DMD 2016

Tobiáše zachránila dcera. Náhodou. Jeli s přítelem pro kotě – vyberte si, které chcete, druhé utopíme, nabídla jí paní ze statku. Vzali obě, přítel kočičku pro maminku, dcera Tobiáše.
Rozárku zachránila kamarádka. Náhodou. Vešla do nepoužívané stáje, kam někdo „soucitný“ odložil krabici se třemi malými koťaty. Zavázanou. Kočičí konzerva položená vedle. Jak to ten dotyčný myslel, jsme nikdy nepochopili. Otvírák nedodal.
Ostatní (dnes již naše) kočky na náhodu nečekaly a zachránily se samy.
Nastěhovaly se k nám.
Do dílny, do domečku, do našich srdcí.
Nebýt náhody, nemám kočky. Nemít kočky, nezačala bych psát. A nepoznala spoustu lidí…
Díky, náhodo. Díky, kočky.

Dvojhvězdy a mlhoviny byly jeho oblíbené záhady. O prvních nikdo nevěděl, zda vůbec existují, o druhých se vědělo jen že existují. Dvojhvězdy mohl pozorovat s časovým odstupem a zjistit, jestli vůči sobě nemění polohu. Ty druhé může zmapovat. Pro první zevrubnou přehlídku oblohy William leští velká zrcadla. Šestnáct hodin denně. Jeho sestra Caroline ho krmí jako dítě, aby nemusel zvedat ruce od práce.
Třináctého března 1781 William prohlíží oblohu a poblíž delty Tauri zahlédne Cosi. Vypadá jako kometa bez ohonu nebo mlhavá hvězda. Mění pozici. Není to hvězda.
Nic netušící William přirovná Cosi k planetě.
Cosi později dostane jméno Uran.

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně má oficiálně šestnáct pavilonů. Sedmnáctý pavilon W je tajný a lifrují se sem všechny případy, ve kterých má prsty magie. Občas někdo zemře. Proto má pavilon W v suterénu márnici.
Zřízenec jde do lítacích dveří pozpátku, protože drží vozík s mrtvolou a tady v suterénu se nesmí čarovat. Brněnské podzemí není pořádně zmapované a nikdy nevíte, jestli náhodou nestojíte nad kavernou.
Najednou se ozve rachot. Zřízenec stihne zařvat „Kurva!“ a odskočit ke zdi.
Uprostřed místnosti zeje díra.
Při úklidu z ní kromě hromady suti a vozíku vytáhnou tři lidská těla.
Dvě kupodivu přebývají.

Byla to Rejskova poslední vánoční Drchnička.
Šli dolů z kopce, zahloubaní do svých myšlenek. Pak ale Lžička hodila sněhovou kouli po Broučce, bohužel trefila Pampelišku.
Pampeliška se zamračil na Tušalaje, který stál za ním a nacpal mu hrst sněhu za krk.
Nikdo nevěděl jak, ale najednou byli všichni od hlavy až k patě od sněhu, promrzlí a rozesmátí.
Lesem se rozléhaly výkřiky jako „Teď uvidíš!“ nebo „Tu máš, hajzle!“
Rejsek si nebyl jistý, jestli náhodou nezaslechl: „Lžičko, proboha prosím, nezabíjej mne!“
Otočil se k Žabákovi. „Nejsme na to už moc staří?“ Místo odpovědi dostal jednou sněhovou koulí přímo do obličeje.

„Nech ty knížky a pojď mi pomoct!“
Koukla mu přes rameno.
„Stejně si jenom čmáráš nějaký klikyháky.“
„To jsou benzenová jádra, babi.“
„Pavlíku, bude to jen půlhodinka.“
Obrátil oči v sloup, ale odložil sešit.
„Chci zavařovat, vyvaříš mi sklenice.“
Okamžitě sebou praštil zpátky na křeslo.
„To tvoje zavařování snů je pověra,“ vysvětlil jí přemoudřele. „Babská praktika.“
„Jenomže já jsem tvoje bába, tak šupej.“
Nechtěla křičet, ale její vnuk byl jedním z těch lidí, co jsou na všechno moc staří už od narození, a ona o něj měla strach.
Kdyby věděla, jaká budoucnost Pavla Vránu čeká, měla by strach z něj.

Tohle město bylo živoucím organismem, to věděli oba. Byli zvyklí, že se jim může přihodit cokoliv. Spoléhali jen jeden na druhého a sami na sebe. Věci si řešili sami a nebyla v tom přehnaná hrdost. Jen zkušenosti. A bezpečnostní opatření.
"Víš, trochu mi to připomíná chvíli, kdy jsme se potkali." Řekl Karl a smutně se pousmál, než pokračoval: "Tehdy v Lese náhod."
"Jak jsem tě našel polomrtvého na křižovatce s lopatkou u ruky?"
"Přesně. Když chceš něco schovat, nebo se někoho zbavit, uděláš to chytře. Ne takhle na frajplace."
"Nehoda tedy?"
"Kdepak. Jen nechtěl jen ji."
Pochopili oba. A zaváhali.

Moře zpívalo tiše. Smrákalo se; písek však stále ještě pálil do chodidel. Neónové nápisy se chvěly v horkém letním vzduchu, mezi stromy probleskovaly světlomety aut. Šel jsem pomalu a boty nesl v ruce.
U dětského hřiště jsem zastavil. Bylo prázdné, branka byla napůl otevřená. Vládlo tu zvláštní ticho.
„Pojď se zhoupnout!“
Otočil jsem se za hlasem a spatřil mladý pár. Hoch lákal svou dívku ke hře.
„Kolik ti je? Pět?“ odbyla ho.
Proklouzl jsem brankou a sedl si na houpacího koně.
„Hyjé, koníku, hyjé,“ zašeptal jsem a zavřel oči.
Tisíciletí mého života mi prolétla pod víčky jako velmi zrychlený film.

„Bejvaly tu divoký mejdany. Šimon jednou přijel s nějakým kámošem. Za celej večer nepromluvil.Znáte ho.“
Známe. Brácha je ukecanej za oba.
„Ráno povídám, nechceš se náhodou projít do lesa? Prej proč ne. Večer se ptám, nechceš náhodou zůstat? Chtěl. V neděli řeknu, nechceš se náhodou vídat taky v Praze? A on... že NE!“
Brácha udělá dramatickou pauzu. Šimon se usmívá.
„Úplně jsem ztuhnul a on povídá, ne, ty troubo. Nechci se s tebou vídat náhodou, ale naprosto záměrně!“
„Nahoře v lese,“ zamyslí se Josef, „bejvá nejjemnější tráva nějakou náhodou dost zválená.“
Brácha vyprskne a Šimon se začervená jako růžička.

Hned, jak vešel do místnosti, věděl, že se od včerejšího dne nic nezměnilo. Do nosu mu vnikl těžký pach nemoci a zoufalství. Pod jeho silou se skoro zapotácel. Dveře však za sebou zavřel stejně potichu, jako je otevřel. Přešel místnost. Položil ruku na rameno muže bdícího u přítelova lůžka.
„Pořád stejné,“ hlásil ten.
„Vím,“ povzdechl si ztěžka příchozí. „Prognózy u takových případů jsou extrémně špatné, to sám víš.“
Mladšímu muž se nadechl k protestům. Starší ho gestem umlčel. Na uklidňování příbuzných a přátel si v tu chvíli připadal příliš starý. Ačkoli, napadlo ho, který věk je pro to vlastně optimální?

Tvář dívenky odráží se v zrcadle, v jediném lidském vynálezu odhalujícím pravdu.
Chce mu věřit, ale prsty hovoří jinak, když brázdí zvrásnělé pohoří své tváře dotýkaje se kůže seschlejší než pergamen.
„Přeci nemůžu být tak stará, kam zmizelo mé mládí.“
„Uvadlo jako květina, maminko, ale nemuselo, stačilo si vzít svůj lék.“
„Nemohla jsem, dceruško, cena byla příliš vysoká.“
„Chceš, abych umřela?“
„Nechci.“
„Tak mi dej život, ať jsme opět spolu.“
„Dobrá, ale je to naposledy.“
„Sama víš, že není. A teď konečně zazvoň.“
Hladové rty děvčátka lačně požírají lidské srdce, zatímco oči stařeny s výčitkami hledí na rozsápané tělo služebné.