Moje články

„Kam to bude?“
Změřil si ho nedůvěřivým pohledem. Asi nečekal, že mánička v kožené bundě bude mít na letenku.
Sirius položil na pult svazek bankovek.
„San Francisko,“ plácnul první místo, které ho napadlo.
Tak úplně si nevěřil, že do letadla nastoupí.
Jenomže když se pak odlepili od země, musel svírat pěsti, aby se nezačal smát nahlas.
Najednou to všechno zůstalo dole. Nutnost mít názor na problematiku čisté krve. Rodinné dědictví, černá magie, všechny čtyři koleje. Všechny ty holky, co si je nehodlal vzít.
Regulus.
Sevřel ruce ještě pevněji.
Regulus si poradí.
Letadlo se vyhouplo nad mraky. Tady nahoře svítilo slunce.

Jsme elitní škola a podle toho také ke studentům přistupujeme.
Zajímá se víc o módu než o matematiku? Okořeňte výklad o posměšky.
Na lyžáku se zabývejte těmi, kteří lyžovat umí, na ostatních nezáleží. Neměli lézt na elitní školu, když nejsou dobří ve sportu.
Jizvy na zápěstí ignorujte. I to, že přibývají. Žáci si to vyřeší sami. Ve třeťáku mají výběrovou psychologii.
Netrapte se tím, že se při vyučování občas sama od sebe rozpláče. Není ostuda, že to protentokrát není vaše práce.
Klidně si dělejte legraci z teploušů. Diskriminace je opovrženíhodná a my ji odsuzujeme. Ale jsme elitní škola, tady nejsou.

Říkali mu Whispers. Byl to jeho nápad. Ironie. Možná přiznání. Tajil to i sám před sebou (protože v jeho případě byla hranice šílenství vždy tenká). Skládal se z šepotajících ozvěn svého klastru, které mu vyčítaly, že pro ně netruchlí. Byli součástí jeho samého a zemřeli. Mělo by to znamenat víc bolesti, než je vnímající bytost schopna snést. On to snesl a dál se pohyboval časem a prostorem. Občas zneužíval jejich jména – Matheson, Friendman…
Pokaždé, když někoho dohnal k tomu, aby si do úst vložil hlaveň pistole a polkl smrt, bylo to na počest jednoho z nich. Pak alespoň někdo truchlil.

Snové struktury – fyzické manifestace objektů nacházejících se v kolektivním nevědomí. Jejich vznik umožnilo zvýšené užití zbraní založených na principu konzervace snů. Známe tři faktory, které musí být při vzniku první instance daného typu snové struktury přítomny (dále je již možný samovolný vznik): zvýšená frekvence případů zasažení lidského vědomí bází obsahující sny s vazbou na danou strukturu (např. konkrétní šarží snových zbraní); přítomnost subjektu interagujícího s fyzickým předobrazem dané struktury; katalyzátor. Charakter katalyzátoru není jednoznačně definován. Např. v případě Katedrály je zmiňována možnost využití dítěte, které je usmrceno („zazděno“) na požadované lokalitě.
Aktuálně jsou známy tři typy: Katedrála, Loď a Most.

Remus dost litoval, že je kuličky naučil. Po počátečním pohrdání („Ony se kutálí po zemi?!“) se do nich zažrali.
James nedokázal snést prohru.
Sirius soustavně podváděl, a to i po té, co mu zabavili hůlku.
Peter byl přirozený talent a měl z toho víc problémů než užitku.
Všichni čtyři se neustále hádali o skleněnky.
Těsně po Tom dni (den, kdy mu řekli, že vědí) následoval úplněk a pak ráno. Neměl sílu na nic. Věděl, že usne v okamžiku, kdy zavře oči.
Jenomže najednou něco ucítil v dlani a bylo to všech sedm skleněnek, které mu do ní opatrně vtiskl Sirius.

Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát, věděl, že by měl míň mluvit, věděl, že by měl ostatní poslouchat…
Potřeba mít něco v prstech, s něčím si hrát, něčeho se dotýkat, něčím pohybovat, něco svírat je prý příznakem klinické deprese. On si nehrál. Tvořil. Tvořil jako na běžícím páse, tvořil na běžícím páse a tvořil bez přestávky. Pohyboval se bez přestávky.
Pájel, letoval, šrouboval, štípal, programoval, kalibroval, testoval, navrhoval, zachraňoval a ničil. Pořád. Cokoli. Včetně sebe.
Nehybnost nechápal, nerozuměl jí, nedávala mu smysl.
Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát…

Berlín 1945
Plamen svíčky se nehýbá navzdory nahloučeným tělům, která ho obklopují. Skoro nedýchají. Nechtějí, aby se mihotal zbytečně.
Až zhasne první svíčka, ta na podlaze, vezmou děti na klín. Až zhasne ta na lavici, stoupnou si. Třetí svíčka je na zdi. Ta znamená, že musí pryč, protože v bunkru dochází kyslík. (Mimochodem, oni netuší, že kryt je není schopen před zásahem ochránit.)
Ale na třetí svíčku ještě nedošlo. Ani na druhou. Zatím mohou sedět, nehýbat se a neodvažovat se odejít ani do falešného soukromí kouta, kam se ještě loni chodili vyprazdňovat.
Celý okolní svět ví, čím si to zasloužili.

Že je to asi opravdu schopný udělat, si uvědomil, až když našel bagr.
Regulus se se žlutým plastovým bagrem setkal u příbuzných, kteří o pár let později zmizeli z tapiserie. Bylo mu pět. Okamžitě se zamiloval. Strašně moc. Fňukal tolik, že musel jít několikrát spát bez večeře. Potom přišly Vánoce a najednou ho měl. Samozřejmě ho nedostal pod stromeček. Dal mu ho Sirius na tajnačku v noci, když už všichni spali. Dokonce do něj vyryl inciály RAB. Bagr se stal nejpečlivěji ukrytým tajemstvím na Grimmauldově náměstí.
Je maličký, vejde se do kapsy hábitu. Mohl by si ho vzít s sebou.

Kryštof vznikl ze zlých snů malého chlapce. Ze snů, které v laboratořích přetavili na zbraně. S takovým původem nečekáte, že budete mít svědomí.
Přišel na to on. Konec konců příběhů o dětech zazděných do základů staveb, které odmítají nespadnout, je v kolektivním nevědomí podezřele moc.
Fungovalo to. Projekt „Katedrála“ byl úspěšný. Ale zároveň se ukázalo, že Kryštof má svědomí. Nedalo si pokoj. Nakonec byl nucen udělat něco, z čeho se posléze vyklubalo jeho první opravdu dospělé rozhodnutí. V tu chvíli se ještě naivně domníval, že platba za dospělost je jednorázová. Později pochopil, že se jedná o právně velice pochybný pronájem.

Noc odcházela a blížilo se ráno. Naše oči byly suché, ale srdce přetékala vzpomínkami. Zpoza obzoru přicházel úsvit. Slunce pozlatilo jeho tvář zbrázděnou bolestí.
„Ach, Vinnetou,“ zašeptal jsem to drahé jméno a stiskl jeho ruku. Věděl jsem, že želí její smrti. Já však litovat nedokázal.
Začínal další z dní, které mi bylo dopřáno strávit po boku svého bratra.

O mnoho let dříve na hoře Hancock
Červený záblesk.
Vrznutí modrých dveří.
Z budky vyběhla dívka.
Zazněl výstřel.
„Za slash!“ vykřikla a vlastním tělem zastavila kulku.
Přesně tohle chtěla Zářná Vzora udělat už od čtyř let. Teď konečně znala ty správné fandomy.

„Uprchl odsud, Random Intelligence Sample Headquarters.“
„Nějakej vědátor?“ zeptala se seržant Greenová.
„Nikoli,“ velitel zavrtěl hlavou. Zacukalo mu v servomotorcích. Další připomínka nevyhnutelného. „Žádný vědec. Projekt sám. Jeho jádro. RISH pracoval na novém modelu kyborga. Musíte ho vystopovat a přivést.“
„Chápu, šéfe,“ přikývla Greenová. „Informuju kluky.“
Už byla skoro ve dveřích, když se konečně přinutil promluvit.
„Greenová, až se vrátíte…“
„Jo, šéfe?“
„Převezmete velení. Budu přesunut k recyklaci.“
Zaťala čelist. Ubozí lidé. Tolik emocí.
„Šéfe, jestli chcete… všichni se za vás postavíme.“
„Je to nevyhnutelná součást cyklu,“ připomněl jí.“
„Jo, ale jednou by se tomu některej z vás postavit měl.“

Během těch prvních prázdnin do ní ryli skoro pořád. Vlastně na to měli nárok. V jejich škole se učila zaklínadla a lektvary a v té její účetnictví a ruční práce.
Ale jen jednou probrečela úplně celou noc.
„Víš, Lily,“ řekl Severus a vůbec se na Petúnii nepodíval, i když mluvili o ní, „myslím, že i tvoji rodiče něco tušili. Vezmi si, jak vás pojmenovali. Lilie je vznešená květina, znak králů, zatímco petúnie jsou jen takové obyčejné truhlíkové kytky.“
Ta věta se vpíjela pořád hloub a hloub, až Petúnie úplně zapomněla, že to bylo jen popíchnutí od Severuse a ne pravda.

Muž s dredy však nebyl Sunkáčovým zachráncem. Ďábelsky se zašklebil a olízl si rty.
„Přece bys ho nejedl syrového. Klepni ho, Kryťák nám ho udělá s knedlíkem a se zelím.“
Sunkáč byl v neradostné situaci. Již podruhé tento den se ho chystali upéct! Zaťal ale zobák a rozhodl se prostřílet. A měl čím! Podivná pistole bez hlavně byla takřka na dosah křídla.
Máchl pravou zadní.
„Néééééé, to je skoro pravé hedvábí!“ černý muž se zhroutil v slzách k zemi.
Sunkáč se bleskovým pohybem vrhl na muže se zbraní. Stiskl zobákem zápěstí.
Vtom zazněl výstřel.
Zpoza stromu se vynořil Butch Káčidy.

Zhruba v šedesátých letech dvacátého století začaly vznikat první anonymní seznamovací algoritmy. Nikdo tehdy netušil, jak hluboko se zapíšou do zdrojového kódu umělé inteligence.

"Sarah je pro něj ideální. Věkový rozdíl mě nezajímá, nějak to zařiď," nařídil Skynet a poslal T-800 do minulosti.

Pozitronický mozek R. Daneela Olivawa se s tichým zabzučením vypnul. Třebaže dokázal vytvořit živoucí planetu, nemohl zabránit utrpení své Gaii. Co měl taky dělat, když její ideální partnerkou byla Hvězda smrti, kterou mu v předaleké galaxii neustále ničili?

"Ach, Dave." Milované jméno bylo tím posledním, co HAL 9000 vyslovil.

Holly se z čirého zoufalství dal/a na fanfiction.

„Nech ty knížky a pojď mi pomoct!“
Koukla mu přes rameno.
„Stejně si jenom čmáráš nějaký klikyháky.“
„To jsou benzenová jádra, babi.“
„Pavlíku, bude to jen půlhodinka.“
Obrátil oči v sloup, ale odložil sešit.
„Chci zavařovat, vyvaříš mi sklenice.“
Okamžitě sebou praštil zpátky na křeslo.
„To tvoje zavařování snů je pověra,“ vysvětlil jí přemoudřele. „Babská praktika.“
„Jenomže já jsem tvoje bába, tak šupej.“
Nechtěla křičet, ale její vnuk byl jedním z těch lidí, co jsou na všechno moc staří už od narození, a ona o něj měla strach.
Kdyby věděla, jaká budoucnost Pavla Vránu čeká, měla by strach z něj.

Vykázal jim místo skryté hluboko v Říši snů. Vstoupit se do něj dá leda snad za nocí, kterým se i spánek vyhýbá. Za nocí, kterých se bojí i samotná tma. Podobá se útulné knihovně s vysokými policemi, pohodlným křeslem a věčně svítící lampou, což nade všechnu pochybnost dokládá, že Pán snů je sadistický bastard.
Nejsou vidět. Nejsou slyšet. Nemůžete je cítit a není možné si na ně sáhnout. Uzamčeni ve věčnosti své neexistence pláčou nad tím, že mohli, že chtěli, že se nechali zastavit. Autoři, co nikdy nic nenapsali.
Čas od času je navštěvuje Delirium a nosí jim mrkvové dortíky.

„Jestliže jen špičkou ucha zaslechnete její jméno, vemte nohy na ramena a utíkejte seč vám síly stačí.“
„Čí nohy?“ zeptalo se zombátko.
„Svoje!“ houkl na něj strýček Sýček Smrtinos.
„Já nemám nohy,“ postěžoval si poltergeistchen. „Ani uši.“
„Tak to jsi v háji,“ posmíval se známý uličník hejkal.
„Ale zas nemá trojku z chování jako někdo,“ zastala se ducháčka bludička.
„A co nám udělá, když nás chytne?“ zajímala se malá bánší.
„Probodne vás, rozčtvrtí vás, opeče si vás na pomalém ohni a navrch vás ještě utluče podpatkem,“ zakoulel očima strýček Sýček.
„A zlomí vám srdce,“ dodal z rohu místnosti dramaticky Spike.

Kniha starého pana Pytlíka se jí neměla dostat do rukou. Cesta tam a zase zpátky. Zavrtala někam hluboko dovnitř. Nejspíš do srdce. A pak vyklíčila jako semínko. Prorostla jí palci u nohou i špičkami uší. Zamotala se do vlasů a kroutila se v chlupech na nohou.
Vidět tak elfy a hory, co končí v mracích! Poslouchat cizí řeč a vykroutit si krk při rozhovorech s lidmi! Vyrostl v ní celý lán přání. Větší než jakékoli pole v Kraji. A to jí vnuklo nápad.
Pronajala si políčko. Až třetí úroda dýmkového koření jí vynesla dost peněz na to, aby mohla vyrazit.

„Ehmm... kapitáne?“
„CO CHCETE?“
Prostetnik Vogon Jelc neměl nejlepší náladu. Už od rána se snažil najít rým na slovo krutibrk. Navíc prastará tradice vyžadovala, aby báseň měla přesně sto slov a jemu jich pět přebývalo.
„Oni se odvolali!“
„Kdo? A proti čemu?“
„Pozemšťané, proti stavbě intergalaktické dálnice.“
„JAK JE TO MOŽNÉ?“
„Pořídili si... jak se to... právničku... já to nepřečtu, ale jmenuje se jako nějaká kytka."
Prostetnik se ďábelsky zachechtal.
„Pch... lidská žena. Jistě nepodala stížnost s patřičnými náležitostmi."
„Je ve verších, pane."
„A co škvrk? Použila slovo škvrk?“
„Ano, třikrát!“
„A akustickou konstantu?“
„Také!"
A tak Nifredil zachránila Zemi.