DMD 2013

Probouzeli se, opouštěli svá důstojná vězení a procházeli městy. Těmi prvními, městy lidí. Živými, živelnými, radostnými i nenávistnými. Byli hrdí, že mohou být jejich součástí, že celé dny a noci cítí, vidí, vnímají všemi kamennými póry. Že jednou za pětadvacet let procitnou.
Tu noc poprvé spatřili je. Bílé nebo pastelové, bez očí, bez výrazu, někdy jen sebevědomé končetiny razící si svou cestu ulicemi. Byli z druhých měst. Měst toužících proniknout na povrch a vzít si po čem jen jejich němí obyvatelé baží. Nikdo neví, co to je, a ptát se nemá smysl. Nemají uši, ani srdce, která by pochopila slova.

Celý stůl se třpytí a muži okolo něj stojící si mnou ruce. Diamanty se ještě dnes prodají dál, je jich hezkých pár set a všechny alespoň průměrné velikosti – to bude prachů.
Carl si představuje, jak si koupí nový auťák, terénní s koženými potahy, protože kdo tady má jezdit, když ani nemají silnice.
John už se vidí, jak leží u bazénu s nohatou blondýnou po každém boku a koktejlem v ruce.
Marvin plánuje, jak odsud konečně vypadne, postaví si dům u jezera doma v Kanadě a každý den bude rybařit.
O krvi, kterou jsou jejich diamanty vykoupené, nikdo z nich nepřemýšlí.

They count the children every night. They weigh and measure them, mark their progress.
In the whole history of the institution, not one of the children went missing. Until now.
Nobody understands how it happened. Such a security leak could shut them down.
*
Ken knows he shouldn't be outside. But he also knows they're going to kill him. He figured that out when some of the other kids were taken away. He's almost the right size. His bloodtype is the desirable kind. His skin is white.
They were going to sell him for spare parts to fix some rich kid.

„Růže mají trny,“ prohlásila holčička. Seděla na postýlce. V tom, jak pohledem sledovala doktorku, byla trocha zvědavosti. Už tu byla týden a tohle byla první stopa zájmu o okolní svět.
„Vezmu ti krev,“ informovala ji doktorka. „Trochu to štípne.“
Byla unavená, nevyspalá a neměla už energii na soucit.
„Růže mají trny,“ zopakovala holčička stejně prázdným a bezvýrazným hlasem, kterým tuhle větu opakovala většina pacientů na oddělení. Všechny je zasáhla jedna šarže snových zbraní.
„Růže mají trny,“ znělo v hlavě doktorce, když večer zavřela oči. Ráno přišel Daniel, aby stočil její noční můry. Odboj potřeboval nové zbraně. Recyklační cyklus byl dokonalý.

Jeden den v roce, ve výročí zrození Velké, panuje v Chrámu klid. Naleštěné obětní nože spočívají na svých místech nečinně. Odrážejí paprsky slunce, které se horce a nemilosrdně kutálí po obloze.
Stín chrámových zdí je konejšivý. Novicům je dovoleno porušit mlčení a jejich šepot se odráží od kamenů nádvoří.
Strážci Pramene je řetěz povolen o několik článků.
Vězni v kobkách smějí nerušeně odpočívat ve svých okovech.
Prvního se cítí prázdný jako manžel, kterému se milovaná vymkla z objetí. Utěšuje se myšlenkou na dvojité obětování.
Prohřešky jsou sčítány a viny váženy jako kdykoliv jindy, ale trest se odkládá.
Na příští den.

Stvořil tisíce sluncí a miliony hvězd. Sta tisíce lesů a polí, nespočet řek a říček, studánek, jezer, hor a skalisek. Stvořil miliony zvířat, velkých i malých, bájné tvory i nestvůry. Stvořil lidi. Celé tisíce světů.
A přesto nebyl hotov. Zbýval jeden jediný svět. A i když to bylo potisící, vložil do toho stejnou lásku a stejnou radost, jako by to bylo poprvé.
Postavil se a zpíval.
Zpíval o kráse, o pokoji a o štěstí. Zpíval, protože miloval. A svět mu odpovídal.
Tisícerými hlasy přizvukovali jeho radostné písni. A když dozpíval, ležel mu u nohou svět.
Ten poslední. Ten nejkrásnější. Narnie.

Jeff fungoval v enklávě jako taková holka pro všechno. Zejména tedy vařil a byl přehlížen. Krom toho také stíhal jednou za čas naskočit do lodě a díky svým bohatým kontaktům zajistit zboží, které bylo normálně těžko dostupné.
O to horší bylo, když ho s takovým nákladem chytli republikoví inspektoři.
„Jak už jste si sami ověřili, papíry jsou v pořádku a na převoz mám patřičné oprávnění.“
„To sice ano, pane Breene, ale opravdu mi chcete tvrdit, že převážíte třicet tun medoviny pro,“ ještě jednou se podíval do datapadu, „sirotčinec?“
„Samozřejmě,“ zalhal pohotově.
„To je sedmdesát tisíc lahví.“
„…je to velký sirotčinec.“

Zmateně podupával a pohazoval hlavou. Chtěl prohlédnout tmu, kterou byl obklopený, ale neviděl nic. Nebál se. Jen ničemu nerozuměl.
Náhle jakoby něco uhodilo na strunku vzduchu, zem se zachvěla a on cítil, jak jeho srdce začalo broukat do rytmu. Pak i on uslyšel.
Znělo to jako hukot vod, šumění lesů, skřípění větru a zpěv ptáků. Ale bylo v tom mnohem víc. Jakoby země zpívala a vše se přidávalo. Každá buňka v jeho těle zněla v té všeobjímající písni.
A vyšlo slunce. Spatřil ho. A najednou chápal, čemu nerozuměl. Ano, jeho může následovat. Byl to on, kdo zpíval. Kdo ho probudil.

Čtyři roky na stejné židli. Desítky sepsaných smluv. Stovky hodin napínavé práce. Několik drabbles vytvořených v pracovní době. Tři po většinu času příjemní a tolerantní šéfové. Sedm skvělých kolegů. Jedna totální kráva. Jeden proslov o firmě v krizi. Pět piv s kolegy po proslovu. Tři hodiny spánku po pivech. Jeden zaktualizovaný životopis. Jeden lákavě vypadající inzerát. Dvě toulavé boty v koutě.
Byly to dobré roky. Je čas odejít… dřív, než si zničím iluze o svých šéfech… dřív, než se firma dostane do krize ještě hlubší… dřív, než se zajímavé práce stane otravná rutina.
Příští rok už budu psát drabbles jinde…

Naštvaně si natáhla latexové rukavice, vzala si skalpel a provedla řez ypsilon. Myslí si, že si zavolá a já hned přicupitám, mumlala si pro sebe.
Vytáhla střeva a hodila je na váhu, přičemž na papír si vedla přesné záznamy. Stejný proces zopakovala s dalšími orgány.
„Jak to jde s naším neznámým, Scullyová?“
Protočila oči v sloup a švihla na váhu poslední orgán, srdce.
„Zváženo a sečteno. Ten muž má cirhózu jater, rozsáhlý plicní nádor, srdce prodělalo nejméně tři infarkty a žaludek je samý vřed. Vážně si myslíš, že ho zabili mimozemšťané?“
„Hm… jo.“
Nechala tělo napospas studentům a odporoučela se.