DMD 2013

Tak, takhle jsem si návrat domů nepředstavoval. Žel mnohdy se představy velmi liší od reality. Ale kam jinam se podít, když svět okolo stojí jen pro pláč? Kam jinam, než tam odkud člověk vzešel. Kde učinil první krůčky životem. Kde poprvé okusil zakázaného ovoce?
Táži se pak, zda ten domov, je vskutku mojím domovem. Zda ten kraj je vskutku mojím krajem. Zda dům, jenž považoval jsem za svůj, je stále ten můj, kterýž tu byl a v dětství útočištěm byl mým? Vracím se vskutku domů? Či jen do sna. Sna dětství, nadějí, lásek a proher.
Jsem na začátku. Kam dál?

Nechtěla se vracet. Ale nemohla cestovat sama, když se Lucien záhadně vytratil (a o Peregrinovi ztratila veškeré zprávy už dávno), a tak jí nic jiného nezbývalo. Cesta na hranice markrabství jejího otce jí trvala týden. Odtamtud to k hlavnímu sídlu byly další tři dny. Cestovala v přestrojení za muže, i když si nebyla jistá, jestli to vůbec někoho zmate.
Když konečně stanula na prahu rodného domu, dostalo se jí odpovědi. Starý majordomus, který ji znal od malička, jí málem přibouchl dveře před nosem, než stačila promluvit.
Pak jí doporučil použít raději zadní vchod - nechce přece ztrapnit svého otce před hosty.

Jednoho dne, před mnoha staletími, přišli Oni. Nikdo nevěděl, kde se vzali, co byli zač ani co chtěli. Jisté bylo jen to, že během několika málo hodin zabrali Zemi. Lidstvo tehdy prchalo velmi narychlo v primitivních vesmírných lodích první generace. Jen myšlenka na odvetu pomohla hrstce přeživších přežít v prázdnotě vesmíru.
A nyní nastal čas, aby se děti Země vrátily domů.
Na orbitě se vznášela potlučená výsadková flotila.
„Výsadek započne v čase T+30.“ ozval se z interkomu rozechvělý hlas.
John McLaughin zkontroloval akumulátor plasmové pušky a začal se soukat do výsadkové kapsle.
„Zajímalo by mě, jak třeba voní takový les…“

V domě duchovního byl pěkný nepořádek. Dopoledne zkoušel dělat keramiku, ale trochu neodhadl množství materiálu. Po celém dni tu navíc zbyl strašný nepořádek a on netušil, jak a jestli to kdy dokáže uklidit, natož aby vymýšlel využití pro obří hroudu zbylého jílu.
A pak ho to napadlo. Postupně vymodeloval bytelné tělo se zabudovanou pecí. No, možná to nevypadalo úplně jako člověk, ale neměl zrovna chuť a čas si nějak vyhrávat s detaily. Už jen poslední drobnost. Rychle načmáral pokyny na šém a vložil ho Golemovi do úst.
Mohutná bytost ožila vnitřním žárem. Rabín zajásal. Od teď se bude pracovat samo.

Simbacca vždycky vnímal Miu Leptonis IV jako svůj náhradní, ale vlastně o dost lepší domov.
Těžko se mu divit, když to tak podobně měla drtivá většina obyvatel té malé a dobře schované akademie. Sebelepší kolektiv samozřejmě nemohl vykompenzovat fakt, že byli všichni shodami náhod vytrženi ze svých rodných světů a bydleli teď na nejdeštivější planetě galaxie, tedy alespoň do doby, než enkláva povýšila na další úroveň. Do doby, kdy se tamní kolektiv rozrostl cestou nejpřirozenější, do doby kdy se jedné z obyvatelek narodil zdravý a navzdory otci ve všech směrech normální přírůstek.
A komu? To je přece tajemství, děsně tajný...

Člověk se snaží. Sličných křivek si udržuje. (Dobrá, s dopomocí šněrovačky, ale jsou na světě věci, o kterých se v lepší společnosti nehovoří.) Však to znáte. Pravidelná kalorická strava. Korzo po nábřeží. Ve zdravém těle zdravý duch!
Též na pudr nezapomenout. Líbezná tvář, na duši zář!
Trochu zdravíčka na líce, člověk hned vypadá mladší. A rtěnku, tou prosím nešetřit, neboť čím víc třešní, tím víc višní! Ještě klobouk. S pérem, lékárníková pukne vzteky. A nové střevíce. Když jeden kráčí svižněji, na kočičích hlavách tuze pěkně klapou.
"Uh... brýtro, milostivá."
No toto!
Ať dělám, co dělám, mladí mužové mne pořád fixírujou!

Fred (dojatě): „Naše téměř rodná hrouda.“
George: „Na niž jsou naše srdce hravě hrdá, hrudi se nám dmou…“
Fred: „Skoro se z toho hroutím.“
George: „Zas bych to nehrotil.“
Fred: „Hrad našich hrodů. Totiž rodů.“
George: „Hrdinně se kymácející ve větrech času.“
Fred: „Každičké hordě nepřátel hrdinně odolal, na to bych klidně hrdlo dal...“
George: „Zkrátka, naše hradní hrouda, hroudní hrad.“
Brumbál (pobaveně, za jejich zády): „Ano, ano. Prostý projev vaší lásky ke škole. Přesto musím souhlasit s profesorkou Prýtovou. Do této hroudy byste neměli pohřbívat rachejtle. Ani Hradní hrozivé hromorachejtle. Zejména ne funkční.“
(záběr na okno; vidíme ohromující ohňostroj.)

V hospodě na rozcestí vedli tři starci spor o vznik jejich světů.
„Ten můj vznikl ze zpěvu. Vyzpívali jsme si ho kdysi dávno pod Ilúvatarovou taktovkou. Byl jsem u toho.“
„Moment. Můj svět, můj druhý svět, ten kde jsem byl na návštěvě, ten který jsem pomohl založit, zkomplikovat i zachránit, ten přece taky vznikl ze zpěvu. Netušil jsem tehdy, že lvi dovedou zpívat. Vůbec jsem věděl málo."
„Ale kolegové, nehádejte se. Buďte rádi, že má ta vaše hrouda slov a příběhů takový pěkný počátek. V naší pozemské mytologii si musíme často vystačit s mrtvolou nějakého obra a jeho tělními tekutinami.“

Legrační, jak se návštěvníci v našem kraji pokaždé beznadějně ztratí. Že prý ty hroudy vypadají všechny stejně.
Lež jako věž. Podívejte se třeba tuhle na ten kráter vyplněný jemným pískem. Takový jinde neuvidíte.
Jasně. Je tu možná trochu, řekněme, méně trvanlivá krajina, než na co jste zvyklí třeba z Jupiteru. Ale upřímně – není to nuda, mít za oknem pořád to samé? Nebo, když už to třeba za oknem mít nechcete, není vám líto opouštět domov?
Já se stěhoval mockrát, ale svůj asteroid si vždycky beru s sebou.
Tak já už letím. Touhle dobou bude kámošův dům poblíž, dáme pár piv.

Pro pana Pumpu byla rodná hrouda víc než jenom terminus technicus pro pár hektarů obyvatelného prostoru. Byla to krev jeho krve, tělo jeho těla, potažmo tělo všech ostatních golemů stejného původu. Pokaždé, když se rozbil na novém místě a slepili jej novým jílem, nasál s ním trochu genia loci toho místa.
Proto se ho velice dotklo, když se dozvěděl, že kdesi na dálných stepích nějakým rudochům (asi vysoký obsah železa) prý národ přezdívaný bledé tváře (a tohle bude kaolín) berou jejich půdu, orají ji, pokrývají ji spletí vlakových kolejí a betonovou slupkou.
V tom roce Apači kolonizátory z území vytlačili.