DMD 2019

Vzduch byl prosycen létem. Nad temným obzorem visel zlatavý pruh nebe jako blednoucí připomínka dne. Zahrada u domu Batyldy Bagshotové vibrovala hlasitým koncertem cikád.
Albus se opřel zády o kmen stromu. Zhluboka se nadechl. Cítil seno a vzdálenou bouřku. A také Gellertovu vůni, ve které se mísily věci, co měl rád. Inkoust, čokoláda, dobrodružství…
Polibek přišel náhle, byl spěšný a obezřetný.
„Počkej,“ zašeptal Albus.
V okně Gellertovy pratetičky se svítilo. Na stolku stál výkřik poslední módy: stolní lampa s vitrážovým stínidlem.
„Už dávno spí,“ odtušil Gellert. „Nechává si rozsvíceno.“
Albus zavřel oči.
Batylda Bagshotová pustila záclonu a potěšeně se usmála.

"Ferdínku uůůž? Už můžu?"
"Ale ty moje Kropeninko. Víš, co jsem říkal, až budou spát."
"Tak se koukni, honem!"

bim, bim
"Je půl. To si čtou pod lampou. Chceš, aby tě chytili?

bim, bim, bim
"Uůůůž? Už bilo třičtvrtě, Ferdínku. Můžu, můůůžu se kouknout?"
"Ještě ne. Chytí tě a dají jinam. Daleko. Věř mi, Kropeninko."

bim, bim, bim, bim
"Desátá, celá, celááá, už se otevírají dvířka, Ferdínku. Jááá..."
"Počk..."
Je ho volání zaniklo v povinném "kuku-kuku-kuku-ku ku"
Složil svá dřevěná křidélka a...

"Babi, proč ty hodiny neodbíjejí?"
"Prý jim puklo srdce, když chytili druhou kukačku. Prý tam nemá být, nevím."

„Dej mi ji! Slyšíš!“
„Tak si ji vem. Cha. Prcek! Nedosáhne!“
„Mamí!“
Ve dveřích pokoje se objeví vysoká ženská postava.
„Jakto, že ještě nespíte? Víte kolik je hodin? “
„ Vilda mi sebral Bělinu!“ fňuká blonďatá holčička.
„Viliame!“
Rozčepýřený chlapec se zašklebí a hodí po sestře bílého plyšového vlka.
„Žalobníčku,“ sykne a otočí se k sestře zády. Malá na něj vyplázne jazyk a s plyšákem v náručí se zachumlá do peřin. Žena tiše zavře dveře a s unaveným povzdechem se vrátí ke svému hrnku kávy. Večer, co večer. Copak jednou nemůžou zalézt do postelí, aniž by se poprali?
„Mamí, Tilda mě kousla!“

Obsluha vojenského radaru si zrovna převzala svou noční směnu po desáté hodině. Mladý vojín se dívá do žhnoucích tyratronových lamp a přemýšlí nad jejich funkcí. Tyratron nemá uvnitř vakuum jako většina elektronek, ale je naplněn deuteriem pod vysokým tlakem. Díky deuteriovému médiu tyratron operuje na řádech desítek tisíc voltů a mezi anodou a katodou vzniká takzvaný Townsendův výboj. Strmost nárůstu proudu dosahuje až sta gigaampér za vteřinu. Takto strmý impulz nám dle Fourierovy transformace vytvoří frekvenci vhodnou pro radar. Bohužel při funkci tyratronu vzniká i silné gama záření. To se stalo vojínovi osudným, neboť nahlížet za bezpečnostní přepážku není dovoleno.

Je po osmé a město se chystá ke spánku. Nádraží je výjimkou. Lampy svítí a davy cestujících tiše proudí všemi směry. Nemluví, jen z amplionů se nese strojový hlas.

“Vážení cestující, studentská lež Byl(a) jsem u doktora ze směru Brno - Upřímná přijede na druhou kolej. Vlak dále pokračuje ve směru Praha - Nedůvěřivá do stanice Lživá u Podvodu.
Manželská lež Zdržel(a) jsem se v práci ve směru Rozvodová je zpožděna o 10 minut z důvodu výluky na trati u stanice Polopravda,...”

O dvě hodiny později lampy stále svítí a ampliony pokračují v tichém monologu. Na tomhle nádraží se provoz nikdy nezastavuje.

Hrebeň Roháčov sa ponáral do tmy. Mraky plynuli rýchlo, na tráve sa zrážali kvapôčky rosy, kosodrevina sa vlnila v prudkom vetre.
Pod ochranou kosodreviny sa krčil biedny kempingový stan. Tyče sa ohýbali pod nápormi vetra a tenká celta plieskala. Jediné svetlo vydávala baterka zavesená pod stropom. Hlasy dvoch dievčat takmer zanikali v svišťaní vetra.
„Nemali sme radšej zísť dole?“
„Nie! Stratiť všetku vystúpanú výšku?!“
„A čo ak nás tu nájdu ochranári?“
„V takomto počasí sem nepôjdu. A keby aj... takto nás neuvidia, pozri!“
Baterka zhasla.
„Možno ani my sme sem nemali v takom počasí chodiť,“ ozvalo sa po chvíli zahundranie.

Na věži kostela odbila desátá, ta hodina, mez.
Kdo ještě svítí, neváží si spánku.
Plije na strupy, oděrky a strádání rudě olysalého těla.
Zhasínám, světlo odkrývá ohyzdnou nahotu mé únavy. Hryžu a trhám, zaslepen křivdou. Skalpuji, hledaje. Rozrážím lebky a lámu žebra všem, kteří neutečou.
Usněte navěky, noční bdíči!
Kořist bídná, nic měkkého, teplého, hladkého.
Ach, musím si odpočinout, abych nebyl příště tak vzteklý, lítý, divoký.

Vstávám vpodvečer po noční šichtě nevyspalý, rozbolavělý a prochřadlý, místo polštáře scuchlé chomáče vlasů, za lože polámané kosti, přikryt jen tenkou lidskou kůží.
Když se odnepaměti pořádně nevyspíte, zezuřivíte.
Každonoční kolotoč se znovu roztáčí.

Tma byla Rotolfovou přítelkyní, temným pláštěm kryjícím ho při různých „pochůzkách“. Nebyly neobvyklé. I poslání, svěřené mu zde v Berseně, bylo dvojího druhu: jedno denní, jedno noční.
Právě to noční jej náhodou zavedlo poblíž domu Ettora Qanterského, lacinijského velmože, s nímž odpoledne jednal jménem knížete a s nímž jej pojilo nejen mírné přátelské pouto, ale i jakési vzdálené příbuzenství. K půlnoci mohly scházet ani ne dvě hodiny, za oknem pracovny dosud svítila lampa.
Nepřekvapilo jej to. Ettore byl bezpochyby pečlivým služebníkem svého vladaře.
Že nejde o světlo lampy, si uvědomil až po několika krocích.
Za zády mu zlověstně zapraskal oheň.

Drahá Claro.
Dvě slova opuštěně zářila inkoustovou černí a brk vznášející se nad listem papíru váhal. Kapitán Hopewell se hrbil nad stolkem ve světle lampy a marně se nutil přidat k oslovení několik dalších vět. O vyčerpávající cestě, o přestálých bouřích. O téhle bohem opuštěné zemi.
Zvedl pohled od papíru a zamžoural do tmy. Moře šumělo, jak kdesi v hlubinách neproniknutelné černi laškovaly vlnky s písčitou pláží. Kapitánovi se zazdálo, že rozeznává další zvuk; tiché, temné vrčení mísící se s šumem vody. Ale bylo to jenom moře.
Hopewell se s povzdechem sklonil zpátky k papíru.
Konečně jsme dopluli k cíli.

Slunce se zhoupne za obzor a zbarví nebe do krvava. Lampa svítí, musí svítit. Jakmile dají Bobrovi děcka spát, přijdou sem a pozorují první hvězdy. Bez světla by zakopli a to lampa nechce. Navíc se jí líbí, jak se drží za tlapky.

Všichni už dávno spí a les je klidný a tichý. Lampa svítí, musí svítit. Věří, že existují jiné světy a že se v nich její světlo zrcadlí jako oheň majáku.

Svítá a paprsky slunce lechtají rosu v trávě. Lampa svítí, musí svítit. Je posledním strážcem a svým světlem zahání hlubokou tmu. Takovou, která může přijít i ve dne.