Moje články

„Kurňa!“
„Ty vole!“
„Do hajzlíku!“
To vše je k mání ze studentských jazýčků mých drahých spolužáků. A neposlouchá se to zrovna lehce, vlastně je to dosti otravné, snad i sluch zabíjející.
Jedno lehce odstrčené místo patřící poslední lavici, která dobře skrývá různé outsidery, je územím hluboko věřící křesťanky a jednoho jedlíka, který by nejradši zakousnul všechny učitele.
Všichni se jim obloukem vyhýbají, jelikož jejich konverzace zní jako z jiného vesmíru. Ale když se třída několik minut předem dozví, že si napíše nečekaný test, nejraději bych poslouchala právě ty dva, protože jejich nadávky jsou kouzelné.
„U všech svatých!“
„U snědeného krámu!“

Mám nasbírané téměř všechny informace o tom, jaké nelidské činy vykonávají. Jsem na stopě něčemu velkému, odhalila jsem pravý původ všeho zla, které sužuje mé racionální uvažování už po pěkně dlouhou dobu.
Přicházím na kloub tomu, jak jim konečně zabránit v šíření robotických myslí. Přeprogramovali celou mou rodinu, které mě posléze drtivě zavrhla. Snaží se mě psychicky zničit, ale zatím mě krmí vidina toho, jak skvělý bude život bez systému.
Jsem na stopě osvobození, konečného uvolnění ze sžírajících okovů, které pohlcují všechno, co by se dalo označit za šťastné.
Jsem na stopě, která vede směrem ke svobodě. Na stopě záchrany.

Ten kouzlený zpěv znějící ze všech světa stran,
přivádí vábení všem smyslům sluchovým ni šarlatán.
Jaké to lahodné propojení jemňoučkých tónů,
toť orchestr císařsky bohatých faraónů.
Vábení duše, lepšení nálady, konečné uvolnění,
sladké se světem hudby a umění propojení.
Magické tóny opouštějíce nástroj dřevěný,
krutostí reality, dopadem života stroj raněný.
Svobodná slova, bezbranné pronesení myšlenek,
vypadají tak dokonale a čistě pouze navenek.
Do srdce vtírá se nápadná zášť vůči dokonalosti,
je těžké skrýt zraky plné neskrývané nevraživosti.
A chudák houslista čím dál tím hlouběji si sahá,
jeho naděje na poklidné dokončení vskutku je malá.
Ten dokonalý jev,
houslí kouzelný zpěv.

Poznávacím znamením mé maličkosti jsou legíny.
Mým jménem je sériové číslo.
Mým mozkem je člověk, polovina mého těla je robot.
Nemám ani ponětí o tom, kde jsem. S kým jsem. Proč tady vůbec jsem. Jen vím, že je kolem další masa lidí, která má stejné informace jako já.
Všichni vypadají stejně pohuble, vystupující kosti jsou k zahlédnutí na každém rohu. Ani byste nepoznali, kdo je muž a kdo žena. Pomocníčkem jsou tepláky a legíny, muži nosí pohodlnější oblečení a my, ženy, musíme chodit v plandajících a extrémně tenkých legínách, i když je odporná zima.
Zřejmě abychom umrzli.
Zatracený mužský šovinismus.

Čekám na náruč paní Smrti,
ach, to žalostné vykoupení.
Bažím po temnotě, černotě, strachu,
chtěla bych žít v mrtvolném prachu.
Nehledat světlo, ve stínu žít,
s vlky za úplňku na hřbitově výt.
Nespatřit zářnou krásu naděje,
pocítit zkázu, jakou zažily Pompeje.
Má sladká toužebná očekávání,
proměňte se v reality stonání.
Přijďte zas, probuďte zlo,
konečně, ach, začíná mi být mdlo.
Už vcházím do temného smrti kouta,
kolem mých zápěstí se uvolňují svobody pouta.
Kráčím černotou, slzy mě probouzí,
cítím žal smíchaný se silnou nouzí.
Otevírám očka, procitám ze snu,
a nad realitou jen zděšeně blednu.
Sladká očekávání,
realita vás odhání.

Stojím před vrchní radou kyborgů. Načapali mě na místě, kde mi bratr nechal svou přípravu na revoluci. Našli vše, co jsem chtěla použít. Nevím, jestli to zničili, jediné, čím jsem si jistá, je to, že nyní chtějí řádné vysvětlení.
„Snažila jste se změnit systém? Jste naivní nebo tupá? Či snad obojí?“ vysmívá se hlavní z nich. Nepamatuji si jeho jméno. Ach ano, oni mají jména, my máme jen sériová čísla. Jak spravedlivé.
„Nesnažila, pane,“ oslovím ho a sklopím pohled. Nesmím se mu dívat do očí, je to v naší Ústavě. Ale on mě pohledem propalovat může.
„Nesnaž se, ukaž se.“

Drahá sestro,
očekávám tvou upřímnou nenávist. Slíbil jsem ti, že ti pomohu s revolucí, ale obávám se, že neoplývám dostatkem sil pro tak nadlidský úkol. Ohledně zítřejší schůzky týkající se našeho velkolepého plánu…
Zřejmě jsem zbabělec a veřejně se k tomu přiznávám. Vzdal jsem to, zítřek jsem prožil už včera a všechno, co jsem měl udělat, jsem s tou největší pečlivostí připravil a uložil na místo, kde jsme se měli setkat.
Nyní odjíždím pryč, abych si vyčistil hlavu a možná se i někde usídlil. Víš, jak dlouho jsem někoho na dlouhodobý vztah hledal.
S tou nejvřelejší láskou,
Tvůj milující bratr.

Cokoliv je lepší než režim, který sužuje zemi v dnešní době. Nedá se to nazývat demokracií, protože obyvatelstvo má naprosto vymyté mozky a své vládce si jistě nevybralo dobrovolně, oni se totiž vybrali sami.
Nejsem revolucionář, jen bych chtěla lepší zítřky. Snažím se změnit věc hluboko zakořeněnou v základech kyborgů. Kdybych změnila režim a přivedla anarchii, totální bezvládí, přežívání by bylo mnohem lepší.
Toužím po svobodě bez zábran, po volnosti slova, možnosti dělat vše, co bylo dosud zakázáno. Jako to dělali avantgardní umělci, jejichž díla po večerech čtu.
Nejsem anarchista, jen toužím po něčem, co jsem zatím neměla. Po svobodě.

Něčím ovládají naše smýšlení, tím jsem si stoprocentně jistá. Nikdo z těch, co chodí kolem mě, nepřemýšlí. Jen plní to, co je mu přikázáno.
Už jsem se jednou pokoušela vloupat do jejich Centrálního mozku, abych přerušila rozvod informací, ale poslali mě na elektrické křeslo, které na pár měsíců vyřadilo mé nervy z provozu.
Mozky všech kolem mě jsou již plně nahrazeny robotickými součástkami, jen těžko byste hledali jedince, který si uchoval své lidské smýšlení. Možná to je příčinou toho, proč jsem jediná, která chce za každou cenu revoluci.
Protože jako jediná jsem si zachovala svou lidskost.
Jejich mozky jsou roboti.

Znovuotevření starého případu je jako otevření zahojených ran.
Sadistický detektiv pokládá nohy na stůl a otevírá složku.
„Proč se tehdy nezjistilo, kdo byl vrahem?“
„Protože ta vražda byla provedena tak precizně, že nebyl zanechán jediný důkaz.“
„Nebo jste si ho nevšiml.“
„Já si všiml všeho!“
„Opravdu?“
„Ano!“
„Dle mého uvážení jste se tam objevil až podezřele rychle. Nedávno jste se veřejně přiznal ke kanibalismu. Nechcete mi něco čistě náhodou říci, pane vrchní detektive?“
„Ale když ona ta dívka mě přímo vybízela k tomu, abych jí rozřezal. A těch deset deka salámu, co ze sebe nechala… Nic lepšího jste nikdy nejedl.“

Roztěkaně nervózní básník malý,
v ruce s okousaným starým perem,
netuší, zda je na umění dostatečně zralý,
přizdobí verše své kritiky ostré jedem.
A píše sáhodlouhé vyprávění nudné,
o kterém ví, že nikdy nebude přečteno,
vyčkává, až jeho hořící mozek zchladne,
a jeho jméno bude do dějin vepsáno.
A když se blíží ke konci zdárnému,
ke slovu stojícímu na pozici čtyř tisíc,
podá ruku svému strachu věrnému,
a skončí se zavřenýma očima píšíc.
Bez tisíců čtyř se na začátek vrací,
a s pláčem nechává se pohltit frustrací.
Avšak kdyby všechna slůvka původní ponechal,
svou stopu by v historii jistojistě zanechal.

Bezcílné mávání oslabených ruček,
mrkání ospalých vyděšených oček.
Zapojování sluchu, který neposlouchá,
chození v chodbě, jenž je sáhodlouhá.
Tápání po světle, po malé naději,
padání do moře temnostních peřejí.
Úzkost, strach, žal s kapkou bolesti,
to vše je odměnou za tvé neřesti.
Hledání neexistujícího, potřeba žít,
už slyšíš tu smečku hladových vlků výt?
Černota pomalu do vnitra se vkrádá,
zpytování svědomí zbytečným se stává.
Krev a pot padající na zem neexistující,
srdce, které je nyní aktivně stávkující.
Umírá dech, vymírá naděje, hruď bolí,
jako kdyby někdo sypal čerstvé rány solí.
A to vše na samém světa dně,
tam ve tmě.

„Ronaldo!“ zakřičím do útrob bytu a netrpělivě vyčkávám příchodu svého milovaného kocourka, který mě vždy vítá s jakýmsi nepopsatelným pocitem radosti. Pokračuji v cestě dlouhou chodbou, než se dostanu do obývacího pokoje.
„Ronaldo!“ zakřičím trochu hlasitěji, jelikož mnou začnou cloumat obavy z toho, že se ještě pořád neukázal.
Namířím si to do koupelny, odkud se ozývají podivné zvuky. Povšimnu si mého bratra, který klečí před pračkou a lomcuje se dvířky. Pocítím čirou nenávist.
„Ber to lehce, ségra. Aspoň zjistíš, jak voní ten prášek. Víš přece, že tyhle věci reagují s různými povrchy jinak. Tohle bude nový parfém. Vůně vyprané kočky.“

„Co hledáš?“ ozve se hluboký hlas, při němž mi po těle vyskočí husí kůže. Prudce se otočím a podívám se do očí svému bratrovi, který mě nyní propaluje pohledem.
„Hledám takovou tu věc, no…“ na chvíli se odmlčím, v hlavě mi šrotují kolečka, která se snaží přijít na to, jak středobod své pozornosti nazvat, „ten gadget,“ dokončím a sleduji jeho reakci.
„Gadget? Ty myslíš udělátko? Tu atomovku?“ s překvapeným výrazem na mě začne chrlit otázky. Přikývnu na znak souhlasu a nervozitou sklopím pohled.
„A k čemu ti to bude?“ zněžní tón, avšak naléhavost jeho hlasu nabere na intenzitě.
„K revoluci.“

Čím více jsem handicapovaná, tím více si připadám volná.
Jako jeden z prvních trestů mi přerušili drátky, které odváděly zrakové vjemy do mozku. I tak jsem byla revolucionářem, proto přišla další ztráta, sluch. Nadále jsem se snažila bojovat, nevzdávala jsem se, i když to byl předem prohraný boj. A poslední kapkou bylo vytrhnutí jedné z mála částí, kterou tvořilo maso. Přišla jsem o jazyk. Nechtějí mi dát právo na zakoupení kovových součástek, které by nahradily prázdná místa.
I když jsem ztratila veškerou šanci na lepší zítřky, jedno pozitivum to přeci jen skrývá.
Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Necítím zlo.

Manželé Strašákovi vládli poli,
hlídali jej před zraky všech škůdců.
A jakákoliv opeřenost, opravdu kterákoli,
vzhlížela k nim jako k císařům svých vůdců.
Nerozlučný, milující, navždy svůj pár,
dotýkající se pouze prstíky slaměnými.
Nenašel by se mezi nimi téměř žádný svár,
možná proto, že v pohybu byli téměř bezmocnými.
Avšak jednoho dne bylo větru až příliš,
a paní Strašáková velmi slabé nožky měla.
Ach, proč ty prokletý větříčku sílíš?
A tak sama na studené zemi osaměla.
Rozložení pár kousíčků slámy pouze chvíli trvá,
nebyla druhá, nebyla poslední ani prvá.
A nad ní zůstává, chudáček samec,
strašidelný, ovdovělý a slaměný vdovec.

Ne že bych objevila své hranice. Protože jsem si až donedávna myslela, že nějaké existují. Žila jsem v domnění, že má tvorba je extrémně omezená, byla jsem přesvědčená o tom, že mám příliš utaženou uzdečku a můj mozek nedokáže generovat originalitu.
V této soutěži se nemusím starat o nápady. Prakticky jsem se jen snažila přijít na to, jestli se všechna témata vecpou do mých hranic. A po několika dnech jsem zjistila, že nemám žádné omezení.
Dospěla jsem k názoru, že má tvorba v nynější době nezná hranic. Dokážu zpracovat prakticky cokoliv, i když to není příliš povedené. Ale dokážu to.

Utíkám hustým lesem, ledový pot mi stéká po krku a přináší větší intenzitu strachu. Rozhlížím se, ale všude vidím jen odpornou zeleň, která se mi svým způsobem vysmívá. A ne, nejsem paranoidní.
O několik prudkých nádechů a pár dlouhých kroků později si všímám obrovských stvoření, která mají zřejmě připomínat květiny. Jakmile se rozevřou, povšimnu si sněhově bílých zubů, ze kterých odkapává krev.
Masožravky.
Vyhýbám se jejich prudkým pohybům, které směřují mým směrem a zřejmě naznačují jejich touhu po mém hořícím mase. Cítím zrychlující se krevní oběh, mé tělo je teď jako chodící reklama na vonící syrovou pochoutku.
Hloupé genetické modifikace.

Buďme ateisty! Nevěřme ve výmysly, které nejsou nijak historicky podložené! Všechno se dá lehce vysvětlit, stačí přírodní vědy!
Věřme ve vědu! Ta má všechno dokázané, dokonce i vznik vesmíru.
Nikdy více Písma svatého!
Nikdy více kouzelníka Boha! (Který mávne proutkem a stvoří Zemi.)
Nikdy více válek s náboženským podtextem!
Nikdy!

Sedím v temné místnosti naprosto sama. Ledové kapky vytvářejí rez, která se začíná prokousávat do každého kousku kovu obývajícího mé tělo.
S hlubokým povzdechem se rozhlédnu kolem. Bedlivě sleduji mříže, jako kdyby je měl můj pohled propálit a tím mi zajistit vstupenku na svobodu. Zřejmě vypadám jako psychopat, který každou chvílí vyběhne proti zdi nebo se začne vznášet nad zemí.
„Pssst!“ ozve se místností, ale tomu zvuku příliš nevěřím. Nejspíš je jen v mé hlavě, očividně můj mozek začíná spolupracovat s paranoiou.
Kdyby ten hlas opravdu zazněl, znamenal by pro mě všechno.
Neexistuje, stejně jako má naděje a zdravý rozum.

Jakmile přestanete být užiteční, vaše existence se začne rychlým tempem přibližovat ke konci. Pokud se vzbouříte, dostáváte automaticky vstupenku do mlátičky, kde se vaše tělo rozebere na součástky využitelné pro stavbu někoho, kdo bude užitečný. Na rozdíl od vás.
Nepřipadám si k ničemu. Hluboko uvnitř cítím, že v tomhle světě mám právo na to být někým, ale ve skutečnosti stojím jen v pomyslné frontě, abych své rezivějící součástky věnovala někomu, kdo je využije lépe. A to nedobrovolně.
Můj poslední den byl dosti sychravý, všechno bylo smutné a tmavé.
Zatajila jsem dech a vkročila katovi do náruče, když se ozvalo: „Další!“

Proměnná. Manipulace s objekty z dané třídy.
Hladím své skřípějící kovové součástky, které žalostně zpívají o promazání. Nevnímám jejich tužby, neposlouchám jejich žal, snažím se zapomenout na to, co je trápí. Místo toho vnímám jen sebe. Jsem proměnná naší rasy, libovolný objekt, se kterým se může volně manipulovat. Jsem otrokem toho, co bylo vytvořeno. Byla jsem zrozena k tomu, abych sloužila systému. Nehledám pointu v žití, protože mě naprogramovali tak, abych ji nikdy nenašla. Bádám nad něčím, co by mi mohlo dát jasný cíl, ale jsem jen proměnná. Nemůžu to najít.
Musím se postavit vládě. Chci být nezávislá.
Nezávislá proměnná.

Vytrácí se kouzlo krásy jazyka,
kolik lidí mluví slůvky tajemnými?
Místo toho konverzují řečí dobytka,
rozvíjející se hlavně mezi mladistvými.
Však kolik z nich pamatuje duch jazyka,
kolik jich využije krásných prostředků,
jejich mysl krásu do žalářů zavírá,
ničí vše, co vábilo smysly našich předků.
Špína a ohava, sprostosti a neřesti,
kdo probudí básnická slova a umění?
Místo toho zaslechneme jen jazyka bolesti,
v nadávkovém a ubližujícím podání.
Kam poděla se krása psaných stylů,
proč vymírají básníci všech skvostů?
Proč již nemluví se řečí něžných motýlů,
proč mluví se řečí parazitických hostů?
Umírající duch našeho jazyka
pomalu ale jistě zaniká.

Ohýbám se dolů, přičemž slyším a cítím praskání několika drátků, které mají držet má záda alespoň na chvíli pohromadě. Zima se vkrádá do každého kovového kousku mého já a prožírá se i do částí z masa, kde nyní koluje ledová krev.
Zvedám cosi oranžového a přemýšlím nad tím, jak to nazývají ostatní kyborgové. Mrkev.
Chvíli se rozhlížím kolem a poté začnu válet koule z velké hromady sněhu, která topí celé okolí. Naskládám je na sebe a do té nejvýše položené vložím oranžové tajemství.
Nemám ani ponětí o tom, co jsem vytvořila. Jediné co vím je, že se mi to líbí.