní dobro, princezno," vysvětloval drak. "Venku je nebezpečný vzduch i prostředí. Mohla by sis ublížit."
"Kdy mě tedy pustíš ven?" zakňourala princezna.
"Až budeš ochotná vařit, prát a uklízet," vysvětlil drak.

"Hmmmm, chutný kvarcit, jemně zrnitý a středně tvrdý... hmmmm..." mručel labužnicky Pjernarkrach a přivíral spokojeně oči.
"Co to dělá?" Rytíř Hynrek byl sice rád, že kamenožrout klestí cestu zkamenělým lesem Wodgabay, ale jeho počínání úplně nerozuměl.
"Hmmmm, středně zrnitý travertin."
"Řekl bych, jestli se do toho smím vložit," vložil se Ukuk, "že si namlouvá své oblíbené chutě. Tento les, jak vidíš, vznešený pane, netvoří kameny, nýbrž stromy zkamenělé. To je pro kamenožrouty stejné jako pro vás..." Zarazil se. Co on vlastně věděl o rytířích a jejich oblíbených a neoblíbených pochoutkách? Podrbal se za kloboukem.
"Jako vařená zelenina?" zakřenil se rytíř.

Hynrek se na svou novou družinu díval s velkou nedůvěrou. Že mu bude kamenožrout užitečný, o tom nepochyboval. Jeho velikost a sílu se vyplatilo mít na své straně při kterémkoliv boji, ale co s těmi třemi pidižvíky, kteří tu jásavě poskakovali a radovali se ze šťastného shledání?
Černomůrka mu byla sotva ke kolenům a těžko udrží meč, o pidiďasovi a bludičce do dlaně ani nemělo cenu jako o bojovnících uvažovat. Jak mu tahle společnost má pomoci vysvobodit Oglamár?
Rytíř byl na světě příliš krátce, aby chápal, že před ním stojí největší hrdinové bitvy o Slonovinovou věž.
Naštěstí měl brzy pochopit.

Doctor se díval s (zatím) neutrálním výrazem na křeslo, na němž se (doslova) rozvaloval (jeho oblíbený) časový agent. Na sobě neměl nic (kromě vojenských bot), pocucával Martini a (zvrhle) se usmíval.
"Proč jsi na mé lodi bez... uniformy?" zaznělo nakonec (příliš nadšeně) z Doctorovy strany.
Kapitánův úsměv mu vymodeloval (ten kouzelný dolíček) na bradě. "Jedeme přece řešit tu záležitost s Církví." Poslední kapka Martini skončila na kapitánově dolním rtu.
(Ta by zasloužila setřít!)
Tardis vypustila oblak antiharknessovských feromonů, Doctor se oklepal, beze slova došel k řídící konzoli a navolil souřadnice.
"To křeslo dám spálit," řekl polohlasně do hlasitého VWORP VWORP...

Poté, co Hynrek vysvětlil své záměry i tužby a svěřil kamenožroutovi všechna úskalí, o nichž mluví proroctví, zamyslel se Pjernarkrach velmi hluboce. Rytíři se to jevilo spíš jako spánek, snad kvůli tomu oddechování.
"Hmmmmmmmm," protáhlo padající kamení. "S tím vším ti mohu pomoci, sekeru najít i do hradu se dostat." Další dumavá chvilka. "Ale nejprve mi pomoz najít mé přátele. Oni pak na oplátku pomohou zase tobě."
Hynrek se nechtěl zdržovat, ale souhlasil. Začal se obalovat brněním i přilbicí s chocholem. "Ty si neoblečeš zbroj?" Divil se.
Pjernarkrach se štěrkově zasmál: "Mé nahé tělo je nejlepší zbrojí v celé Fantázii."

žibud oʞo onánoʞyv oʞo oƚʞɒƚ oʞo luǫɿom oʞo ěmɘz oʞo éƚuɿʞ oʞo ynɘmɒlq oʞo imývizɒɿm oʞo něnáɿʜɔ oʞo eႱ oʞo ɒ oʞo yqoʞířq oʞo imínbov oʞo imɘřƚ oʞo ɒz oʞo ɿɒǫɒɿ oʞo ěbɒɿʜ oʞo ɒn oʞo ávýɿʞu oʞo ɘƨ oʞo nɘƚ oʞo ɒǫɿɒmƨ oʞo ɒʞɒɿb oʞo yniquš oʞo ánoʞɘřq oʞo ánibɘႱ oʞo áɿɘƚʞ oʞo uɿɘʞɘƨ oʞo uoněvolo oʞo áʞƨíz oʞo ɒƨɘl oʞo oʜénnɘmɒʞ oʞo iɔbɿƨ oʞo v oʞo ýɿɘƚʞ oʞo nɘƚ oʞo ɘzuoq oʞo íbodovƨyv oʞo ɿámɒlǫo oʞo unzɘɔniɿq oʞo ɘž oʞo šíƚƨiႱz oʞo ívƚɔoɿoɿq oʞo oƚoʜoƚ oʞo ovolƨ oʞo éʜuɿb oʞo ébžɒʞ oʞo šɘƚčɘřq oʞo ěnváɿqƨ oʞo žybʞ oʞo

Kamenožroutovy obavy rozčeřily jiskřičky překrásné melodie, která trhala mrazivý vzduch a linula se všemi směry.
"Zpěv? Hmmmmm," zamručel a pomalu vstal.
"To je princezna Oglamár," ozvalo se mu za zády. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam rytíř Hynrek. "Je zamčená v cele hradu Ragar a já ji nemohu vysvobodit," smutně si povzdychl.
"Zamčená princezna?" podivoval se kamenožrout. Princezně i tomu, kde se tam u všech bludiček rytíř vzal.
"Unesl ji hrozivý drak. Princezna mi každý den smutně zpívá, abych ji zachránil. Ale já se bez kouzelné sekery nedostanu přes ten hrozivý les," vzdychal rytíř.
"Hmmmmm, mohl bych pomoci?"

Pjernarkrach v záři nočního lesa ztratil bludiččino světélko. V zoufalství, které zalilo jeho kamenné srdce, se rozběhl směrem k severu, doufaje, že tam nalezne svých přátel. Místo radostného shledání jej však potkal nečekaný pád. Uklouzl po plameni mrazivého ohně a poté ho přivítala do náruče nekonečná hlubina a temnota.
Probral se do praskajícího ticha a šera, srdce ho bolelo a tělo mu svíral pichlavý mráz. Kamenožrouti málokdy pociťují strach, ale Pjernarkrach se bál. Zjistil, že bolest ze samoty je rovna strachu z Nicoty.
A to ještě netušil, že za zády se mu rozprostírá Wodgabay - zkamenělý les - a všechny jeho nástrahy.

Paní Ajúola se laskavě usmívala na své tři nečekané hosty, které ráno "sklidila" ve své bylinkové zahrádce. Bludička, pidiďas a černomůrka nadšeně vylizovali už třetí talíř.
"Chutnalo?" zazněl její melodický hlas.
"Húhú!" mlaskla spokojeně Vúšvusula.
"A jak!" přitakal Ukuk. "Vznešená a laskavá paní, tohle je ta nejlahodnější koprová omáčka pod sluncem. Tam nade dveřmi vaší chaloupky, tam si pověste štít, vždyť vaší kuchyni by měli ochutnat všichni."
"To by mohl být problém," zasmála se, "žiji v Proměnlivém domě. A jak již název napovídá, mění podobu. Pokud se pro vývěsní štít nerozhodne sám, já mu ji nutit nemohu."
"Jaká škoda, uďasa."

Když Vúšvusula otevřela oči, zjistila, že je i s netopýrem zamotaná v zelených úponcích. Trhavými pohyby se snažila vymotat, a zřítila se tak s mírně dutým žuchnutím na zem. Tam už si Ukuk a Blubka třeli své rány a oprašovali se od zelených lístků. Ukukův hlemýžď si na všem spadlém labužnicky pochutnával. Jen Pjernrachkracha nebylo nikde vidět, což při jeho velikosti znamenalo, že se jim ztratil.
"Ctěná Blubko, zdá se, že cesta byla sice z lesa ven, ale rovnou," přerušil ne příliš vznešenou řeč a očichal si kabátek, "rovnou do něčí koprové zahrádky."
"Považujme to za úspěch," usmála se bludička.

Les je pohltil bez varování. Byl nádherný, o tom se nepřeli, ale o nebezpečí, před kterým varovala bludička, už nepochybovali. Stromy rostly doslova odevšad, Vúšvusula s netopýrem nedokázala vyletět tak vysoko, aby se dostala nad jejich koruny. Ukukův hlemýžď se neustále motal v kořenech a mámila ho vůně nektaru a květů. Pjernarkrach sice zvládal prorážet kmeny, ale jakmile jeden strom porazil, vyrostly tři nové. Všecky krásy zářivého lesa Perelínu je dusily svou dokonalostí.
Museli být jenom kousek od kraje, ale nemohli se k němu dostat.
"Vyveď nás ven, řekni kudy," obrátila se Vúšvusula na Blubku.
"Rada na cestu od bludičky?"

Čarodějnice Xaída byla nejprve brutálně napadena kousek od svého bydliště a poté utrpěla další ponížení od vítačských vlastizrádců.
Banda neotesaných zelených lidí v rudých (tedy neomarxistických) kožešinách si ji třikrát vyhlédla v okamžiku bez ochrany a za provolávání hesla AŤ ŽIJE DÍTĚ ji strašlivě rozcuchali její rusé vlasy. Je na čase si nalít čisté šťávy - DĚTSKÁ CÍSAŘOVNA JE ZRÁDCE!!!!!
Pozvala do naší milované země LIDSKÉ DÍTĚ které si tu dělá co chce, štve mírumilovné obyvatele Fantázie proti sobě a nejvíc proti krásné XAÍDĚ. .
Myslíte, že toto je v pořádku?
PŘEDEJTE NEJBLIŽŠÍ BLUDIČCE ABY SE TO DOSTALO K CO NEJVÍCE FANTÁZANŮM!!!

Zatímco černomůrka a pidiďas se činili se zásobami a kamenožrout kopal, tedy spíše se ládoval barevným pískem, bludička dumala. Co to jen zapomněla o poušti Goab?
Nezůstávej po setmění!
"Musíme odtud!" zakřičela, seč jí tenký hlásek stačil. "Hned, než zapadne slunce, ať jsme pryč."
"Můj netopýr je unavený, musíme chvíli odpočívat," nedala se zpovykat Vúšvusula.
"V noci tu vyroste les, pojďme," naléhala Blubka.
"Les, to je přece dobře, ne?" mínil Ukuk.
"Co vyroste za noc, žije příliš lacino. Co žije takto levně, snadno umírá. A vše ostatní s ním."
V tu ránu se jim zošklivily všechny barvy pouště. Rychle pryč!

Jsou chvíle, kdy to jde. Kdy to zvládám. Kdy zapomenu. Pak se ale najde další. Vždycky mladší. A je to zpět. Nedokážu se zbavit pocitu selhání. Přitom je to ironie. Já. Člověk, který se půlku života vysmíval těm, kteří po tom toužili. Vždyť já jsem přece důležitější než jenom jako inkubátor... Ale pak se objevila ta slabounká růžová čárka a chytila mě do pasti. Do pasti údělu. Údělu, jemuž jsem nedokázala dostát, když mě můj syn velikosti dlaně opustil.
Od té doby netoužím po ničem jiném. Akorát čím dál tím víc myslím, že údělem ženy není mateřství.
Je to utrpení.

Létající nepříjemnosti byly daleko za nimi, ale nové měly teprve nastat. Všude kolem byly písky pouště Goab. Tři menší členové společenstva poslů se pokorně dívali na ultramarínové duny, ten čtvrtý přemýšlel, zdali by písek nemohl být k snědku.
"Co teď?" zeptala se bludička.
"Musíme nějak přečkat, než přejde největší žár," mudroval Ukuk. "Vúšvusula a její netopýr by mohli ze vzduchu hledat cestu, já a hlemýžď najdeme vodu. Tady velký přítel vyhrabe stinnou jámu, aby nás slunce nespálilo,"
"A co já?" nesměle pískla bludička.
"Ty nic, buď tady a zpříjemňuj nám svou přítomností den."
Blubka se zaškaredila. Copak jsem jenom ozdoba?

Strakatí Šlamufové se proplétali v důmyslné a nádherně pestrobarevné choreografii. Blubka okouzlena vábením toužila se k nim připojit.
"Cizinci, bažinci, to nejsou našinci," obořil se na ni modrý Šlaumuf.
"Mrk, smrk..." zapištěl další motýlek a mrsknul po ní svojí čepičkou.
"Juch juch!" Další pestrobarevní šílenci se přidávali a házeli po všech, co jim přišlo pod nožku.
"To ale nesmíte," pískla bludička.
"Břuch, buch!" zavelel růžový mol a vrhl se na ni.
"Mrk... smrt!" ozval se největší z Šlamufů.
"Tak to prrr," zaduněl kamenožrout, schoval své tři přátele do dlaně a prchal s nimi, dokud nenechal chutné hory daleko za sebou.

Protože Fantázie nemá map ani hranic a její konec může být uprostřed, na břehu Jezera Slz se čtyři poslové znovu radostně shledali a těšili se, že ještě chvíli spolu budou pobývat. Vydali se do hor, aby se Pjernarkrach dosyta najedl.
"Neměli by tu být Achrájové, ti nebozí červíci?" divila se bludička přejíždějíc pohledem prázdné údolí.
"Není je možné spatřit, jsou tak nešťastní ze své ošklivosti..." nedořekla černomůrka a užasle hleděla na pestrobarevný rej. Šlamufové, velcí motýli, jeden za druhým vylétávali z kukel těch, kteří ještě včera byli Achráji.
"Jsou krásní!" vydechla Blubka.
"Ale jsou také dobří?" zamyslel se nahlas Pidiďas.

Společně bojovali a přežili velkou bitvu o Fantázii. Nepropadli Nicotě, i když byla blízko. Když se Fantázie z chaosu vyléčila a pomalu se svými klidnými dny ukládala ke spánku, sešli se na mýtině znovu čtyři poslové. Pidiďas Ukuk, černomůrka Vúšvusula, kamenožrout Pjernarkrach i bludička Blubka. Byli smutní, protože klid znamenal konec jejich společného příběhu.
"Kéž bychom pořád ještě mohli utíkat před Nicotou," povzdechla si Blubka.
"Tak tak, kéž bychom spolu čelili temnotě," přitakala černomůrka.
"Asi bychom se měli vrátit ke svým národům," smutně pronesl pidiďas.
Kamenožrout na souhlas vyprsknul pár kamenných drobečků.
Ani jednomu se však nechtělo z mýtiny odejít.

"Já se na to můžu..." zakvílela Kristýna a cumlala si palec.
"Co se zase...?" Lenka vystrčila ze stanu zarudlý obličej.
"Já na tom dělám, já na tom makám," mumlala Kristýna s palcem v puse a znovu se pokusila najít šňůru, kterážto mezitím samozřejmě uletěla a provokativně plápolala ve větru.
"Makej rychleji, já už to neudrží. Nemám dispozice k tomu být stanovou tyčkou." Hlava zmizela v útrobách lehce zatuchlého modrého plátna. Další poryv větru stanem nebezpečně zamával a Kristýna začala znovu nadávat.
"Co je to tentokrát?" zahuhlal obsah stanu.
"Máme problém, asi spíme pod širákem. Došly nám všechny kolíčky."
"A sakra..."

James jen těžko zadržoval slzy, když viděl své bratry a sestry v boji na život a na smrt. Nikdo nezůstal ušetřen, platilo tady jenom kruté "buď, a nebo". S námi, nebo proti nám. Sledoval smutné a prázdné oči lidí, kteří se k němu obraceli v poslední zoufalé naději na pomoc. Nechápal, co obrátilo bratra proti bratru, tak najednou. Vždyť rolníci a pastevci se vzájemně potřebovali. A stačilo slovo bělocha o nadřazenosti...
Otevřel jim dveře i náruč. Lhal, podplácel a sám se chopil zbraně, aby je bránil, i když nebyli jeho kmenem.
Protože to hrdinové dělají. A War Machine byl hrdina.

Blonďák se opíral o kaktus. Sledoval práci rukama. Na práci se vždycky kouká dobře. Ramirez hrabal. Hraboši také hrabali. Tenhle hraboš byl ve skutečnosti Tuco. Neplést s tukanem. Tukani žijí v pralese. Tenhle byl z Mexika. Vyhrabal si hrobeček a v tom hrobečku kostřička. Měla velmi laskavý úsměv.
Ještě laskavější úsměv mělo krásnoočko. Mířilo na ně svým bičíkem a zaměřovalo na ně svou světločivnou buňku. Ale tohle Krásnoočko mířilo zatraceně dobře. A tak tam stáli všichni tři. Každýmu z nich šlo nejvíc o ty zahrabané chechtáky. A proto se neusmívali. Na rozdíl od kostry Arche Stantona neměli smysl pro humor.

Když se technik Marcus Clayton probíral daty, která mu poslala sonda dělající rutinní průzkum, měl za sebou již patnáctihodinovou pracovní směnu a zprávu z kráteru Tycho přehlédl. Trvalo několik měsíců, než ji náhodou objevili vědci základny Clavius. Odchylka v magnetickém poli kráteru byla nevysvětlitelně obrovská, takže ji někteří považovali za chybu ve zpracování dat. Jenomže měření se opakovala a anomálie se zvětšovala. Kráter Tycho brzy obklopila neprodyšná stěna a lidé se centimetr po centimetru nořili pod povrch Měsíce.
Když se dotkli černého monolitu, necítili nic zvláštního. Snad jenom podvědomou přitažlivost. Ale jakmile se kamene dotklo Slunce, začaly se dít divy.

"Je to idiot!" zakřičel psychoterapeut ještě dřív, než se za mladým mužem dovřely dveře. "Slyšíte, profesore? Naprostý."
"To je vaše diagnóza, doktore?" Lambeau se snažil udržet profesionální výraz.
"Ne. Moje diagnóza zní 'totální sráč'. Maucta." A zanechal profesora matematiky v duchu vypočítávat množství psychoterapeutů v okolí Bostonu. Později našel profesor Willa opřeného o zeď a zahaleného v modrém dýmu. Nejraději by mu jednu vrazil. Ten psychiatr měl pravdu. Hunting je idiot. Ale pak si vybavil ten pocit, když sledoval kluka bez vzdělání, jak čaruje s algebraickými grafy. Byl jím fascinován.
Dobrá, poslední šance, řekl si a vyhledal číslo na Maguira.

"Ty jsi hodný pejsek. Copak ti to chtěli provést ti zlí Norové. Jsou to magoři, viď?" Clark cukroval a hladil malamuta po hlavě. "Takový poslušný, hezky huňatý..."
Pes kníknul a odcupital z ubikace. Naprosto neslyšně se potuloval základnou, pozoroval, zkoumal, učil se. Nikdo neměl podezření, že je s ním něco jinak.
S tou klecí tak úplně nepočítal, ale zase na druhou stranu bylo v ní i několik testovacích objektů. Pozřel je a transformoval. Jenom škoda, že ho u toho viděl ten budoucí testovací objekt.
Výtvory shořely a s nimi hodný pejsek. Ale jeden přežil. Do tří let bude planeta jeho.

Olin bojoval s větrnými mlýny, snad v bláhové radosti z narození synáčka. Ale z nějakého důvodu nemohl nechat Žluťáska padnout ještě hlouběji do společenského bahna. Když byli spolu oni dva, byl Žluťásek něžným chlapcem, tak křehkým jako motýl, který nevěděl, kudy a kam se životem. Přitom by ho stačilo dobře nasměrovat. Ale k čemu snít, vždyť za přítomnosti kohokoliv třetího stal se ze Žluťáska zase floutek, co se rád rve a opíjí do němoty.
Olin se však rozhodl dohrát svůj quijotovský part až do konce a vyzvat mlýny na souboj. Třeba až Žluťásek uvidí Anckovu pravou tvář, sám ho opustí.

Když naše matky zapomínaly, že už jsou Američankami, a třískaly nás hlava nehlava za doprovodu ruských nadávek, bylo jedno, kdo z nás ten průšvih udělal. Na zadek jsme dostali všichni tři.
Když se jeden z nás oženil, tančili jsme a pili, protože dobrou ženu jsme získali my všichni. A ta kapka vína, která uvázla na Angeliných svatebních šatech, to byla předpověď krve nás všech.
Když jsme se ocitli ve Vietnamu, nezáleželo vůbec na ničem, byli jsme vojáci a všichni jako jeden. A v těch sračkách jsme taky byli společně.

Takže Nicku, když jsi umřel, umřeli jsme s tebou i my.

Jmenuji se Estéban a je mi třináct let. Momentálně nejsem příliš šťastný. Přinesl jsem si ze školy špatnou známku. Učitel vůbec nepochopil, že jsem téma "Moje rodina" sepsal podle pravdy.
Moje matka se jmenuje Rosa. Rosa je jeptiška. Rosa je mrtvá.
Moje matka se jmenuje Manuela. Manuela je herečka. Manuela mě vychovala.
Moje matka se jmenuje Lola. Lola je mým otcem. Lola zemřela, když jsem byl dítě.
Moje matka se jmenuje Agrado. Agrado mě učí sprosté vtipy.
Moje matka se jmenuje Huma. Huma je manželka mojí matky Manuely. Huma je slavná herečka.
Já hercem nechci být. Ale možná budu spisovatel.

"Viděl jsem věci, o kterých by se ti ani nesnilo. Věci, které nedokáže spatřit žádný z vás, lidí. Viděl jsem je, cítil jsem je, plakal jsem nad jejich ztrátou. Říkáš, že jsme jiní, ty a já, ale oba nás svazují pouta pomíjivého času. Vymanil jsem se ze své vědomé smrtelnosti. Zemřu někdy. V čem ty jsi člověkem víc než já? Já jsem viděl hořící válečné lodě v ramenech Orionu. Prošel jsem Tannhäuserovou branou..." Roy se odmlčel a plakal. Deckard váhal, držel mu pistoli u hlavy, ale věděl, že na tom už nezáleží.
Oba jsou smrtelní. Ztracení jako slzy v dešti.

Paříž mu začala být po pár měsících nechutně malá. Hlavně, když se pokoušel schovávat před lidmi, kterým dlužil peníze. Potřeboval vypadnout. Někde jinde by mohl udělat školu. Nebo nějaký nadšený filantrop objeví jeho výjimečný talent. Mohl by potkat dívku svých snů. Ale na tohle by potřeboval tak možná Nový York.
Obcházel přístavy a hledal práci. Házet lopatou byl ochotný jenom za stravu, ale za tři měsíce se nedostal dál než do Southhamptonu. Tam se nový život budoval... špatně. Pomalu se vzdával nadějí. Když tu se na něj usmálo štěstí. V pokeru obral dva Švédy o lodní lístek.
Těš se, Newyorku!

Další zájezd skončil, autobus spokojeně odpočívá v garáži a čeká na údržbu. Mladší Karel si bere dovolenou, staršího Karla čeká ráno další štace. Tentokrát do Českého Krumlova.
Ještě zkontrolovat síťky na sedadlech a přepočítat podšálky. Je jich přesně dvaapadesát, Karel si vzdychne: Schválně, kolik jich tu bude, až večer zase zaparkuju v depu.
Ale toho dne se děly věci. Všichni účastníci zájezdu přišli na čas. Každý čekal, až mu zavazadlo do kufru umístí pan Karel. Posedali si na místa bez hádání.
A večer bylo v autobuse dvaapadesát podšálků.
"Jednou za sto let, ti řikám," chlubil se za týden Karel Karlovi.

Víš, milý Forreste, bejt idiot, to není žádnej med. Ty to možná nevíš, a Bůh ví, že to snad na vlastní kůži ani nepoznáš, ale není to pěkný. Lidi se smějou, i když jim odmalička říkaj, že mají bejt hodný na postižený lidi. Tady kolem jsou na mě i na tebe všichni hodný. Asi to bude mít něco společnýho s tím, že jsem podle všeho nechutně bohatej. Ale víš, milý Forreste, bejt idiot znamená bejt vždycky sám. Já jsem měl štěstí a měl jsem svou mámu a pozdějc taky tvoji mámu, ale teď, když odjedeš do školy zůstanu vždycky sám.

Vivian se zamyká za dveřmi koupelny. Jedná rychle. Vysypat, rozdělit, šňupnout. Naučenými pohyby všechno sklidit do nenápadné kabelky, zběžný pohled do zrcadla. Všechno cajk, jsi kočka, Vivian, a sbalila jsi pracháče.
O dva dny později se v boční uličce opřená o zeď vybavuje s Juanem a Pedrem, předává drobné sáčky a fasuje prachy. Nesahat, za to se taky platí, pánové. Polovinu výnosu předat Kit a pak se rychle vrátit k Edwardovi. Kdyby ji načapal s koksem, vyhodil by ji z auta.
Vivian byla na dně. Producentka prohlásila, že takové lůze by divák nepřál happy end. A kokain vyměnila za jahody.

Chris se rozhlédl po přeplněné taverně a probodával každého z účastníků pohledem. Ušmudlaní sedláci, na těle pot, prach a zbytky slámy. Někteří se dívali na zem, jiní hypnotizovali strop. Třeba se prozírají skrz strop a na nebi je Bůh konečně zahlédne. Mladí muži mezi všemi těmi prací shrbenými otci sice vypadali nadějně, ale vlastně to ještě byli děti. Měli si hrát na honěnou, ne hrát ruletu se smrtí.
Harry se zatvářil nešťastně. Tohle mělo být místo s pokladem? Tady? Určitě ho sprostě podvedli. Jen Vin zachoval klid a zopakoval Chrisovu otázku: "Slyšeli jste. Kdo z vás někdy držel nějakou zbraň?"

K levému boku se mu tiskla Rosa, Irenu objímal kolem ramen. Za normálních okolností by se k dívkám, jako byly tyhle dvě, nesměl přiblížit, aniž by mu hrozila ztráta na životě, ale situace byla... složitá. Vypadali jako sympatická cestující trojice; Rosu vydával za svou snoubenku, Irenu za sestru. Když by se někdo tázal, proč nebojuje za svou vlast na frontě, předvedl ukázkový astmatický záchvat.
Přesto se dvě habsburské princezny občas chovaly na hranici prozrazení. Upřímně, kdyby výměnou za tyhle dvě cácorky nečekalo na konci cesty ruské vejce, nejraději by je vyhodil okénkem vlaku.
Práce pro tajnou službu prostě vyžadovala sebezapření.

Některé průšvihy způsobuje lidský faktor. U našeho průseru se jednalo o naprosto ukázkovou "nešťastnou shodu okolností". Klepou se mi nohy, a upřímně, teď mám pocit, že až do konce života nebudu chtít opustit svoji postel. Ale přežil jsem. Všichni jsme to zvládli, natěsnaní jako sardinky v malé plechovce lunárního modulu. John sice přišel o svoje stylové obočí, ale přežili jsme. Na ten zatracený Měsíc se možná už nikdy nepodívám, přiznávám, že teď už se mi tam ani nechce.
Věřili byste tomu? Tolik bezpečnostních protokolů a stejně nám vybouchla kyslíková nádrž. Možná jsme neměli mít tu, co sloužila už Apollu 10.

Timothy nikdy tak úplně nezapadal. V nejlepším případě o něm lidé tvrdili, že je prostě výstřední. Učitelé a spolužáci používali mnohem horší výrazy. Pro namalované oči, barevná trička a duhové kolo mělo pochopení jenom málo lidí. Vlastně celkem dva. A tak trochu ještě máma.
Když ho angličtinářka přinutila, aby zpíval ve školním divadelním představení, očekával, že slovní násilí přetrhne tu pomyslnou nitku a dostane do zubů. Ale to by se do toho nesměla zamíchat ta sladká kouzelná šťáva.
Na jevišti mohl vyrůst. Třpytky a křídla přirozeně souzněla s jeho osobností. Jeho hlas byl konečně slyšet. A byl to nádherný hlas.

Ellie zapomněla úžasem dýchat. Oněmělá hleděla na fantastickou krajinu pod sebou. Chtělo plakat, smát se, objímat všechny okolo sebe. Její sen rostl a žil všude kolem ní. Ian se trochu škodolibě pochechtával a Ellie si uvědomila, jak hloupě zírá a konečně zavřela ústa.
Váhavě udělala první krok, jako by čekala, že se kouzlo rozplyne.
"Tráva? Tráva není úplně..." Nedostala šanci dokončit větu, protože kolem se právě prohnalo asi dvacetičlenné stádo. Jeden z tvorů se maličko opožďoval za ostatními, pak se zvědavě otočil a prohlížel si návštěvníky.
Ellie od něj byla sotva metr. O chvíli později jí vlasy rozčíslo triceratopsovo říhnutí.

Říkají o tobě, že máš jméno. Catherine. Královské jméno. Ale to už ti teď nepatří. Jsi To. Ono. Nic. Jestlipak máš hlad, moje maličké, sladké Nic? A hele, ono se to nehýbá, přece to neumřelo. I ne, Ono to trucuje.
Jsi vyděšená? Není důvod být vyděšená. Jsi moje larvička. Bude s tebe krásný motýlek. Pošlu ti tam dolů smrtihlava. Chceš? Ono to nechce motýlka? No tak, hýbej se. Hýbej se, ty malá mrcho. Nemůžeš chcípnout, ještě ne. Jsi můj poslední kousek. Oblek už je téměř hotový.
Jaký oblek? Přece oblek ženy. Všechny svoje ženy si obléknu. A budeme spolu. Napořád.