Moje články

Varování: Napsala jsem více méně protikuřácké drabble. To je ještě větší zvrhlost, než het:-)
Když jsem ji našel, chyběly tři. Ležela si jen tak v šuplíku jeho psacího stolu.
V jedné krabičce je dvacet cigaret. Každý den jedna další ubyla.
Každý den jsem se trápil tou představou. Jak Ludva dopíše stránku (vždy dopisoval stránku, říkal, že je to jedna z nejtěžších věcí na celém psaní), jak vstane, jak si jednu vezme, jak vyjde na zahradu…
Sedmnáct dní jsem se trápil. Sedmnáct dní, sedmnáct cigaret. Kolik jich stačí, aby se kouzlo čaroděje Išimaka zlomilo?
Pak jsem se zeptal.
Dozvěděl jsem se pravdu. Pravdu o tom, jak Ludva vyjde na zahradu a jak začne ošetřovat růže.

V očích má moře. Černou masu vln vzdouvajících se nocí. Jeho pohled dokáže vzít dech stejně jako slaná záplava valící se přes lidské tělo. Převrátit pevnou palubu pod nohama.
Jeho ústa jsou palčivým sluncem. Drsná a žhnoucí jako písek v poledním žáru. Jejich polibky se vpalují do srdce jako světlo do sítnice. Zanechávají za sebou rudé stopy.
V rukou se mu skrývá obloha. Krutá a bouřlivá v období dešťů. Jindy však plná hvězd ukazujících cestu.
Teď však, po té, co se až do rozednění dotýkal očima, ústy i rukama milovaného těla, Malajský tygr spí hlubokým a krotkým spánkem domácí kočky.

Fandom: originální, i když někde hluboka asi bude inspirace Proměnami
Poznámka: technicky vzato je to asi femslash
Přišlo jaro. Lesní tóny se osmělují. Ptáci pokřikují. Brzo se rozednívá.
Myslím na ni. Bouře tančí. Vlaštovky ve větru poletují. Světlo se rozprostírá.
Stojím sama. Větve skřípějí. Cévy se roztahují. Míza vzlíná.
Je to dávno. Roky utíkají. Vrásky se mi prohlubují. Možná nevzpomíná.
Vzpomínám. Pořád mi voní. Květy se chvějí. Nános času se stírá.
Chci zpátky. V nebi se odvrací. V pekle se smějí. Nikdo neodpovídá.
Přišlo jaro. Květy se rozvíjejí. Včely už létají. Naděje neumírá.
V náhlém poryvu přenese vítr špetku pylu z pokroucené jabloně na sousední hrušeň. Stojí tu obě už dlouho. Jejich větve se zatím nikdy nedotkly.

„Co jsi zač?“
„Co jsem zač?“ bojovně vystrčil bradu. „Já jsem chytrý jako liška, silný jako medvěd, bystrý jako rys, rychlý jako blesk, krásný jako jarní ráno, skromný jako sedmikráska, obratný jako had, vysoký jako jedle, zpívat umím jako skřivan, tančím jako sněhová vločka ve větru, vlasy mám jemné jako samet, moje oči jsou jako hluboké studny, má kůže jako alabastr, mé zuby jako porcelán, má pěst drtí jako kladivo, odvážný jsem jako…“
Odvážný tedy určitě jsi, pomyslela si Stařenka, říct tohle Bábi přímo do očí… Uznale kývla a pak ho pro jeho vlastní dobro praštila litinovou pánví přes hlavu.

Poznámka: Já vím, že je pozdě, ale já to vložila do špatného tématu a nevšimla jsem si toho:-(
Doktor stál na kopci vedle turistického velblouda, opíral se o zábradlí a díval se na řady hrobů, které se táhly celým údolím. Židovské, muslimské i křesťanské. Navzájem si je s oblibou ničili. Sjel pohledem přes údolí Kidron k hoře Moria. Zlatá kopule a pod ní Zlatá brána. Tamtudy prý má přijít Mesiáš. Na bílém oslu. Zcela pragmaticky ji zazdili.
Pamatoval si na něj. Milý mladík. Pěkné vlasy. Potkal ho před pár tisící lety (plus mínus století). Určitě by byl nechtěl vědět, co lidé na základě jeho slov prováděli. Někdy byl Doktor rád, že pozemský rozum je na předpovídání budoucnosti krátký.

Varování: je tam jeden slash, už nás čekají tři blesky a myslím, že bude hůř.
Nula. První osoba. Za sedm dní. Mezi dvěma možnostmi. Mimo čtyři řeky. Kvůli dvěma obětem. Po dvojicích. Za dva hosty, bez deseti spravedlivých. Díky dvakrát sedmi rokům. Po deseti ranách s deseti přikázáními. Za tří králů (jedné královny a jednoho slashe). Do dvou království a jednoho zajetí.
Aby jedno dítě. Včetně tří králů. Za třicet let. Po čtyřicet dní a během tří pokušení. S dvanácti učedníky, podle čtyř evangelistů. Pro třicet stříbrných. Mezi dva kříže. Druhá osoba. Po padesáti dnech. Třetí osoba. Ve třinácti dopisech. Za sedm hříchů. Proti šesti stům šedesáti šesti se čtyřmi jezdci. Za tisíciletou říši. Nekonečno.
Poznámka: Osm je jiný fandom.

Jáchym se s principem aprílu setkal prvně kdysi v sedmnáctém století. Tehdá banda výrostků poslala jednoho z mladších žáčků, aby jim v knihovně vyzvedl Nečitelné pojednání o věcech zhola zbytečných.
Vrchní knihovník žáčka skoro rozplakal, když se mu vysmál, že ho vyvedli aprílem. Jáchym vystoupil ze zdi a suše muži – kterého víceméně považoval za svého podřízeného – sdělil, že dané požadavky splňuje dobrá polovina knihovny.
Od těch dob si na apríla dával velký pozor. Smál se rád, ale těmhle nuceným vtipům nevěřil. Připomínaly mu zaklínadla. Nebo kletby. Bylo v nich něco z černé magie.
Doufal, že si toho nikdo jiný nevšimne.

Dívaly se na něj hadí oči. Byl by ochotný přísahat, že se dívají. Dva bílé body na černém pozadí. Uprostřed zelené.
Zrovna, když si myslel, že všechno už bude v pořádku. Dokonce přemýšlel o poctivém životě. Henry říkal, že tohle bude poslední kšeft. Ale to Henry tvrdil vždycky.
Johnny se zhluboka nadechl. Dobře, plán byl původně jiný. Plány se vždycky dají změnit.
Bankéř mu přistrčil hromádku žetonů, které neměl vyhrát.
„Drink pro všechny! Dneska se mě drží štěstí,“ vykřikl. Bankéř nenápadně mrkl na provozního, ten shrábl hadí oči a podal kostky Henrymu. Doufali, že svoji výhru zase prohraje.
On taky.