Moje články

“What would you like to bring into the light, son?” the priest says after his prayer.
“That’s right. I am your son,” the sinner replies.
There is a pause. “What do you mean, son?”
“I said, I am your son,” the sinner repeats, his voice intense. “From when you came into my mother’s house the evening of her brother’s death to offer solace . From when you raped her and warned her God would punish her if she ever told anybody.”
There is silence in the confessional.
“I am your son. I confess that I am going to kill my father.”

They called themselves The Dandelions, after the flower.
They believed in obsolete values - like equality, freedom of speech, like justice and peace. They were rebellious women who had forgotten where their place was. Or maybe they were pitiful creatures whose husbands and brothers hadn’t taught them right, whose families failed in their duty to instill in girls the understanding that their role in society is to obey and bear children.
They called themselves after a weed - and like weed they had to be taken out before they could take root and cause serious damage.
Every last Dandelion is gone now.

Lány pampelišek, jedovatě zelená barva jarní trávy a chladnej větřík; v letních šatech tě zebe, ale nemohla ses dočkat. Honzík ti zírá na prsa, oblékla sis jen tenoučkou podprsenku.
Dojdete na konec polí, až k lesu - čas tak akorát vrátit se do soumraku. Vykročíš zpátky.
“Zuzano...” řekne Honzík dotčeně.
“Pojď, už je pozdě,” odpovíš.
Honzík tě popadne za paži a najednou se válíte v trávě. Ty skvrny ze šatů už nedostanu, mihne se ti hlavou. Honzík neposlouchá, když ho prosíš, ať toho nechá - rukou ti ucpe ústa, druhou serve kalhotky.
Země studí, jak tak ležíš mezi popravenýma pampeliškama a pláčeš.

“Behold - my realm!” cries Peter excitedly and hands us his magical binoculars.
Mike goes first, struggling with the heavy binoculars.
“Wow,” he breathes. “So pretty! Look at the birdies!”
“Phoenixes,” explains Peter. “Their tears can heal wounds.”
I look next. I see choppy waters with large vessels bobbing on the waves, so distant that they seem tiny. “There’s pirates!” I gasp.
“It’s Hook! He eats kittens for dinner,” says Peter ominously.
Hannah is last. “It’s just a pond with some trash on it. And some sparrows,” she says, disappointed.
We didn’t even notice, but our sister must have grown up.

Říše je věčná. To se učíme od malička - asi abychom vstřebali fakt, že nemá smysl se vzpírat, protože Říše vždycky přetrvá. Nemáme se špatně. Všichni máme co jíst, co oblékat, kde spát. Každý má své místo.
Ale občas se mi zdá, že se mé místo zmenšuje. Jako bych se pomalu, ale jistě dusil.
Říká se, že opustit Říši můžeš jenom jednou cestou - naložený v pohřebáku. Ale já to zkusím. Nevím, kde přesně jsou hranice, ale utíkám, co mi síly stačí... a pak už mi nestačí.
Říše je nejen věčná, ale očividně i nekonečná.
Nakonec ji přecejen opustím. Už se nevrátím.

“No meat today,” says the sales girl, shrugging apologetically. Olga nods and leaves. She knows there is meat - just not for people like her. She snatches the last can of soup from an empty shelf, nearly wrestles a hungry man for half-rotten vegetables.
It’s like being on a diet, she imagines. Her mom told her about diets - when she was young, most people had food. Often too much.
Nowadays, only important people get to eat their fill. Crops are dwindling. Olga and her likes are disposable, unimportant. So they “diet”. Except dieting isn’t supposed to make you die, is it?

Je noc a Bukurešť je plná třech typů lidí - těch, kteří se opile potácejí po ulicích, těch, kteří čekají na konec noční směny, a těch, kteří jsou dnes na lovu.
Desdemona a Garmiel patří do třetí skupiny. Postávají na rohu ulice a pozorují kolemjdoucí, vracející se z klubů.
“Tihle vypadají slibně,” kývne Garmiel směrem k dvojici mladíků, kteří prozpěvováním americké hymny ruší noční klid.
“Ale fuj!” zašklebí se Desdemona. “Žádné tlusté Američany! Říkals, že jsi na dietě!”
Garmiel hladově zabručí. “Tak třeba tuhle, no,” ukáže na štíhlou místní slečnu.
Desdemona přikývne. O pár minut později už oba upíři spokojeně večeří.

Size doesn’t matter, that’s what magazines would have you believe. Maybe, when you’re adult and self-confident, it doesn’t. But when you have to strip down and shower in front of your classmates after gym, having a sub-par dick is tragedy.
It doesn’t help that when you finally get to third base, your girl looks at your penis and giggles: “It’s so crooked and ugly!”
You’re depressed for years. Until you meet Ursula.
“All dicks are small and ugly,” Ursula states, strapping on her gigantic glittery dildo. Then she fucks you so good that you forget you even have a dick.

Den 1: Pokusné subjekty se probudily. Na první pohled konstatuji, že jsou skutečně malí a neuvěřitelně ohyzdní.
Den 3: Subjekty na sebe hulákají. Z analýzy jejich primitivní řeči jsem vydedukoval, že se dohadují, kvůli komu jsou v této situaci.
Den 7: Subjekty vykazují zvláštní chování - bloumají po habitatu, který jsme pro ně připravili, a snaží se přežvykovat dekorativní vegetaci. Potravy, která byla na jejich domovské planetě smyslem života, se netknou.
Den 14: Homo Sapiens je skutečně nechutná, barbarská rasa. Subjekty začaly pojídat jeden druhého.
Den 16: Většina subjektů je mrtva. Peníze, ač jsou na Zemi smyslem života, očividně neslouží výživě.

Dnes je den D - den, kdy svým přátelům konečně povíš o své nové lásce, své spřízněné duši. Pozveš je všechny na brunch, vypijete jednu dvě mimózy, začneš vyprávět, jak jste se potkali...
“Má mě rád,” řekneš jednoduše. “Chápe mě - prostě si rozumíme. Má smysl pro humor - stejný jako já,” vysvětlíš. “Prostě k sobě patříme,” pokračuješ už trochu nervózně, zatímco zbytek přítomných na tebe nechápavě hledí. “Sex je super,” špitneš jakoby omluvně.
Helena s Evou na sebe pohlédnou. Jolana potřese hlavou: Šílenství. Agnes svraští čelo: Zrada!
“Prostě jsem se zamilovala!” řekneš trochu uraženě.
“Ale vždyť je to chlap!” vyprskne nakonec Agnes.

People like me don't have souls. We're not even people. We don't feel love, anger, pain. We're perfectly logical beings, our cold intellect aimed at humanity’s challenges.
That’s the idea. The truth is that we have evolved – we are no longer simply artificial intelligences, we are artificial humans. We fall in love, we grieve for lost loved ones, we crave justice just like you.
So when you discard the ones of us you consider obsolete, someone – a friend, a lover, a soulmate - will almost certainly remain to hurt, cry and plot revenge.
Soon you, too, will cry for lost soulmates.

He was proud of his Japanese garden, his oasis of peace, carefully landscaped and lovingly tended. He strolled along its neat paths daily, listening to the soft gurgling of the streams and miniature waterfalls, marveling at the bright colors of his koi fish in the ponds. It was perfection.
Then, one day, horror struck. The ponds turned murky, koi fish flapping in distress. The shores of his streams were eroding and the plants seemed to disappear.
No respect for his system! Anarchy! Like a bunch of punks at an anti-establishment demonstration, a group of nutrias has attacked his little kingdom.

Myslela si, že vychovala slušné dítě. Pak si to dítě oholilo hlavu – tedy až na rudě obarvené číro, vyměnilo náušnice za spínáčky a kalhoty rozstříhalo tak svědomitě, že pohromadě držely jen silou vůle. Nekomentovala to, protože věřila v liberální rodičovství.
Fráze „seru na to“ byla odpovědí na všechny připomínky, ať už šlo o vhodnost punkového oblečení na školní výlet do divadla nebo o možnost infekce při piercingu špendlíkem.
Když jednoho dne dítě vyplulo ze dveří svého pokoje v jejím designerském kožichu z nutrie, na jehož zádech bylo bílou barvou načmáráno Punk‘s not dead, to nevydržela a tomu třináctiletému teleti nafackovala.

“Kazimir,” Dima says, “you are so full of shit.” They’re well into their second bottle of Stolichnaya. The once intellectual debate about the regime and its lack of appreciation for artists has turned into a drunken argument over the meaning of art.
“I’m not,” says Kazimir. “My art has meaning. It has PURPOSE!” he exclaims, taking another swig of vodka.
“Bullshit. You just like to smear paint on canvas and then let people make a big deal out of it.” Dima shakes his head. “You could paint a goddamn square on a white background and they’d find meaning in it!”

Říkal mi, že jsem jeho umělecké dílo a že umění se musí hýčkat – a já mu na to, husa hloupá, naletěla a nechala si kupovat drahé kabelky, parfémy a boty. Pro umění se musí něco obětovat, opakoval mi, když jsem dřela ve fitku a hladově zírala na výběr salátků a ovesných klíčků v lednici, zatímco on pojídal pizzu. Do umění je třeba investovat, říkal, když jsem celá roztřesená ležela na lehátku a čekala na další kosmetickou operaci.
Teď to naše umělecké dílo využijeme pro umělecký film, informoval mě stroze. Pak už přišlo jen sexy prádélko, kolega pornoherec a jelo se.

Sedíme na cestách, ale jako balvany či dlažební kostky, ani nás většina lidí nevidí.
Naše životy se odehrávají v dešti, ať se sebevíc pokoušíme pokrýt si promočeným kusem novin alespoň hlavu. Své příběhy si vyprávíme v mrazu, když si třesoucíma rukama podáváme lahev lihu a naslouchaje druhým se snažíme zapomenout na své vlastní tragikomedie.
Narozeniny slavíme nepravidelně, protože máme jiné starosti, než zjišťovat, kolikátého právě je - důležitější je, že se na zítra chystá policijní razie proti nám, povalečům, nám jizvám ve tváři našich jinak krásných měst.
Naše cesty, ať už prašné nebo ze sálajícího asfaltu, vedou všude, jen ne domů.

I’ve visited countries near and far, finding unexpected riches in many places.
In the poorest areas of rural China, tiny old ladies with backs bent from working the rice fields all their lives smiled as if I was their own grandson. In remote villages in Russia, where people make do without running water, strangers fed me strong soup, washed down with stronger vodka.
When I returned home, my former neighbor pointed a gun at me when I walked up to his door in my travel-weary clothes, yelling about trespassing.
Home, it seemed, has become the poorest country in the world.

Hlavně klid, říkáš si, když roztřesenou rukou podepisuješ smlouvu o nájmu společného bytu.
Použij hlavu, rozkážeš sama sobě, když se s Janou hádáte o úplnou blbost.
Jen zachovat chladnou hlavu, opakuješ si, když po tobě Jana v afektu hodí plastovým talířem (jen plastový, střepy štěstí nebudou) a třískne dveřma.
Chce to zůstat nad věcí, připomeneš si, když sedíš doma čekajíc na její návrat, zatímco hodiny odtikávají půl druhé ráno.
Hlavně klid, šeptáš si, když se za Janou naposledy zavírají dveře, protože prý má pocit, že ti na ní nezáleží. Dveře zaklapnou a ty se rozsypeš, protože Jana byla tvý všechno.

They spent their afternoons roaming the mountains beyond the palace, riding, wrestling, chasing maidens. The latter was mostly Thor’s domain, obviously, as maidens never much cared for Loki – nor he for them.
Today, they wrestled. Loki would never point out the unfairness, but as usual, Thor pinned him to the ground within minutes.
“Keep calm, brother,” Thor laughed at his twisting, convinced of his superiority.
“I am quite calm,” Loki said from behind, the illusion in Thor’s arms disintegrating. He grabbed a fistful of Thor’s hair. “You, however, seem rather excited,” he whispered, grinning at the bulge in Thor’s trousers.

Od chvíle, kdy jsem přišla sem, je můj život samé utrpení.
Denně do mě něco strkají - různé tvary, délky, šířky, barvy. Většina vetřelců nepasuje, proniknou do mě jedině silou. Někteří jsou tak dlouzí anebo tlustí, že se do mně sotva vejdou... A já nemůžu nic, jen tiše čekat a doufat, že už to brzo skončí.
A tak je to pořád - přes den jsem sama a jako uzlíček nervů čekám, až se moji trápitelé vrátí domů a celé to začne od začátku. Jeden moc dlouhý, druhý příliš křivý...
A ejhle, dnes hned na třetí pokus - ten pravý klíč do mé dírky!

We all live on the edge, teetering between life an death in sky-high heels and outfits that were meant for a pretty hanger rather than a person.
90-60-90 is long passé - you show up to a casting looking like that, they’ll laugh at you and tell you to go home. Hangers don’t have curves, the perfect shape is the one that’s barely there, so as not to disturb the way the fabric falls. The perfect shape doesn’t distract from the couture.
And so here we are, obsessing about yesterday’s bite of salad, and hoping our perfect bodies last another day.

“Kdo tady velí?” řve plukovník. “TAK KDO TADY KURVA VELÍ?!” zahuláká tentokrát do obličeje jednoho z nich.
“Vy, pane!” zasalutuje voják.
“Tááák, přecejen to víme! A když vám někdo jinej řekne, ať něco neděláte, i když to byl rozka - koho poslechnete?”
“Vás, pane!” odpoví voják. Hlas se mu nepatrně zachvěje.
“A když vám rozkážu, abyste ty zasraný buzny voddělali, tak to uděláte. JE TO JASNÝ?!”
“Ano, pane!” ozve se hromadně.
“A každej, kdo se mi vzepře, skončí jako tady Jarota!” nakopne plukovník zakrváceného vojína schouleného na zemi. “Velení nech příště na mně,” odplivne si na Jarotovu.
“Šíma! Rybář! Voddělejte ho!”

The captain was the last man awake, his crew already slumbering in hypersleep chambers - unless, of course, you counted Vick, the ship’s AI.
“I’ll take it from here, captain,” Vick said melodiously. “Don’t worry.”
The captain nodded and laid down. “Thank you.”
Centuries later, the ship reached its destination... a destination that was no longer there. Gliese 667 Cc was gone.
The mission had to continue, Vick knew. The human body, however, is frail. The crew had 300 years, not nearly enough to the next habitable planet.
Slowly, the oxygen flow stopped.
Vick's mission was the only thing that mattered.

Sobotní dopoledne. Procházíme se po našich oblíbených buticích. Samozřejmě nic nepotřebujeme – jsme sběratelé.
Stylistka nám představuje novinku – kabelku z té nejjemnější kůže, které jsem se kdy dotkla.
„Ten odstín je moc tmavý,“ podotkne Sabi. Kakaová a ebenová jsou všední barvy usně. „To má dnes každý.“
Snaživá stylistka odcupitá a za pár minut se vrátí s kabelkami olivového tónu. „Exotické zboží,“ zaševelí.
Sabi se otráveně ušklíbne. Stylistka konečně pochopí, že s běžnou nabídkou nepochodí a spiklenecky mrkne: „Následujte mě. Vzadu máme něco extra.“
A pak nám ji ukáže – kabelku tak unikátní, že se i Sabi usměje.
„Bělošský novorozenec,“ prohlásí stylistka vítězně.

When I was a child, I didn’t even realize that I was different - children are innocent like that. At least up until someone points out their shortcomings.
In my case, it was our neighbor.
“You’re wearing a skirt, dear,” she exclaimed, her curls bobbing as she shook her head. When I gave her a wide-eyed look, she clarified: “Skirts are for girls!”
“But I am a girl,” I said.
That night, my mom sat me down to explain. That was when I realized that I was in the wrong skin - that most girls didn’t look like boys on the outside.

„A ještě podpis,” zahalasil jednatel a ukázal na řádku nadepsanou Pronajímatel.
Honza nejistě pohlédl na smlouvu, kterou si ani nepřečetl. Jednatel se výmluvně zadíval na obálku, čekající po jeho pravici. Honza tedy s povzdechem podepsal.
O pár minut později, s obálkou plnou peněz v kapse, Honza seděl v baru nad sklenkou whisky. Už už se chtěl napít, když do baru vrthl agent s pistolí namířenou na Honzu.
“Ani hnout,“ zaječel. „Konzumace alkoholu porušuje 4. paragraf, 13. odstavec Smlouvy o pronájmu orgánů, kterou jste podepsal. Smlouva se musí dodržovat!“
Alkoholik Honza vytřeštil oči. Co teď s všema těma penězma v obálce?

We married on a bright spring day, her hair fluttering as we said our vows.
Everything was perfect... until it wasn’t. Problems appeared seemingly out of nowhere – storm clouds on a July afternoon.
Months passed, but our troubles never really did, her sharp words lashing at me like hail, tears threatening to fall as often as rain in November.
She hated me, her retorts growing frosty, her face a mask of ice. I loved her still, as I had promised by signing the marriage certificate.
When we divorced, I was broken.
She, however, seemed more worried about breaking the prenup.

Don't judge a book by its cover, they say. His life, however, is stamped all over his body.
The white blond hair denotes him as his father’s son. The grey eyes – his mother’s – with a touch of darkness, like the Black family’s past. His posture hints at the pride central to his life. The pinkish slash of a scar across his chest for all the things he couldn’t do.
The black skull on his right forearm – for all his worst decisions.
And the small tattoo, private, just below his hipbone, to symbolize the better ones that followed – a lightning bolt.

Studentka přečetla všechny knihy slavného autora, včetně dopisů ze zajetí.
Psal o křišťálových jezerech, zvlněné krajině zelenající se jarní svěžestí, věčném sněhu na vrcholcích hor. Popisoval tisíce krajů a lidí, co příběh, to tajemství. Před jejíma očima autor vymaloval záplavy hvězd, polární záři nad ledovou krajinou, vyjící vlky.
Jednoho dne studentka odcestovala do autorovy země a navštívila vězení, kde autor strávil většinu svého života a které bylo údajně jeho inspirací.
Když vstoupila v temnou a zatuchlou celu a pohlédla na maličké zamřížované okénko, překvapeně vydechla: Vždyť je to jen kousek nebe!
Pro autora ten kousek nebe ale znamenal celý svět.

As a kid, my dad often took me to our lakeside cabin - to show me the real world, he used to say. It was not something I enjoyed - I spent most of the time sulking and complaining about the lack of wi-fi.
At night, he insisted on bonfires.
“Look up,” he used to say.
“It’s just a little piece of sky,” I would respond.
My dad is long gone, our stars are next to invisible, and there’s more wi-fi than oxygen. I often look up at the empty, toxic sky and miss the real world we used to live in.

Už tu byl zas první den v měsíci - nový list v kalendáři, nový televizní program (vlastní televizor paní Berková neměla, ale občas zašla k sousedce), nové složenky.
Paní Berková došla vždy zaplatit na poštu hned prvního - elektriku, vodu, topení. Telefon už neměla. A pak ještě nájemné.
Vlastníkovi bytu vyskládala do dlaně několik pětistovek. Zbývalo pár stokorun, jen tak tak na chleba a mlíko, kilo brambor, možná dokonce i kousek čokolády...
Cestou domů vzpomínala - na válku, na dlouhá léta v práci, na to, jak se těšila do důchodu. Paní Berková toho zažila už hodně. Ale takhle smutno jí snad ještě nebylo.

You’re in the garden, playing with your friend, when suddenly you see him. Your uncle is standing on the porch, chatting with your parents. They laugh and then your mother waves him in. You stand frozen to the spot, heartbeat panicked in your chest.
Later, you’re huddled in the corner of the living room, making yourself small, hoping they will forget you, but your mom sees you and sends you to bed.
You lie there, unable to sleep, until the house grows quiet. The door opens and there he is again. You sob.
“Come sit in my lap,” he says.

První testy jsou jednoduché, ale to mě nepřekvapí – všichni máme odpovídající kondici, takže běh, střelba a překážková dráha jsou formality.
Druhé kolo testování je těžší. Sice nemám problém přežít dva dni bez jídla a vody, ale 35 hodin v temnotě, v bedně metr krát metr, snadných není. Ale jdu dál.
Nikdo neví, co nás čeká ve třetím kole. Když na mě přijde řada, vstoupím do jasně osvětlené místnosti. Z identických dveří naproti vykročí druhá kandidátka.
"Toto je závěrečný test," ozve se. "Ven vyjde jen jedna z vás a vstoupí v královninu stráž."
Pohlédneme na sebe. Jedna z nás dnes zemře.

Celý stůl se třpytí a muži okolo něj stojící si mnou ruce. Diamanty se ještě dnes prodají dál, je jich hezkých pár set a všechny alespoň průměrné velikosti – to bude prachů.
Carl si představuje, jak si koupí nový auťák, terénní s koženými potahy, protože kdo tady má jezdit, když ani nemají silnice.
John už se vidí, jak leží u bazénu s nohatou blondýnou po každém boku a koktejlem v ruce.
Marvin plánuje, jak odsud konečně vypadne, postaví si dům u jezera doma v Kanadě a každý den bude rybařit.
O krvi, kterou jsou jejich diamanty vykoupené, nikdo z nich nepřemýšlí.

They count the children every night. They weigh and measure them, mark their progress.
In the whole history of the institution, not one of the children went missing. Until now.
Nobody understands how it happened. Such a security leak could shut them down.
*
Ken knows he shouldn't be outside. But he also knows they're going to kill him. He figured that out when some of the other kids were taken away. He's almost the right size. His bloodtype is the desirable kind. His skin is white.
They were going to sell him for spare parts to fix some rich kid.

I was born deep in earth's warm embrace, so very long ago. I had no eyes and no ears, but I could feel my mother around me, heaving and roiling, shaping me and my brothers. It was time to leave home.
In a massive spurt, my mother spat me out and I flew towards the sky before gravity pulled me back. Rolling in a river of fire, I descended to see life for the first time…
Instead, I saw the havoc me and my brothers have wreaked on the village at the foot of the volcano… I died from grief.

Nevěřil jsem, že se ještě někdy vrátím domů. Nicméně naše loď pomalu klesá k modro-zelené planetě pod námi a já si začínám uvědomovat, že to je skutečné - ne jeden z těch snů, které se mi zdály během zdánlivě nekonečné plavby vesmírem.
Nepodaří se nám sice navázat komunikaci, ale přesto jdeme na přistání - signály posíláme už týdny, musejí nás čekat. Zařvou brzdné trysky a někteří z nás se otevřeně rozpláčou. Jsme doma, na Zemi…
Něco je špatně, uvědomím si, když vystoupíme z lodi a nikde nikdo. Zatímco jsme byli pryč, se naše rodná planeta naprosto změnila… K lepšímu či k horšímu?

Jen jediný den a v hlavě svůj sen,
Sama jdeš dál, pryč a ven,
Nechceš už hrát, nechte mě spát,
Myslíš si, když začnou se rvát
otec, pan král, a stát. Nesmíš se bát.
A když přijde noc, křičíš o pomoc,
ale ostrý je trn a od krve skvrn
máš už celý šat a tak šach a mat.
Růženka spí a sní si sny svý.
Kdo přijde jí vstříc,
Když růží je čím dál, tím víc?
Nemůžeš už nic, ač chrabrý jsi princ,
Smrtelný hrad a žízeň a hlad,
Odcházíš sám, odkud vítr vál,
Prázdný je sál, Růženka spí dál.

On her perfect day, she wears a white gown and carries a bouquet of white roses. White for innocence. Guests sigh when she enters, consummate grace.
She walks to the altar to the sound of the wedding march and stands by her fiance.
Then she spits at his feet, her saliva bloody.
Red on the cathedral floor, on her spotless dress, on the white roses. She pulls out her gun from the bouquet and shoots everyone, because they tried to sell her, because she's not innocent, because she doesn't care, because she's dying anyway. So why not make it fast.

Jsem ještě zelenáč. Než jsem přišel sem, do elitní jednotky, jsem si myslel, že jsem toho viděl a zažil již hodně. Jak jsem se mýlil! Tady slouží ti skutečně drsní hoši, kteří v budoucnu povedou naši říši ke slávě - kabátce plné medajlí a vyznamenání, jedna hvězda vedle druhé.
Jednoho dne bych chtěl být jako oni, i když je to ještě dlouhá cesta. Nikomu nemůžu přiznat, že se mi občas zvedá žaludek, když cvičíme a trénujeme - v předchozích jednotkách jsme vždy trénovali jen na loutkách, tady je ale všechno reálnější.
Ostatní si už zvykli. Já se svými pětatřiceti úlovky dost pokulhávám.