Moje články

Max Grüblerisch byl šťastný. Dokonce velice šťastný. Potíž byla v tom, že to nevěděl. Prostě to nepoznal. Celý život, tedy od doby, kdy o těch věcech začal přemýšlet, byl přesvědčený, že stavu štěstí dosáhne teprve tehdy, až potká tu pravou . Na vině byly rozervanecké texty německých rockových kapel 80. let poslouchané v příliš útlém věku a naprosté nepochopení Goethovy novely Utrpení mladého Werthera. Moc také nepomáhalo několik generací šťastných manželství napříč celým rodem Grüblerischových.
Dnes si Max podal inzerát (zn. Příjemné dny).
A věřil, že odteď už bude šťastný.
Ale nebude.
Tedy ne víc, než už je.

Není to smutné?

Tonička se rozkročila do stabilnějšího postoje a pevně sevřela rukojeť pánvičky.
Její První myšlenky jí řekly: Co když to nebude fungovat?
Její Druhé myšlenky jí řekly: Nechceš jen sama sobě něco dokázat?
Tonička si řekla: Prostě to MUSÍM zkusit. Experiment. Verifikace. Zelená Jenny se taky zhmotnila, hned jak jsem zapojila Třetí myšlenky.
(A, ehm, použila svého bratra jako návnadu...)

Čestmír vzorně čekal.

Tonička spustila.

"První hodina odbila...druhá hodina...třetí...jedenáctá hodina odbila, lampa - ZHASLA."

Plesk.

Na kameni přistálo cosi. Měkkého. Lepkavého.

"Kristusmaríja," ozvalo se zpoza kapradí.

Tonička se usmála. To je vepřové!
Naložila koleno na pánev.
Dneska bude ovar.

Sedmikráska je jen sedmikráska.
Trháš kvítečky s razancí slípky zobající nasypané zrní. Příliš snadná kořist.
65 sedmikrásek je věneček.
Poddajný kroužek, který uviješ s vroucným přáním najít svého milého. Pošleš ho, dívko, po proudu a bedlivě sleduješ, kde se zachytí. O kořen vrby, o vyčnívající kámen, o cokoli. Tam bude přebývat Tvůj ženich.
65 sedmikrásek nabodnutých na větev je štěstí.
Jan Karafiát, a člověk takového jména by o podobných záležitostech měl něco vědět, napsal, že sedmikráska vyroste tam, kde uhynul brouček, růžový okraj pak značí mrtvou berušku.
Aniž si to, dívko, uvědomuješ, viješ svoje štěstí na hrobech broučků a berušek.

Je mně jemně jasná věc
co ostatním nevědomo
že ještě nejsem dospělec
rodu homo
poraď starče poraď přec!
Až se na nohách udržím tak pevně, že v běhu stačím smečce?
Až skolím svoji první gazelu a urvu zasloužené sousto?
Až se poprvé poperu se svým druhem o svoji čest?
Až poprvé vyhraji souboj na život a na smrt?
Až toužíc po vlastní cestě smečku opustím?
Až dojdu tam, kde založím svou vlastní?
Až mě moje mládě nebude potřebovat?
Až prožiju všechno, co bylo třeba?
Až uznám svou vlastní malost?
Až jednou stanu
na kraji
propasti
ale
nespadnu?
-Ano, teprve tehdy.

S padesátou svíčkou na dortu začala přemýšlet, co bude, až ona nebude.
Nevynalezla lék proti rakovině. Není slavnou zpěvačkou. Nestihla se zapsat do historie.
Cítila se jako trilobit, který se nezvládl přemístit k příhodnému zdroji bahna, kde by se mohl bezpečně otisknout. A čekat na to, až ho za 550 milionů let někdo s jásotem objeví.
Dostala nápad.
Jana Stoupalová (*1966) je česká poštovní úřednice z Poddvůrky, matka 3 dětí.
V roce 1979 vyhrála školní kolo soutěže ve sběru papíru.
V letech 1990-2005 zastávala funkci poddvůrské knihovnice.
Vymyslela vlastní recept na borůvkovou marmeládu.
Enter.
Vlastní odkaz na Wikipedii. Zanechala stopu.

Do tmy až radioaktivně zářící monitor, silné kávové aroma, antistresový míček a PČP
(to samozřejmě jen pro jistotu).
Vstoupil do světa, z něhož na několik hodin nebude úniku.
Farmakokinetika 68Ga značených sideroforů laboratorních zvířat
Ufff. Tak jo. To ujde. Tamto o mužských silikonových implantátech bylo horší.
No jasně. Nebo se s čárkou už narodilo.
Přechodník? Vážně? Chceš mě rozesmát?
Šest jednoduchých vět za sebou, proč ne...
Několik krásných samolibých vteřin se cítil na vrcholu vší blaženosti.
To když opravený dokument odeslal autorce.
Vzápětí se vzteky zakousl do antistresového míčku.
To když zjistil, že přehlédl chybu v nadpisu na první stránce.

"Jaká historická postava je tvým vzorem?"
"Eee, Marilyn Monroe?"
"Tvé koníčky?"
"Opalování, pak čírlídink, móda a můj přítel."
Mrk mrk, šibalský úsměv.
"Životní sen?"
"Já myslím, eee, že by každá holka chtěla být modelkou Viktorija Síkrit..."
"Co pro tebe znamená krása?"
"Samozřejmě hlavně ta vnitřní! A taky inteligence."
Oduševnělý pohled do kamery.
"Myslíš, že jsi krásná?"
"Ne, ale často to o mně říkají, chichi-"
ZÁBLESK.
Zemětřesení. Plameny. Neprostupná kouřová clona. Křik. Davy se tlačí přes zemdlelá těla v marné snaze dosáhnout únikového východu.
"Vážení," ozvalo se shůry, "takhle vypadá Deus ex machina v praxi."
I Bůh má jenom jedny nervy.

Říkají, že se nejmenuješ.
Sejde na tom, když vládneš mocí jakékoli jméno oživit i života zbavit?
Říkají - ne, doufají - že se nevrátíš.
Sejde na tom, když ses otiskl do mého já - mysli, těla i duše?
Říkají, že jsi mě posedl.
Sejde na tom, když je Tvůj otisk tím jediným, co mě drží naživu?
Já říkám: záleží na jediném.
Pochopil jsi mě. Vybral sis mě.
Ne květinu, která vábí včely, protože touží být opylována, kolemjdoucí, protože chce zdobit klopy mladíků a okna jejich milých.
Ale růži z Jericha, probuzenou melodií vyprávějící o Sedmihrádské zemi.
Teď usychám, ale až znovu zahraješ, rozkvetu.

„Tak už konečně táhni, Afrodíté!“ pobídla krasavici vedle sedící žena a šťouchla ji nákončím svého luku do odhaleného ramene.
„Znáš pravidla,“ pronesla vědoucně třetí, ta s podivnou přilbicí. „V každém kole figurku nasadíš, logicky zase musí jedna skončit. Jinak by se sem nevešly. Padlo ti málo, nemůžeš vyhodit cizí. Takže...“
„Jenže já je mám všechny ráda!“ zakňučela a přelétla očima herní plán.
Oporu mezi společníky hledala opět marně.
Povzdechla si. Namísto „Člověče, nezlob se!“ zašeptala: „Mors certa, hora incerta.“
Se zavřenýma očima jednu z růžových figurek vybrala a hodila do ohně.
*
Kiyoko Macumoto se zadívala do lávového chřtánu a skočila.

"V onen den Hospodin ztrestá svým tvrdým, velkým a pevným mečem livjátana, hada útočného, livjátana, hada svinutého; zabije draka v moři." Izajáš 27,1
Byl dost chytrý, aby chápal význam slov jako víra, dobro, hrdinství nebo metafora.
Byl dost starý, aby si uvědomoval své místo v Hospodinově plánu.
Byl obdařen dostatečným množstvím rozmanitých hřiven, aby takový úkol mohl splnit.
„Draky je možné porazit, Georgiosi,“ pronesl mladý muž pevným, povzbudivým hlasem ke svému odrazu ve stříbrném hrudním plátu.
Oděl se jako rytíř (do odhodlání, odvahy, oddanosti cíli a do ocelového brnění) a vydal se na cestu.
Jednou mu budou říkat svatý.

Ctěný dámy
fešný dívčata
důstojný páni
statný jinošové
(i vy který nejste ctěný ani fešný ani nic)
!!!
Klíčí vás samota? Přichádzí na vás jaro? Podzřívaj vás že ste humuseksuálec?
Nic za to nedáte když skusíte štěstí skrzevá
!stařenčinu anonimní magickou seznamovačku!
Teda dáte za to tolar.
Napiš tvoje méno.
Napiš požadauky.
Strkni psaní stařence pod dveře.
(Nezapomeň tolar.)
MAGIJÍ vyberu tvojího idálního pantnera.
Spokojnost zaručená! Garance kvalitky!
„Dobrá práce, Gyto Oggová,“ zamumlala si stařenka pod vousy*, "se slovama si to dycinky uměla."
Ano, slov znala stařenka opravdu hodně. Kdo si měl ale ksakru pamatovat, co všechna znamenají?
*Prošedivělé. Husté. Úctyhodné.

Pojď se mnou dívko
do lesa jedlí
borůvky jsou tam
Sníme je
(Ach jak ti rtíky zmodraly)
Pojď se mnou dívko
do lesa lipek
slavík tam zpívá
Zlíbám tě
(Ach jak jsi oči zavřela)
Pojď se mnou dívko
do lesa lián
liják se spustí
Svlékám tě
(Ach jak se vůbec nebráníš)
Pojď se mnou dívko
do lesa tisů
mech je tam měkký
Tisknu tě
(Ach jak se dotykem zachvíváš)
Pojď se mnou dívko
do lesa fíků
nůž se tam skrývá
říznu tě
(Ach jak jsi krásná neživá)
Tak se mnou pojď
do lesa náhod
co se ti dívko
může stát

Štafle se pod ním povážlivě zakymácely.
Daní za znovuzískanou rovnováhu se mu několik vodních bomb vysypalo a donutilo dole stojícího bělovlasého muže uhýbat před ledovou sprchou.
„Dávej majzla!“ zaláteřil téměř bezzubými ústy. „Jestli mi to zateče a já zase chytnu vlka, poneseš následky!“
Kdyby mu po náročném fyzickém výkonu stačil dech, Fred by se od srdce zasmál. Místo toho zvážněl a na svého bratra se podíval s nevyslovenou otázkou v očích.
„Nojo, však to příště přenecháme mladším.“
„To si říkáme už deset let, Georgi.“
„Vlastně myslím, že tak patnáct. Copak ale někdo z těch moulů dokáže vymyslet solidní aprílový žertík?“