Moje články

Jednou železničáři začali se proti svému přednostovi bouřit.
"To přece nejde, aby se k nám takto choval, už rozplakal i Čtyřistašestku tím svým láteřením," povídali si. "Někdo by mu měl vyčinit," dodali a hned se obraceli na pana Blahoše, že snad jako služebně nejstarší by něco zmohl.
Ten nerad, ale šel. Už ve dveřích choval se k němu nejvyšší pan železničář nerudně. Ani nevyslechl jeho žádost do konce a hned spustil: "Co je mi do nějaké Čtyřistapětky? A vůbec do celého malého Smíchovského nádraží. Však já tady dlouho nebudu. Převelí mě jinam. Až do Vídně, uvidíte."
Nemohl se mýlit víc.

Jednou, a už je to velice dávno, nastoupil na Smíchovské nádraží nejvyšší pan železničář. Pan Blahoš byl rád, že už je v důchodu a požádal o svoje teplé místo ve výtopně. Pracovat pod panem nejvyšším železničářem se totiž nedalo. Celý den chodil a na všechny křičel.
"Vyleštit!"
"Přezout!"
"Moc malá."
"Tomuhle říkáte předpisová košile?"
"Kdo čistil ten kotel?"
"Házejte v rytmu!"
Nikdo nevěděl, co štěkne nejvyšší pan železničář na něj. Všichni byli nešťastní, nejvíc mašinky. Všechny byly smutné, po kolejích se ploužily a netěšily se domů.

"Jak tohle asi dopadne, to jsem sám zvědav," řekl pan Blahoš a přihodil uhlí.

Čas od času bylo třeba nějakou mašinku poslat na prohlídku. Než do smíchovské opravny nastoupil pan Melichar, mašinky se bály a nechtěly se nechat prohlédnout. "Co když mi najdou defekt, co se mnou bude," naříkaly mašinky. Ale jemné francouzské klíče získaly si srdce mašinek. Navíc je po prohlídce vždy krásně promazal olejem, ó to byla lahoda!
Jak objevil se veselý obličej pana Melichara, začaly se mašinky žďuchat a předhánět, která půjde první, a pan Melichar musel je všecky uklidňovat, že se určitě dostane na každou.
Po prohlídce pak veselé mašinky klouzaly po posunovací koleji a těšily se na další prohlídku.

Když bylo léto a noci byly víc modré než černé, sešli se občas železničáři ze Smíchova, co měli noční šichtu, a v ohništi, které pod dozorem pana Blahoše rozdělali vedle skladu, opékali sobě vuřty a chléb.
Pan Vondráček uměl svým malým nožíkem z každého vurstu vykouzlit ježka a všichni se těšili, až budou plameny ty dobroty olizovat a barvit do kouřova.
Ale co se nestalo, nečekaný déšť přerušil sezení uniformovaných přátel.
I radili se, co dělat. Snad udělat je na uhlí v nějaké z pecí? Raději ne, usmál se pan Blahoš. A tak čekali pod střechou nádraží, až přestane pršet.

"Co jsem u dráhy, zažil jsem tolik pokroku a přitom jsem viděl, jak se stále dokola tvoří totéž, jenom lepší a rychlejší. Jako s těmi trpaslíky a obry. Jsme tlačení prací našich předků. A tak je to správně, protože takto se vyvíjí náš svět."

"Výjimečně s tebou, drahý, nesouhlasím. Jenom vylepšovat, co už je, nepřináší změnu. Trpaslík na rameni obra, je tím obrem vláčen, sice vidí dál, ale pořád vidí pouze svět, který tu už je.
Abys skutečně učinil změnu, musíš se vrátit k počátkům a zkusit věci úplně jinak a znovu. Jako já a moje mašinka, co objela svět."

Žil byl jednou jeden železničář. Moc toho nenamluvil, mluvily za něj jeho činy a vrásky na čele. Řídil mašinky na trase z Prahy do Berouna a znal tam každičký pražec.
Když nejvyšší pan železničář rozhodl, že Dlouhá mašinka pojede do Dolních Mokropes, zamračil se, jako to dělal pokaždé, když nejvyšší něco chtěl, a vyžádal si, že pojede též.
Dostal pozici třetího strojvůdce, a tak jenom tiše stál a mračil se, když mašinka poskakovala. Ale nebýt jeho postřehu a rychlé brzdy, skončila by Dlouhá mašinka jistojistě v Berounce.
Večer mu všichni železničáři tleskali. Pan Barák se maličko usmál, ale neřekl nic.

Pár dní poté, co přijela na Smíchovské nádraží první várka žateckého sladu, konala se další sláva. Ve smíchovském pivovaru se vykulila první desítka. Ještě neměla jméno, jaké má dnes.
Železničáři sešli se po práci v nádražní hospůdce a společně sobě přiťukli.
"Jenom na šnyt, ještě mám směnu," usmál se jistý mládenec, co nastoupil zrovinka včera. Pípa pracovala a staří železničáři začali vzpomínat. Mládenec poslouchal historky, které byly takřka k neuvěření. Hlavně ta o sedmnácté koleji, která se otevírá heslem: "Mašinko, výhybko, bradlo, most, prosím tebe o milost..."
Mladý Blahoš netušil, že za padesát let bude stejná slova říkat někomu dalšímu.

Objevil se uprostřed noci. Stál před dveřmi skladu a mlčel. Pan Blahoš se ho nelekl a pozval ho dál na černou kávu.
"Proč jste za mnou přišel, pane Zababo?" ptal se Blahoš a zapálil si dýmku.
Černokněžník vzdychl. "Vy jediný jste mě nenazval zlým, i když opravdově zlý jsem. Ale cítím, že mi nějak můžete pomoci."
Pan Blahoš vyfoukl kroužky kouře: "Přál bych si, abych vás mohl alespoň potěšit, i když vám možná ani opravdu pomoci nebudu umět."
Dotkl se jeho ramene.
***
Napravený černokněžník a železničář ve výslužbě si spolu otevřeli obchod. A žilo se jim společně až překvapivě šťastně.

Jednou, už ne tak úplně dávno, pohltilo Smíchovské nádraží velké město. Svět byl náhle rychlejší a parní mašinky přestávaly stačit tomu zběsilému shonu a chaosu, co se zvenku dotlačil až k nim.
Páru nahradil diesel, diesel elektřina. Lidé libovali si, že hned je méně kouře a všude se dostanou rychleji, jak to na dráze pěkně sviští a skoro nedrncá.
Jen jeden člověk nebyl šťastný. Mladý Pavel stával na nádraží a sledoval, jak odvážejí jednu parní mašinku za druhou.
"Kdepak," řekl si, "chtěl jsem k dráze, ale tohle by nebyl život pro mne."
A tak raději založil v Lužné mašinkové muzeum.

Jednou přišel pan Valenta do šatny celý od sazí. Jeho jindy tak veselou tvář brázdily hluboké vrásky.
Pan Dvořák hned se zajímal, co se děje. Pana Valentu zlobila Pyšná mašinka. Minulý týden si umanula, že chce přemalovat kotel, pak chtěla nové vagónky. "To bych ještě snesl. Že nechce jezdit do Plzně, to mě trápí. Ale že dneska v Kařezu neuposlechla návěstí, protože chtěla být na nádraží první, z toho mám strach. Mám Pyšnou mašinku rád, ale bojím se, že špatně dopadne."
Ostatní železničáři se snažili pana Valentu utěšit.
Když Pyšná mašinka skončila ve šrotu, jediný pan Valenta pro ni plakal.

Nejprve se vás zeptám, jakou barvou si Pyšná mašinka poručila přemalovat kotel, pokud si nejste jisté, mám pro vás i možnosti. Byl: modrý, zelený nebo růžový?

Jedeme dál, kam dojela Zvědavá mašinka? To byste si ještě mohly pamatovat, ale pro jistotu: do kamenolomu, do dolu nebo do přístavu?

Jedna pro pamětníky, Mlsná mašinka nechtěla jíst hnědé uhlí a vozili jí uhlí zdaleka. Odkud, snad z Porýní, Porúří nebo z Vestfálska?

A teď, milé mašinky, kolika mašinkám byla maminkou Dlouhá mašinka? Tady bez možností.

Poslední otázka bude pro nákladní lokomotivy jako snejtovaná, kolik párů kol má Pětsetčtyřiadvacítka? Pět, sedm či dvacet?

Jednou a už je to velice dávno, žil jeden chlapeček jménem Pavlíček. Že byl jako miminko celý boubelatý a buclatý, říkali mu od té doby Pašíčku.
"Dědečku, namaluj mi obrázek," žadonil jednoho večera, po nos zabalený v peřině.
"A co bys chtěl na obrázku, Pašíčku?"
"Všechno, celý svět! Mašinky, koleje, nádraží a pana železničáře."
"Ó to nevím, zda svedu nakreslit," vzdychal dědeček. Ale slíbil, že místo obrázku půjdou spolu zítra na nádraží, stejně je čas jet do Všenor za babičkou, tak vyrazí dřív a všechno si prohlédnou.
Pašíček se radoval, až z toho nemohl spát.
Copak asi uvidím, říkal si.

Žila byla jednou jedna výhybka. Byla to velmi důležitá výhybka, protože díky ní se jednokolejná trať dělila a posílala u Lužné nákladní vlaky do Rakovníka, nebo Prahy.
Jenže bylo jí málo jednou za čas přetočit návěstí a mít závaží jenom černé a bílé. A stalo se, že vybarvila se mnoha barvami a působila zmatky. Čas od času přišel nějaký železničář a přemaloval ji do předpisových odstínů, ale výhybka se vždy vybarvila. Nevědeli, co si s ní počít, a tak svobodomyslnou výhybku vyměnili.
Ale potkáte i dnes výhybky, co mají závaží červené nebo žluté. To je na počest první svobodné výhybky.

Jednou, a už je to dávno, stály mašinky jedna vedle druhé v teple výtopny, promazány kvalitním olejem a dřímaly. Která nemohla usnout, požádala stařičkou lokomotivu o pohádku. A ta vyprávěla o dobách, kdy sloužila ve Velké válce. O dalekých krajích, kde mašinky jezdily schovány pod pancíři a vozily zásoby. A jak to nakonec byla zase mašinka, která dovezla vojáky domů.
To nebylo tenkrát jako teď, pokračovala stařičká lokomotiva, že jste krásně barevné a souměrné. Na krásu se tehdy ohledy nebraly. Ani pískat jsme si nemohly.
Malé mašinky usínaly a byly přitom rády, že mohou pískat, co jen se jim líbí.

Byla jednou jedna stará posunovací lokomotiva. Plášť měla už trochu zrezavělý, někde chyběl nějaký ten nejtek, ale ta vám pamatovala věcí.
Jak mělo Smíchovské nádraží úplně jiné jméno.
Jak se slavně otevřel velký železniční most.
Jak stavělo se nádherné nádraží pod Vyšehradem.
I pamatovala si, jak měl pan Blahoš husté hnědé kadeře a místo dýmky pokuřoval v boudičce viržínka.
A znala i všechny výkresy, které vyhodil oknem inženýr Zababa, potkala i mašinku, co objela celý svět.
Ale stařičká lokomotiva už nejezdí na Smíchově. Slouží daleko, až v České Třebové a všechno, co vypráví ostatním mašinkám, jsou pro ně jenom pohádky.

Jedna z mašinek, kterou dělníci vyrobili z Dlouhé lokomotivy, neustále plakala. Zbyl na ni totiž ten nejkratší komínek, pára jím špatně unikala ven a mašince tekly proudy vody přes světla.
Železničáři jí tajně, aby se neurazila, říkali Mučenka a museli ji šetřit, aby se jí příliš nerozpálil kotel. Mučenka tak vozila vagónky do depa a zpět, sloužila ostatním lokomotivám a nikdy neviděla nic za hranicemi Smíchovského nádraží.
Jedné noci tajně vyjela z výtopny, řádně zásobená uhlím.
"A teď uvidím svět," řekla si, nažhavila kotel a vyrazila.
Našli ji ráno na nádraží Vyšehrad spálenou.
A to je konec pohádky o Mučence.

Jednou, ne tak úplně dávno, přiřadili na Smíchovské nádraží první koduktérku. Slečna Trávníčková, to byla dívka jako míšeňské jablíčko, tváře měla červené, uniformu ušitou na míru a točila kleštičkami, až z toho některým železničárům padaly čepice.
Vlaky byly najednou čistější, mašinky jezdily s předstihem, aby se mohla na Smíchově zastavit, protáhnout si nohy a usmát.
Všichni ji milovali. Mašinky, výhybky i závory. Cestující na trati do Berouna přibyli. I nejvyšší pan železničář se dokázal usmát, když slečna Trávníčková procházela kolem.
Když se provdala za pana Valentu a odešla z dráhy do domečku ke králíkům a včelám, zlomilo to nejedno srdce.

Jednou, a už je to velice dávno, přivezli na Smíchovské nádraží Bojácnou mašinku. Nechtěla jezdit po kolejích. Bála se, že vykolejí, rozsype si uhlí a už nikam nepojede. Nikdo si s ní nevěděl rady, a tak ji poslali do výtopny k panu Blahošovi.
"Jestli ty si s ní neporadíš, tak už nikdo."
Pan Blahoš mašinku pohladil: "Já ti rozumím. Zažila jsi mnoho zlého, ale tady se nemáš čeho bát."
Mašinka vypustila páru a maličko se usmála.
Dlouhé dny jí pan Blahoš cvičil, mašinka trénovala, aby se přestala bát. Alespoň natolik, aby zvládla dojet do Všenor.
Ale to je jiný příběh.

Jednou, a je tomu velice dávno, přivedly koleje z Buštěhradské dráhy do Prahy první vlak. Tedy, Prahy, ono to tehdá do Prahy ani moc nebylo, ta pravá, ta se krčila v hradbách a začínala až dál, za řekou, přes kterou se ještě neklenul železniční most jako dnes.
A tak přijela na Smíchov první lokomotiva. Byla to lokomotiva nákladní a vezla důležitý náklad. Čtyři vagóny plné sladu, pěkně rychle, rovnou z Žatce.
Bylo to tehdy velké pozdvižení, všichni železničáři nastoupili v nejlepších uniformách a salutovali. Famfáry zatroubily, lidé tleskali.
A mašinka? Ta si odfoukla a těšila se, co nového ještě zažije.

Kdysi, a už je to velice dávno, jezdila za Smíchovského nádraží Pracovitá mašinka. Byla to velice malá nákladní lokomotiva.
Nebyla rychlá, tahala nákladní vagóny mezi Smíchovem a Kařezem a zpět. Byla tichá, nikdy si nestěžovala, a to ani tehdy, když se jí vysmívala Pyšná mašinka. Vždy sklopila světla, zapřáhla vagónky s pískem a jela a jela, kama ji zavedly koleje. Celou dobu byla neviditelná. Teprve když se na nádraží vysypal celý náklad uhlí, pohladil ji pan Blahoš se slovy: "Ty to zvládneš, protože jsi silná a statečná."
Pracovitá mašinka se začervenala, a když dovezla obsah vysypaného vagónu, spokojeně si odpískla.