DMD 2013

Křup. Zub.
Křup. Židle spadla pod okno. Odlamuje se jí noha.
Křup. Druhá dřevěná noha je pryč. Kácí se les a létají třísky.
Křup. Rozšlápnutá kostka ledu.
Křup. Práskly dveře. Vyvrátily se z pantů, padají na mokrý koberec.
Křup. Prst.
Křup. Talíř se rozlomil o zeď. Byl sváteční, se zlatým okrajem. A druhý.
Křup. Sklenička. Střepy vržou pod nohama.
Křup. Nos.
Křup. Druhý prst.
Křup. Zásuvka se složkami. Prasklá. Nejde otevřít.
Křup. Soucit se rozlomil vejpůl jako vejce. Ven vytéká nevědomost, lhostejnost, nedůvěra, strach a hanba.
Křup. Kost.
Křup. Srdce.
Křup. Další anonymní případ domácího násilí.
KŘUP.
To se stává.

Tak prosím, tady to je, podle objednávky.
Půl kila člověka, dobře prorostlého špatností, ten má chuť, je tlustý jako prase.
Dvacet deka volského mozečku, rozhodně to nebyl dobrý nápad, to víte, ale co naděláte, lidi jsou lidi.
Pár plátků, tenounkých a průsvitných, on byl taky bledý a nepomohlo mu to, uškvařil se jako slanina.
Tady je věnec prstů vuřtů, svatební, pohřební, řekněte si, tuku je dost, vyrobíme i na objednávku.
A ještě trochu kostí do polévky, zajděte si pro ně, v Kostnici budou vědět, kde je hledat. Popel. Morek.
To máme za korunu
krále, který prý nedobře vládl svojí zemi.

Na tichém nádraží zastavil vlak. Dlužno říct, že tak nějak mimo jízdní řád. Ale mě se hodil. Do kupé nastoupil průvodčí s prošedivělým knírkem. „Ne, já jízdenky neprovávám. Tohle je Mrtvej vlak.“ „Cože? Jak Mrtvej.“ ptám se.
„Prostě Mrtvej. Může vás zavést až do smrti.“ odpoví průvodčí. Dělá si legraci? „Nedělám. záleží jen na vás.“ pronese s úsměvem. „Stačí zvážit pro i proti svého skonu a výsledek mi sdělit“. „A, když nechci zemřít?“ zeptám se opatrně. „Pak vás odvezu, kam chcete.“ řekne průvodčí. Zvažuji.
Konečná – vystupovat. Byl to jen sen. Průvodčí s prošedivělým knírkem se na mě usměje – nebo nebyl?

Setkali se na vřesovišti. Vynořil se mezi skalisky jako duch
„Proč ses‘ vrátila?“ Uhodil na ni nepřátelsky. V ruce svíral starou mušketu. Patřila jeho otci. Ve tváři měl stejně nepřístupný výraz.
„Narodila jsem se tady.“
„Ale k nám nepatříš. Na kabátě máš zlatý prýmky. Jsi jen všivej oficír... Jako oni.“ Kývl směrem, kterým tušil pevnost a jeho obličej ještě ztvrdl. „Měla bys odejít.“
„Chtěla jsem jen splatit dluh...“
„Nestojím o tvoji lítost. Odejdi... A neboj se o svý dluhy. Boží mlejny melou. Vrať se na moře, Frances. Z moře s' přišla, pro moře s' nás zradila. Jednou moři i zaplatíš.“

Hostina je v plném proudu. Opovážlivý, opilý král poručil přinést poháry ukořistěné jeho otcem z jeruzalémského chrámu. Hosté z nich pijí a dobře se baví. Frivolnost se rozmáchla. Rozhovorům dominuje smích. Alkohol rozdmýchává dobrou náladu. Náhle všechny zachvátí zděšení.
Král zbledl a bál se vlastních myšlenek. Strach mu přiškrtil hlas. Úlek mu roztřásl kolena, když spatřil lidskou ruku, která napsala na stěnu MENE, MENE, TEKEL a PARSIN.
Žádný mudrc slova nerozluštil. Pouze Daniel králi dokázal vysvětlit jejich význam: „Neoslavil jsi Boha. Byl jsi zvážen na vahách a shledán nedostatečným. Bůh sečetl dny tvého království, které bylo dáno Médům a Peršanům.“

Třicet sedm divadelních her (Jindrové pěkně vcelku). Jedna z nich ztracená. Třicet šest jich přetrvalo čtyři staletí.
Třicet čtyři stoslůvek inspirovaných pokaždé jinou shakespearovkou (na ocet zůstali jen Edward III. a Richard II.). Neoficiální třicátá pátá, o ztraceném Cardeniovi, o boji s větrnými mlýny. O výzvě, které nešlo odolat. O vzniku nové identity, o dvakrát tak velkém dubnovém šílenství.
Rytíř zasouvá meč a pozoruje poraženého obra, autor jemně hladí klávesnici a pročítá si svá dílka i krásné komentáře k nim. Nastal čas být zase jedním. Jednou.
S obdivovateli nesmrtelného Shakespeara se loučí a ze sedla věrné Rosinanty vám mává Keneu.

Hromada suti. Na váhu se nevejde.
Kámen. Tak deset kilo. Kámen. A další. Kámen, kámen, hromada suti. Mrtvola v antické zbroji. Zhruba osmdesát kilo i s mečem. Kámen, kámen, mrtvola, kámen. Mrtvola, mrtvola, mrtvola. Hromada suti.
Pozor, zbytky ohořelé dřevěné konstrukce, která možná kdysi připomínala koně. Velkého koně. Určitě by se do něj vešlo několik těch mrtvol, ale je prázdný.
Jdeme dál. Kámen, kámen. Mrtvola, hromada suti, hromada mrtvol, hromada kamení. Kdo se s tím má vážit, kdo se s tím má odklízet. Nuda nuda šeď šeď.
Já teda nevím, proč jste si mysleli, že toho z Tróji zůstane víc...

The Glacierheart province was never an easy place to live in. The mountains containted treasures, but to claim them from their grasp was tough. The coalminers and their families survived from day to day, from month to mont. Yet, most of them were happy, strong-hearted and devoted people.
The winter after the 'Sword of Schueler' decimated Siddamark, most of the people of Glacierheart suffered famine far worse than anything they could imagine. Hundreds of them lost their lives. But those who remained were still prepared to stand against the Army of God. To fight for the land of their fathers.

Obyčejní vesničané, kteří se chtě nechtě stali udatnými bojovníky, vesničané, kteří se stanou hrdiny písní o síle a odvaze, vesničané, kteří najednou nevědí, co dál, právě oni opatrně kráčejí troskami své vesnice. Země, která pila krev a polykala popel, je zemí jejich minulosti, nikoli ovšem zemí jejich budoucnosti. Alespoň ne té blízké.
Zeyra v dlani pevně stiskne přívěsek ve tvaru srdce. Bylo by tak snadné zahodit ho tu, pohřbít s ním svázané vzpomínky tam, kde vyrostli a odkud dávno museli odejít. Ale ona nechce.
Přinášelo naději v době válek, a naději přece nastoupivší mír jen tak nezahodí.
Nepustí ho.
Odcházejí...

Přicházeli odpradávna, ti první připlouvali v chatrných rákosových člunech a dřevěných lodích, později v majestátných korábech a nakonec vzduchem. Každý měl své důvody, proč opouštěl rodnou zemi a vrhal se do neznáma; některé vedla touha objevovat, jiné sen o lepším životě, další utíkali před zákonem, mnozí přicházeli z donucení, za trest, nebo byli přivlečeni násilím. Dobrodruhové, snílci, uprchlíci, trestanci, otroci. Nesli si vzpomínky na místo, odkud pocházeli, pod kůží zaryté obyčeje, písně a legendy, rituály a modlitby. A v jejich srdcích, živeni vírou, přeplouvali oceán také jejich bohové. A zůstávali, i když ti, kdož je přinesli, dávno upadli v zapomnění.