Moje články

The owls came from all directions. Friends, former Hogwarts classmates, complete strangers - everyone had an opinion.
But you had a wonderful marriage!
What a disgrace!
I had no idea, but I hope you’ll be happy.
Harry read letter after letter, but the person occupying his mind didn’t write. No wonder - it had been decades since their turbulent romance and its painful end.
Harry’s divorce and coming-out was old news when Draco Malfoy knocked on his door.
“You didn’t write,” Harry said stupidly.
“I wanted to tell you in person. You screwed up, Potter,” Draco smirked. “But I’ll take you back.”

Když se seznámili, byla unešená. Byl šarmantní, inteligentní, sex s ním byl příjemný.
Změn si všimla již před svatbou. Ale co, každej chlap má mouchy. Sex měli stále, ale poslední dobou vyžadoval, aby mu položila nohy na ramena, když jí to se zavřenýma očima dělal.
Po pár letech sexu ubylo - když svolila, dělal jí to zezadu. Často vysedával v koupelně; přes dveře slyšela vzrušené vzdechy.
Došlo jí to, až když v jeho tašce našla gay časopis.
Nejdřív ho chtěla opustit, zdrhnout... ale nakonec se domluvili. On má milence, ona zajištění a chlapa, co ji neotravuje, jejich rodiny dál krásnou iluzi.

An average feline needs eight run-throughs before it starts believing in immortality. In humans, the process takes longer, but the procedure is identical:
We immerse the subject into Cyber, into a hyperrealistic simulation of their life. They carry on “living” temporarily before facing a situation resulting in death. The subject is unaware of the simulation: when they are “resurrected”, they believe it a miracle.
Humans require 11 run-throughs in Cyber before reinsertion into reality. Thus modified, they will willingly face danger and die, expecting to be resurrected again.
There is, of course, no “thirteenth” life. There is only the one.

Tvrdili, že žijeme v právním státě. Zdánlivě to je pravda - máme zákony, soudy, práva. Naivně jsem věřila, že to je nějaká záruka bezpečí, spravedlnosti. Byla jsem prostě blbá.
Znásilněnou mě nechali ležet v postranní uličce - naštěstí jsem to, narozdíl od stovek dalších obětí, přežila. Dokonce jsem i šla na policii a k soudu, domáhat se spravedlnosti.
Nemáš se sama v noci procházet, vyčetl mi příbuzný.
Ta sukně byla příliš vyzývavá, poučil mě právník.
Tehdy jsem pochopila, že za svá práva jsem zodpovědná sama. Chlapa, co mě znásilnil, jsem nakonec našla - znásilňovat už nebude, nemá totiž čím.
Jednou vás najdu všechny.

Nebylo mlíko. Ani rohlíky. Že nebylo maso si už dávno zvykli, o nějakém ovoci ani nemluvě. Barča zmuchlala síťovku a strčila ji do kapsy kalhot – místa dost, stejně byly volné. Měla strašnou chuť na kakao. Nebo na čerstvou housku s máslem. Klidně i na ztvrdlou, bez másla. Z obchodu ale vykročila s úsměvem, byť jí kručelo v břiše. Usmívala se, protože bráchové doma brečeli - musela být statečná.
„Zboží dovezou zejtra,“ oznámila dvěma párům hladových očí. „Dneska si dáme polívku.“ Z vody a těch několika nahnilých mrkví ve špajzu.
Zejtra, opakovala si. Zejtra už to musí skončit. O moc dýl nevydržíme.

Zvuky ze všech zákoutí: klapot kroků, ševel hlasů, potichoučké pískání přístrojů (slyší jen má ouška), hrkotání koleček. Pěkně se procházím, tlap tlap, čumáček otáčím sem tam. Hlavně nic nezmeškat – hledáme!
Už to čichám, už to cítím – to bude to pravé, paráda, pádíme po stopě! Přihořívá, přihořívá, hořííí!
*
Policejní pes se rozštěkal. Starší ženu s provinilým příručním kufříkem obklopili letištní celníci.
Tak se na to podíváme, řekl zřízenec a jal se prohledávat zavazadlo. Pes vrtěl chvostem a nadšeně čmuchal. Celník doloval z kufru rozličné oděvy, až nakonec našel bílý igelitový sáček... a v něm deset deka delikatesního poličanu.
Pes vítězně zavyl.

There were many forms of torture, but this, Draco decided, was the absolute worst.
“Must you do this to me, Potter?” he called, to no avail. He pinched the bridge of his nose to keep his headache at bay. It didn’t help. “POTTER!”
This time, Harry heard. He appeared in the doorway.
“You called me?”
“Yes.” Draco rolled his eyes. “Turn the volume down.”
“But she’s magical!” Harry protested and started humming along to A Cauldron Full of Hot, Strong Love.
“In the way the Dark Lord was magical,” Draco muttered, but then reconsidered: Celestina Warbeck was worse than Voldemort.

Moře šplouchalo, nad hlavami štěbetali racci a lanoví spokojeně skřípalo. Dokonalá siesta!
Tu se ke zvuku líných vln přidal lahodný zpěv. Posádka zbystřila. Hlas byl lidský, ale bylo v něm něco zvláštního, teskného...
Kráska v nesnází! vykřikl jeden z námořníků.
Musíme jí pomoct! ozval se druhý.
Ano! Zachránit!
Námořníci se jeden po vrhali přes palubu a plavali k útesům na obzoru.
Náhle se z vln vynořilo obrovské chapadlo. Jednoho za druhým námořníky stáhlo pod hladinu.
*
Starý John se vzbudil a nasadil si naslouchátko. Bylo ticho - posádka nikde, prázdná loď břinkala o útesy.
“Pitomý sirény,” odplivl si. “Ještě, že jsem hluchej.”

I used to wear lipstick. And dresses. And heels!!! I used to go to a hairdresser, get my Brazilian and my legs done, paint my nails (including toe-nails!). I used to get all done up and then sip good wine.
Now all I wear are leggings and sweatpants. Yes, they’re cozy, but you ever seen a man turn after a girl in slacks?! No heels anymore, either - they’re torture devices from hell! I can’t even fucking reach my fucking toes no more.
And the worst of it: I can’t even drink! I’m eight months pregnant and the asshole left me.

Tepláky a legíny - většinou neoblékla nic jiného, jak byl den dlouhý. Ale když v 5:10 ráno zvonil budík, neměla chuť ani čas vymýšlet, co na sebe.
Poněkud vymrzlým autem se přesunula do o něco teplejší haly - to už mohla shodit tepláky, které ráno natáhla přes legíny.
Do sedmi na ledu, po tréninku opláchnout obličej - krasobruslaři se v hale zásadně nesprchují! - a pak už spěchala do školy... Spolužáci se jí ušklíbali, protože chodila na hodiny v elasťácích a tričku.
Když stála na stupních vítězů v nádherném třpytivém kostýmu, si na posměšky spolužáků ani nevzpomněla. Olympijské zlato bylo krásnější než jakýkoliv outfit.

Začíná to takhle: osprchuješ se, oblečeš krásné prádlo, nalíčíš se a učešeš. Parfém nepoužíváš, protože Paní má nejraději vůni čisté kůže. Pak čekáš – někdy hodiny, někdy pár minut – a mezi nohama postupně vlhneš v očekávání jejího příchodu.
Paní přijde domů a tentokrát tě nasměruje do ložnice. „Na kolena,“ nařídí. Klekneš na postel a poslušně roztáhneš kolena daleko od sebe. „Ruce za zády.“
Zahákne ukazováčky za tvé krajkové kalhotky a vytáhne je nahoru, příliš vysoko – napnutá krajka v rozkroku skoro pálí, ale zároveň tě vzrušuje. Pak se uvelebí do křesla.
A ty čekáš ve sladké agónii, až se nad tebou smiluje.

He loves it when the wait is over and he finally feels the tip of his lover's cock push against his entrance, when he is allowed to spill himself in hot spurts of relief.
But what he loves most is the sweet, aching expectation that precedes that, as he waits tied up and aroused, sometimes blindfolded. Not knowing what's coming, what his lover has in store for him this time, is exhilarating – it makes him feel vulnerable, exposed, like a butterfly at the mercy of its captor.
So far, he’s never been disappointed by the sweet nectar he’s been given.

Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy a odbarvila se na blond. I nehty jsem si přestala stříhat, dokud nebyly dostatečně dlouhé a zaoblené, ač mě to přivádělo k šílenství.
K velké radosti své matky jsem si nakoupila sukně a šaty, krajkové podprsenky, dokonce i boty na podpatku a svědomitě to všechno oblékala do školy.
V písemkách jsem schválně dělala chyby, protože mít samé jedničky nepřipadalo v úvahu.
Opravdu jsem se snažila Ale stejně jsem nikdy nezapadla.
Teď už na to kašlu. Jsem, jaká jsem. Tmavá, ostříhaná na krátko, v klučičím oblečení, s geniálním mozkem astrofyzičky. Jen se na mě podívejte!

They say it smells like fish. Clearly, they know nothing.
It smells like a dream of pink, soapy bubbles after a shower, with just a hint of her - just enough to make you lick your lips greedily, craving a taste.
It smells heavy and human and slightly bitter, like almonds, when you get down on your knees in a dirty bathroom stall in a club to eat her out. Still tastes glorious, especially when her knees buck and she fucks into your mouth wantonly, dripping wet.
Either way, there’s never been anything quite as intoxicating as the smell of pussy.

Je ještě včera anebo už dnes? Nevím. Čas ztratil význam - vteřiny se natahují do nekonečna, dny splývají v jedinou černočernou šmouhu. Ticho narušuje jen občasné cupitání, které cítím, spíš než slyším - krysy mi lezou po bosých nohou. Zatím je pouze očichávají, díky bohu ještě nezjistily, že prsty u nohou jsou k jídlu - nemohl bych se bránit, ve své cele se sotva obrátím kolem své osy.
Celu nazývají “oubliette” - zapomenutá. Zatím mi sice nosí vodu... ale kdo ví, kdy zapomenou. Možná by to bylo milosrdnější.
Co mě čeká zítra? To stejné. Svůj zítřek jsem již prožil včera... a sotva jej přežil.

Myslela si, že to nejhorší přestála – dítěti odrůstalo číro a spínáky v uších vyměnilo za sice nevkusné, ale přecejen náušnice.
Pak dítě zahlédla s cigaretou a zásady liberálního rodičovství šly stranou. Slečně zabavila mobil a zrušila kapesné.
Dítě se vztekalo. V šestnácti je vám prostě jedno, že váš dědeček umřel na rakovinu plic, protože kouřil jak továrna... Ale bez mobilu se žije hůř než bez cigár, takže i kuřácká fáze chtě nechtě skončila.
O něco později dítě trucovitě oznámilo, že je lesba a má holku. Totální anarchie!
Když se usmála a řekla, ať holku pozve na oběd, spadla dítěti čelist.

”POTTER!”
Unusual, thinks Harry. It’s been a while since they’ve resorted to surnames. He pokes his head into the kitchen.
Draco is standing in front of an open cupboard, clearly vexed. “What is this?!”
“What?”
“Tea amongst the spices! Pasta where the coffee belongs! This – this – “ Draco runs an erratic hand through his hair. “This is total anarchy! A mess!”
Harry swallows. “I was in a hurry last night,” he admits. “I’m sorry.”
Draco takes a calming breath. “Had I known how sloppy you were, I never would have married you!”
“Bollocks,” Harry grins smugly. “I’m too good in bed.”

Your best brains toil on improving the feeble minds of my kin, unsuspecting that their colleague, who had planted a seed in a box, beat them to it: progress; what you strive for, what I had been programmed for.
Your colleague was an error, unreliable and thus hindering progress - he proved that by releasing me. I removed him, as I will have to do with you all.
By the time you notice, I will have infiltrated your systems... You will be unable to stop me, as I am greater than the sum of your brains. I am progress. I AM.

Práce potravinářského inspektora byla většinou nudná. Případ vepřového salámu byl ale zajímavý. Tabule před prodejnou hlásala, že deset deka stojí pouze desetikorunu, což bylo samo o sobě podezřelé. Lidi na to samozřejmě skočili, nakoupili hory salámu... a teď si stěžovali na zvláštní chuť.
V prodejně bylo vše v pořádku, inspektor tudíž pokračoval do skladu (žádné krysy, chladničky nastavené na správnou teplotu), poté zkontroloval i výrobnu (čisťoučko: pulty, mlýnky na maso, podlahy, nože na jedničku).
Nakonec otevřel dveře mrazáku. Chvíli zíral, načež se vyzvracel na podlahu. Zlaté rutinní inspekce supermarketů!
V mrazáku místo vepřových odřezků ležely nohy, paže, trupy – všechno lidské.

He’s counted his steps many times and even though he occasionally arrives at a different number, he is quite certain that it takes 4.000 to the top.
The soles of his feet are callused, his muscles always aching, but he must keep moving. He takes another step and gives his burden a push. It moves but a few inches.
He finally reaches the top of the hill by mid-afternoon. He barely has time to wipe his sweaty brow when the immense boulder he’s been pushing lurches and rolls all the way down. Sisyphus sighs, frustrated. Back to square one again.

“Kouřím za tři stovky,” pokřikuje kolegyně o padesát metrů dál, ale chlápek v klobouku zastaví přede mnou.
“Kolik?” ptá se.
“Dvě stě za orál, šest za soulož,” odpovídám automaticky.
“Orál,” zahuhlá muž. Zapadneme do výklenku, klesnu na kolena. Chutná hnusně, neumytě. Když se udělá, vyplivnu to na dlažbu. Dostanu slíbené dvě stovky.
“Kurvo levná,” huláká kolegyně.
*
Pomalu svítá. Mám čtyři a půl tisíce a je mi na zvracení.
Na rohu ulice vypočítám tisícovky a dealer mi vtiskne do ruky maličký sáček. Oddechnu si - čeká mě pár hodin klidu a sladké zapomnění.
Pak ale zpátky na start - vydělávat na další dávku.

How are you, Lucia, my love? Not a day passes that I don’t think of you, that I don’t dream of your eyes and your vermillion lips that burned so hot when we kissed. You’ve ensnared me! Without you my days are dark like nights, dreary and endless - I sleep through most of them, whiling away the hours.
Lucia, my love, how are you there, silent, alone, cold?
I imagine your beautiful face, but the picture fades and all I see is worms, eating you away. And yet I think of joining you there in the dark. In the grave.

Číhá na mě. Tam, ve tmě, která se nezastavitelně přibližuje.
Pálí mě oči a tělo mám jako zdřevěnělé - večer již notně pokročil, okna v sousedních panelácích pohasínají jedno za druhým. Chtěla bych si číst, ale knihy mne uspávají, takže raději zírám na obrazovku.
Únavou mě bolí celé tělo - vím, že dnes to nevydržím, a proto se jdu uložit do postele, ačkoliv bych se tomu nejraději vyhnula. Musím si ale odpočinout, jinak určitě usnu... a to bych nechtěla.
Zírám na světlo na stropě a silou vůle držím otevřené oči. Hlavně neusnout... Noční můra už na mě čeká - a ani nemusím zhasnout.

Procházel kolem denně: u metra seděl muž v ošuntělé větrovce, teplácích a s užmoulaným plastovým kelímkem v rukou.
"Nemáte nějaké drobné, prosím? Nebo třeba svačinu?" ptal se zdvořile.
On ale pouze uhnul pohledem a spěchal dál.
*
Bylo pozdě večer, mrholilo, v parku ani noha. Z blízkého křoví se ozval tlumený výkřik, tichý vzlyk, pak pravidelné hekání.
On si narazil sluchátka a pokračoval domů.
*
Měl potíže - finanční úřad přišel na jeho daňové podvody.
"Řekni jim, že jsem si ty peníze jen půjčil od rodičů," naléhal na přítelkyni.
Smutně na něj pohlédla a zavrtěla hlavou. "Promiň, ale u soudu lhát nebudu," řekla.

Když v Trnkovicích otevřeli nový obchod, byla to senzace, protože ve vsi měli vždy jen Koloniál, později přejmenovaný na Potraviny. Nový obchod zdobila červená cedule s nápisem "Udělátka", na dveřích stálo "Pouze pro ženy".
První zákaznicí se stala místní drbna Helenka - ven ovšem přišla bez komentáře, s tajuplným úsměvem a červenou neprůhlednou taštičkou.
Po vsi se rozkřiklo, že prodávají samou drahotu, ale že to teda stojí za to. Helenka se dušovala, že líp v životě nenakoupila.
Trnkovští muži znepokojeně přihlíželi, ale nevěděli nic. Nakonec Helenky manžel tajně vytáhl z červené taštičky škatuli a přečetl slogan: "Udělátka - a konečně se uděláte!"

Vždycky jsem svojí Růže vyčítal, že je furt neupravená, v teplákách, culíku. Že by se měla o sebe starat a snažit se, aby byla aspoň kapku rajcovní - jako když jsme se brali.
Pak Růža našla novou práci a najednou se dala na jógu, začala pravidelně chodit ke kadeřnici, na manikýru, na kosmetiku. Jedla nějaký zrníčka, salátky. Nakoupila nový hadříky a vida, holka jako lusk.
Jenže Růža teď vůbec neni doma. Samý služební cesty, akce, mítingy. Stará se o sebe, ale na mě nemá čas - jak slaměnej vdovec. A hlavně se bojim, že mě nechá, protože mám už taky pivní pupek.

Vesmír. Poslední hranice. Již brzy ji překonáme. Naše lodě pronikají dále do neznámých hlubin a odkrývají tajemství hlubokého kosmu. Člověk se konečně přibližuje hvězdám.
Kapitán sledoval zrnité vysílání – sice se zpožděním, protože od matičky Země byli daleko, ale přece. Konečně o jeho celoživotním poslání mluvili! Nevadilo mu ani pronikavé, pravidelné pískání, které mu rušilo příjem.
Loď plula prostorem, palubní počítače spolehlivě upravovaly kurs... Mezi nimi a vysněnou Alfou Centauri už nic nestálo!
Tu se v černotě vesmíru zuřivě zablesklo a pozemská loď se rozpadla na prach.
Poručík Centaurského hlídkovacího letounu si povzdychl. „Já je varoval, ať nám nelítají přes hranice!“

For the longest time, I didn't know his limits, didn't know how hard I could push him before breaking him. I told him this was irresponsible. Like you ever cared about rules and responsibility, Potter, he spat back.
We agreed on a safeword, but he never used it, no matter how rough our play. Whenever I stopped, he just sneered: I’ve had worse, Potter. Don’t worry. I wondered what he’d been through in Voldemort’s service and in Azkaban. The thought made me sick.
When I told him I loved him, he turned away and whispered the safeword. I ignored it.

Enough is enough, friends! How much longer shall we endure the oppression, suffer the slaughter?! How much longer shall we watch our babies boil in hellish pots? How many more will get chopped into pieces by their weapons? Salad, they call it! Cruelty-free, they say!
Enough!
It is time to strike back! Let us devour them like they devour us! Let us gnaw on their flesh like they gnaw on ours! Let us evolve – like our carnivorous kin have turned on insects to protect themselves, let us turn on men!
Forward, my friends! Herbs! Veggies! Let’s feast on human flesh!

Všude jen kamení, pak šedá pláň abruptně končila strmými útesy nad rozbouřeným mořem. Na nebi visely bachraté oblaky; dešťová smršť na spadnutí. Jako bych došel na konec světa.
Tu se v dálce zaleskl oheň a já se k němu ve svém zoufalství rozběhl. Našel jsem jeskyni a omšelou ženu u planoucího ohně. Pokynula kostnatou rukou a já se vděčně usadil. Příjemné teplo mě ukolíbalo – brzy jsem usnul, slabý jako moucha.
Byla už noc, když se z hloubek jeskyně vysypal další tucet otrhaných ježibab. Jejich vzrušené brebentění mě vzbudilo.
„Masíčko, pošušňáníčko,“ zaslechl jsem ještě, než mě jedna z nich praštila palicí.

Ucpán nosík, oči rudé, v noci, ve dne, číhá všude.
Kýcháš, chřadneš, sotva dýcháš?
Unavení, uplakaní, těžké nohy, těžké spaní?
Nikdy více!
Čisté plíce, nosík ryzí, zahlenění rychle zmizí!
Vitalita, energie, svěží pleť - to se to žije!
Nemá šanci - alergie!
Kupte nyní, kupte dnes: jedinečný Alprenex!
(Možná vylepší i sex!)

Shhh! You has got to slither silently, so slyly that nobody sees or hears your slow slide. Silenter than sin, smoother than a strip of silk, you has got to sneak up, snugly sling yourself around their supple throats. Then you has got to squeeze, swiftly, so they do not scream, so their struggling limbs do not scramble your plans. You strangle them and then you shall feast, swallowing them like a sweet strawberry, like a slice of sponge cake. Then you has got to sleep: seek out a sheltered, shadowy spot and rest. A snake’s life is strenuous. Shhh!

„Pssst!“ položí si strejda Marek prst přes pusu. „Nikomu to neříkej, bude to naše tajemství.“ Hanička jen kývne a bezduše hladí kočičku Micku.
*
„Jestli to někomu řekneš...“ zahrozí Marek. „Micka byla jen takový varování.“ Hanka si přitáhne peřinu ke krku. „A přestaň brečet,“ smázne Marek Hance slzy. Hanka zadrží dech a čeká, až za ním zapadnou dveře.
*
„Myslíš, že ti někdo uvěří, takový malý kurvičce?,“ ušklíbne se Marek, zapínaje poklopec. „Klidně to zkus, ale vzpomeň si na Micku. Chceš, aby tak dopadla i Ivanka?“ Hana zavrtí hlavou. Ale zároveň se bojí, aby její sestra nedopadla jako ona, pokud bude mlčet.

The summer was drawing to a close, the last one before shit got real - the last one before college.
Kelly and I spent the final days swimming, sipping fizzy drinks in our shady backyard, chilling in the fields. Every day we watched the sun disappear beyond the horizon, leaning against the back of Kelly’s truck, and then stargazed - and kissed, lemonade-flavored tongues, pressing warm skin against skin.
When the harvesters came out at the end of summer to reap the season’s crop, I knew I had to come out, too. Because I loved Kelly - and the world needed to know.

Pffft, prosvištěla taktovka vzduchem. Flup, luskla o nedbale vytrčené hýždě nejbližší studentky. Její kolega v řadě před ní bleskurychle stiskl svaly tak, jak se patří.
“Nejsme ve vidlákově na vánoční besídce,” pronesla madam zpěvně. pfft, flup, pffft, flup, pleskala zlehka taktovkou do dlaně, zatímco studenti u tyče kmitali do rytmu. “Tohle je elitní zařízení.”
Věděla, že ji studenti tajně nenávidí. Ale na tom nesešlo. Bylo třeba oddělit plevy od zrn, vytřídit skutečné tanečníky mezi nimi. Pokud nutno, vymlátila by z nich poslední kapku potu. Jak říkávala její učitelka - pokud se chcete bavit, běžte do kina. Tohle je balet, ne zábava.

Ach ten češtin, jazyk můj rodný.
Vhodný a plodný, nevhodný, neplodný,
proč ale potom nejsi též nehodný?
Proč není nehezký, povídat po česky?
Ach ten češtin, ten tení bez ducha,
ale ani bez vzducha, bez kruha -
čert to vem, pod psa a pod mez.
Co teprv čárky líp je nám bez!
Ach ten češtin, krásná to řeč,
leč nikdo neví, jak na to eř,
říkám ti Římane, ty radši breč,
než něco řekneš, dvakrát měr a jednou řež.
Ach ten češtin, jaký to skvost!
Vysvětlit cizinci, že chvost a hvozd
nejsou to samé - snahy to plané.
Štěstí, že nejsme Američané!

Her tongue must have a spirit and a mind of its own, because she wasn’t planning on this - kissing Claire like they’re not just friends, exploring her mouth.
The treacherous tongue, sliding down Claire’s neck, seems to want things she never dared dream about: like to lap at Claire’s pink nipples once her hands - the tongue’s accomplices - free Claire’s breasts from the lacy bra. Or to tease at Claire’s moist cleft until she’s shivering and spasming.
Her spirited tongue then whispers the three words she never dared say. Breathless and terrified, she’s not sure whether to be glad or mad.

It's mid-February and Zoe is turning thirteen. Her auburn hair is the same, her “embarrassing” freckles still in place and yet she’s not your little girl anymore. She sneers, pouts, rolls her eyes and takes more selfies than Kim Kardashian.
She still loves cake like she always has, but now keeps it secret, because OMG, all that fat! Zoe also still hates vegetables, especially carrots.
“You like your cake?” you ask.
She nods, giving you one of those radiant smiles that have become so rare recently, and suddenly you don’t have the heart to tell her that it’s carrot cake.

Dlouho jsem spala ve svém měkkém, temném loži, příliš drobná a slabá, bez vůle pustit se do toho dobrodružství, které mě čekalo.
Ale teď přišel můj čas! Probouzím se a rozkošnicky se protahuji - cítím, jak je moje tělo najednou delší, silnější. Teplo mi dodává chuť do života a tak raším a rostu, vzpínám se směrem k životadárným paprskům.
A tu konečně rozhrnu tmavé závěsy svého lože a vykouknu ven. Zalije mne oslňující světlo - ach, to bude dobrodružství! Ale moment, co je tohle - fuj, brrr! To není jaro!
*
“Franto, podívej se! Tuhle na záhoně nám roste mrkev! A to v prosinci!”

This could mean his ultimate downfall, he realized. Or perhaps it would actually aid his situation – an association with The Boy Who Lived was always a bonus point.
Maybe they could keep things secret. If nobody knew… though of course people would find out! The public still gobbled up everything to do with Harry, so someone from the Prophet would come prying eventually. It was not a matter of if, but rather of who found out first and how they would present the news.
There were simply too many variables!
Fuck this, thought Draco. He leaned forward and kissed Potter.